Dobrá kamarádka

Jako holka jsem měla velmi dobrou kamarádku. Bydlela o dva domy dál a dá se říci, že jsme byly nerozlučná dvojka. Na základní škole jsme spolu chodily na autobus. Podnikaly jsme spolu nejrůznější výlety. Když jedna potřebovala druhou, byly jsme na telefonu. Když jsme nebyly spolu, psaly jsme si zprávy. Dá se říci, že jsme tu byla jedna pro druhou a vše jsme prožívaly spolu. Bylo to krásné, než jsem zjistila, že moje kamarádka, která se jmenovala Barča, není zas až tak dobrá kamarádka, za jakou jsem ji měla.

Nastoupily jsme na střední školu a to každá na jinou. Já na školu věnující se oděvnímu průmyslu a kamarádka na hotelovou školu. Navštěvovaly jsme se méně, ale pořád jsme byly na telefonu a večer vždy jedna k druhé přišla. Řešily jsme spolu vše, co se týkalo kluků. Když jsme si obě našly kluky, se kterými jsme nějaký ten měsíc už chodily, šla jsem k Barče. U ní jsme probraly vše, co bylo ve škole, jak nás škola moc nebaví a Barča si postěžovala, jak jí škola vůbec nejde, ale protože to byla soukromá škola, na kterou ji dostal její táta a platil za to nemalé peníze, tak se nedalo nic dělat, i když ona sama by si takovou školu nevybrala.

Najednou se mě Barča zeptala, jestli jsem už s mým klukem něco měla. Nejdřív jsem se začala smát, a než jsem jí to řekla, začala mi ona vyprávět, jak ona se svým jo a že to nestálo za nic. Já jí řekla, že s mým klukem už také bylo něco víc, že to bylo hezké a prosila jsem ji, ať to nikomu neříká. Ona mi jen řekla, že to je samozřejmé, že vše, co si říkáme, je tajné. Žili jsme na malé vesnici, kde se vše hned rozkřiklo a Barči máma byla vyhlášená vesnická drbna, takže mé obavy byly na místě. Po nějakém čase mi rodiče začali zakazovat večerní diskotéky, na které jsem pravidelně chodila.

Vůbec jsem to nechápala a z počátku nijak neřešila, ale když jsem dva měsíce v kuse po večerech byla zavřená doma, začalo mi to vadit a ptala jsem se rodičů, proč několik měsíců před mými osmnáctými narozeninami najednou nikam nesmím. A jednou, když jsme byly s mamkou samy doma a uklízely prádlo, tak mi mamka řekla, že si mám dát na Barču pozor, že je celá máma a vše vykecá. Nejdřív jsem nechápala, ale když mi mamka řekla víc, nemohla jsem tomu uvěřit. Barča se svěřila svojí mámě s tím, co jsem jí říkala a ještě ji prosila, aby to nikomu neříkala. Barčina máma to samozřejmě poslala dál a došlo to až k mé mamce. Ta mi pak řekla, že s tátou jednali špatně, že jen dostali strach z toho, že jejich dcera je už dospělá. Ale že se máme chovat tak, aby to nemělo následky...

Prostě jsem byla poučena o tom, jak se při sexu chránit před pohlavními nemocemi a těhotenstvím. Jak já jsem se tenkrát styděla. Ani ne proto, že mě mamka poučovala o sexu, ale hlavně proto, že jsem si uvědomila, kolik lidí to ví. Každý sice bral Barčinu mámu s rezervou, protože ji všichni dobře znali a věděli, že si vždy i něco přidala, jak to s klepnami bývá, ale stejně. Být nějaké podzemní chodby, jistě chodím raději jimi. Mamka mi ještě řekla, že takhle se kamarádka nechová, že tady nejde o to, co řekla, ale hlavně, že vůbec to řekla, že to se prostě nedělá.

Hrozně mě to mrzelo a večer jsem i brečela. Byla to obrovská zrada, které jsem nemohla uvěřit. Když jsem šla za Barčou, tak se ještě bránila, že nikomu nic neřekla a že si mám vzpomenout, komu všemu jsem to řekla, samozřejmě, že to věděla jenom Barča, takže v paměti jsem moc pátrat nemusela. V ten den naše kamarádství skončilo. Časem ta zrada přebolela, ale já věděla, že to Barče nikdy neodpustím.

Dneska je i Barča považována za jednu z největších klepen, se kterými se každý dá do řeči jen proto, aby se něco dozvěděl, ale sám si dává velký pozor na to, co jí řekne. Barču samozřejmě potkávám. Obě už máme děti a já si říkám, jaké by to bylo hezké, kdybychom zůstaly kamarádky, vozily spolu kočárek, ale bohužel teď už to nejde a já o to ani nemám zájem. A tak když se potkáme, řekneme si jen ahoj a jdeme dál.