Letošní naši dovolenou jsme si naplánovali opět na Šumavu, tentokrát do chaty Na Papírně v Hamrech. Odtud jsme podnikali kratší i delší výlety po okolí. Prvním naším delším výletem měla být cesta na vrchol Ostrého do nadmořské  výšky 1293 m. Vyšli jsme ráno v 9 hod.

Podle turistického značení jsme měli vrchol Ostrého zdolat po sedmi kilometrech. Šli jsme po modré turistické značce podél Bílého potoka. Po čtyřech kilometrech jsme došli na rozcestí Pod Statečkem. Zde jsme měli možnost pokračovat směrem na Ostrý nebo odbočit z trasy a navštívit největší vodopády v naší vlasti a jediné na Šumavě, s romantickým názvem Bílá strž. Zvolili jsme vodopády. Cesta k nim prudce klesala. Až k vodopádům jsme se nedostali, ale přesto scenérie byla pěkná. Vodopády padají z výšky 17 metrů. Škoda jen, že jsme zde byli v období velkého sucha a průtok vody byl poměrně slabý.

Když jsme se pokochali pohledem na zajímavý úkaz, vrátili jsme se do míst Pod Statečkem a dále pak pokračovali po modré až ke Statečku. V krásném, slunečném počasí nám cesta rychle ubíhala. Od Statečku ale začalo stoupání po kamenité cestě. Asi po třech kilometrech jsme došli pod vrchol Ostrého. Před námi se klikatila úzká, kamenitá cesta, místy s vystouplými kořeny stromů. Po obou stranách našeho stoupání byly patrny následky orkánu Kyril, který zde v roce 2007 velice zpustošil krajinu.

Po náročném výstupu jsme konečně stanuli na vrcholu Velkého Ostrého, kudy prochází státní hranice a je zde přechod do Německé spolkové republiky. Čechy jsme po celou cestu nepotkali, ale na vrcholu Ostrého byly spousty německých turistů. Vrchol je pokryt obrovskými balvany a na nejvyšším bodu je veliký kříž. Němci zde vybudovali chatu, kde se turisté mohou občerstvit.
                               
Výhled z vrcholu byl úchvatný. V dálce jsme zaznamenali Velký Javor se dvěma kopulemi na vrcholu, v údolí se střídaly vesničky s menšími městečky a také panorama české Šumavy bylo jako na dlani. 500 m od Velkého Ostrého se vypínal Malý Ostrý. Při pohledu na německou stranu jsem zjistila, že cesta dolů je daleko schůdnější než z naší strany. Přemluvila jsem manžela, abychom sešli na německou stranu a pak se stočili do Čech. Ač nerad, souhlasil. Sešli jsme dolů a pokračovali nádhernou lesní krajinou. Po obou stranách cesty se zelenaly obrovské  koberce borůvčí, obsypané nezralými bobulkami borůvek. Místy z lesa vytékal potůček a  lesní porost byl většinou smrkový, místy protkaný listnáči. Sluníčko stále svítilo, ptáčci nám zpívali na cestu a já se cítila volná jako ten pták.

Jen nám bylo divné, že nikde není žádná turistická značka. Konečně jsme došli na rozcestí, kde byl červeně označen pětikilometrový lyžařský běžecký okruh  Lambach. Říkali jsme si, že půjdeme po těchto značkách a dojdeme snad do vesničky Lambach a odtamtud už se domů nějak dostaneme. Šli jsme, šli a došli na konec červeného značení. Zde navazovalo stejné značení ale v barvě modré a s tím rozdílem, že okruh Lambach byl 6kilometrový. Pak jsme ještě šli chvíli po stejném značení v barvě zelené. Začalo pršet, déšť se střídal se sluníčkem. To už jsme bloudili lesními cestami téměř tři hodiny, nikde ani živáčka. Samozřejmě nějaké výčitky od manžela se objevily, ale já se snažila být stále nad věcí.

Nakonec jsme se přece jen dostali do onoho Lambachu. Lilo jako z konve a my na parkovišti hledali někoho, kdo by nám ukázal cestu k českým hranicím. Všude byli jen rekreanti, kteří zde byli na dovolené a nikdo nám nedokázal poradit. Odhodlali jsme se tedy zazvonit u jednoho domku, kde jsme mysleli, že žijí domorodci. Nikdo neotevřel! Pokračovali jsme dál podél horských chat, až jsme došli ke krásnému rozlehlému rekreačnímu středisku.

Řekla jsem si: „Teď anebo nikdy!“ Manžel odmítl jít dovnitř. Šla jsem tedy sama. V recepci mě velice mile přivítali dva muži. Německy umím málo, ale pomocí mojí němčiny a slovníku jsem vysvětlila, že jsme zabloudili a potřebujeme se dostat k naší státní hranici. Moc je to pobavilo. Poslali mě pro manžela.  Říkali, že to není žádný problém, abychom se posadili v jídelně, mimochodem celý objekt i vybavení bylo luxusní. Jednalo se o církevní ozdravovnu pro děti i dospělé. V jídelně nám nabídli pohoštění. My jsme požádali jen o sklenici piva. Pak nám sám šéf – jak ho všichni oslovovali -  sdělil, že mu končí služba v 16.30 hod. a pak nás odveze až do Hamrů. Nakonec za námi přišel Čech, který zde byl zaměstnaný. Tomu jsme převyprávěli, jak jsme se vlastně do Lambachu dostali a on pak spolu se šéfem nás autem odvezli až do našeho výchozího bodu. Dosud jsem se v životě s takovou ochotou nesetkala.

Cesta do Hamrů autem byla velice dlouhá. Jediná cesta vedla přes přechod Svatá Kateřina a dále přes Nýrsko až do Hamrů. Pěšky bychom se do Čech určitě téhož dne nedostali. Během putování po lesních cestách jsme viděli krásné myslivecké posedy. Manžel nadhodil, že by se v nich nemuselo špatně spát. Ani zvěř by nás prý neobtěžovala a zřejmě by nás ani nikdo nehledal. Do Hamrů jsme dojeli v 17.30 hod. Bylo to dobrodružství,  na které budeme dlouho vzpomínat.