Výlet do Prahy očima 6letého Saši

Ahoj, jmenuji se Alexandr a říkají mi Saša. Právě jsem začal chodit do první třídy.

O prázdninách jsem si moc přál jet vlakem do Prahy podívat se do Království železnic. Jednou táta povídá: „V sobotu jedeme do Prahy. Nezlob maminku, ať můžeš jet s námi!“ Do Prahy jsem se moc těšil, snažil jsem se být hodný, ale já stále musím něco provádět. Tentokrát jsem jen jednou utekl za „ klukama“ a maminka mě musela hledat, ale nakonec vše dobře dopadlo a já mohl do Prahy jet.

V sobotu ráno jsem nemohl dospat. Měl jsem strach, aby mi neujeli. Došli jsme na nádraží, prošli podchodem a tu již přijížděl náš vlak. Nastoupili jsme. Nejprve jsem si vše důkladně prohlédl, zkusil otevřít a zavřít okno a také šoupací dveře. Pak jsem se chtěl dívat z okna, ale nic jsem neviděl, jen takové veliké hradby. Prý, aby vlak nerušil lidi, kteří bydlí u trati. Chvilku jsem se nudil, než jsme dojeli do Zdic, kde jsme museli přestoupit do rychlíku. Rychlíkem jsem také ještě nejel, ale bylo to stejné jako osobákem.

výlet do Prahy Cesta však byla zábavnější. Žádné hradby. Táta mi ukazoval hrad Karlštejn, řeku Berounku, u které byly postaveny stany, někde se pásli koníci a pak jsem viděl veliké závodiště, kde závodí koně s jezdci. To už jsme přijížděli do Prahy. Jejda, na nádraží, které se jmenuje Smíchovské, bylo lidí jako mravenců. Z nádraží jsme šli pěšky do Království železnic. Už jsem se nemohl dočkat, chtělo se mi utíkat. Konečně! To vám byla nádhera. Po kolejích tam jezdily osobní vlaky, rychlíky, nákladní vlaky - projížděly tunely pod dálnicemi, jezdily kolem lesů, polí, továren, rybníků. Když svítila před nádražím na semaforu červená, vlak zastavil, po rozsvícení zelené se rychle rozjel a dojel do stanice. Po silnicích i dálnicích jezdily osobní auta, tiráci, motorky. Chvíli všude bylo světlo – byl den, ale pak se začalo stmívat, ve vagónkách se rozsvítila světla a byla noc. Všechno vypadalo doopravdicky. Chodil jsem stále kolem dokola a vůbec se mi nechtělo jít odtamtud pryč. Moc jsem si přál mít takové mašinky a vše, co jsem zde viděl, doma! Ještě tam stál doopravdický americký džíp. Mohl jsem si do něho sednout, řídit ho a byl jsem jako opravdový voják. Pak jsem se ale musel s mašinkami i s džípem rozloučit. Šli jsme na oběd do restaurace a odtamtud na nějaký Petřín –zase pěšky! Byl jsem ze všeho vykulený. Držel jsem se táty za ruku, abych se neztratil. Všude bylo strašně lidí, jezdily tu tramvaje, autobusy, trolejbusy, různá auta, motorky, kola, ale také policejní auta, která dávala na všechno pozor. Pořád jsme stáli někde na přechodu a čekali na zelenou. Konečně jsme došli k nějakému parku a hned vedle něho bylo dětské hřiště. Potřeboval jsem si trochu pohrát, tak jsme se na hřišti zastavili. Jezdil jsem na kolotoči, prolézal prolézačky a lezl na lezecké stěně.

Pak už jsem opravdu musel jít na Petřín. Šlo se stále do velikého vršku. Pořád mi říkali:“ Už tam budeme!“, ale vůbec to nebyla pravda. bylo to hrozně daleko a mě bolely nohy. Táta říkal, že jsem chlap a chlapi musí něco vydržet, tak jsem to nakonec vydržel. Došli jsme k vysokému domu a to byla Petřínská rozhledna. Mohl jsem si vybrat: jít na rozhlednu po 299 schodech nebo jet výtahem. Vybral jsem si schody, protože jsem chlap a nohy už mě nebolely. Nahoře to bylo krásné. Viděl jsem Pražský hrad, kde bydlí pan prezident, řeku Vltavu a plno mostů nad ní, různé věže, domy, lidi. Lidé dole byli „ prťaví“, auta, domy a všechno ostatní bylo jako hračky. Stejně jsem se ale bál, abych nespadl dolů. Dolů jsme šli opět po schodech. Kousek od rozhledny se děti vozily na konících. Přál jsem si, abych se mohl také svézt. Táta mi zaplatil dvě jízdy. Vybral jsem si největšího koně, pán, kterému koník patřil, mě na něj vyzvedl a já se pyšně rozhlížel, zda mě všichni vidí. Koník ale odmítl jet. Chtělo se mi brečet, protože ostatní koníci s dětmi jezdili. Pán mi řekl: “Neboj, také pojedeš, ale koníkovi se chce čůrat.“ Zavedl ho na trávu, koník se vyčůral – páni, to vám byl vodopád, ještě jsem to nikdy neviděl a pak už jsme vesele jezdili. Škoda, že už jsme zase museli pospíchat na nádraží, abychom prý nepřijeli domů v noci. Šli jsme – jak jinak – zase pěšky, ale jinou stranou.

Cestou jsme viděli Pražský hrad, pěkné domy, na kterých visely vlajky - německá, americká, japonská, italská a jiné. To prý byla velvyslanectví, ale já stejně moc nevím, co to je. Pak jsme došli k Vltavě. Jejda, to vám bylo lodí, parníků, člunů. Nikdy jsem něco podobného neviděl a zase jsem si přál svézt se parníčkem, ale prý až jindy. Pospíchali jsme přes veliký most – Karlův most. Zahlédl jsem nějaké sochy, ale bylo tam tolik lidí, že jsem si nic nemohl prohlédnout. Pořád jsem se bál, že se ztratím. Přešli jsme most a došli na Staroměstské náměstí. Někteří lidé tam seděli na zemi, jedli, pili, lízali zmrzku, /já, když si doma sednu na dvoře na zem, dostanu vyhubováno/, hrála tam hudba, lidé tančili a někteří zpívali. Přešli jsme Staroměstské náměstí, Václavské náměstí a pak už jsme brzo došli na Hlavní nádraží.

Jůůůůůůůů, to bylo obrovské a těch lidí. Sotva jsme nastoupili do vlaku, vlak se rozjel. Projížděli jsme obrovským tunelem, to byl, panečku, zážitek! Dojeli jsme, zase jako ráno, do Zdic. Zde jsme vystoupili a já si mohl z blízka prohlédnout lokomotivu, která nás měla odvézt domů. Pan strojvůdce měl trochu času, tak mi povídal, jak se řídí lokomotiva: nemá volant, má jen takové páčky. Na rozloučenou mi zahoukal na pozdrav. Pak už jsme jeli k domovu.

Byl to nádherný výlet. Jen bych si ještě přál svézt se parníkem po Vltavě. Už budu hodný, aby se mi můj další sen splnil.

Macizaj - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete