Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 28.03. 2024
Dnes má svátek Soňa
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Dvakrát měř, jednou řež

26. 03. 2017 | Vaše příběhy

Davida jsem poznala na výletě. Od mého rozvodu uplynuly tři roky a já po celou tu dobu neměla s kým trávit volný čas. Až mi poradila kolegyně z práce místní klub turistů se slovy:

„I moje tchyně tam chodí.“

„No právě. Kolik je tvé tchyni, a kolik mně?“ Bránila jsem se ve svých šestatřiceti letech zúčastnit kolektivního výplazu někam na hrad či zámek v doprovodu několika důchodců, ač by byli sebečilejší. Když ale právě náš klub turistů pořádal výlet do Osvětimi, kde jsem nikdy nebyla, nechala jsem se nalákat. Toužila jsem poznat to místo utrpení a bolesti už proto, že i mí dávní příbuzní zde položili svůj život. Můžu si všímat jen prohlídky a společnost staříků v hlavě vypustit.

A tak jsem si zájezd zaplatila.

Autobus byl plný a nebyla jsem tu zdánlivě jediná pod padesát. Na předních sedadlech seděly dvě ženy v mém věku, možná i mladší. Pak jsem zahlédla právě Davida. To jsem ale ještě netušila, že se tak jmenuje. Důchodci se napěchovali do autobusu a zbylo už jen pár volných míst. Na mě zbylo to vzadu u okna. A pak nastoupil právě on. Přehlídl všechny cestující, z nichž většina si už skutečně užívala důchodu, a zřejmě zapřemýšlel, kde se usadí.

„Máte tu volno?“ usmál se a oslovil právě mě. Přikývla jsem a on si sedl. První hodinku jsem sledovala krajinu za oknem, ale pak jsme se dali do hovoru. David měl čtyřicet. Byl sebevědomý a docela hezký. Při zpáteční cestě jsme už řešili své koníčky, záliby a soukromí. Dozvěděla jsem se, že David má poměrně malou dcerku.

„A žena utekla i s dcerou bez jediného slova. Přišel jsem z práce, a obě byly pryč. Na stole ležel dopis, že si našla jiného a žádá o rozvod.“

„I já jsem rozvedená, už tři roky. Ale my se na všem dohodli,“ přiznala jsem.

S Davidem jsem se začala vídat i po zájezdu. Byla s ním legrace. Nakonec jsme plynule přešli z pouze přátelského vztahu v partnerský. Žila jsem ale dál ve svém bytě, a David ve svém.

Nastalo léto a David mě zval na plovárnu.

„Já na plovárnu nesmím. Měla jsem poměrně nedávno těžkou virovou encefalitidu a musím se vyhýbat slunci,“ přiznala jsem a dodala, že plavání mám ráda. „Chodím ale plavat k večeru, a na volné vodní plochy, kde je dostatek stínu od stromů.“

„Není žádný problém. Půjdeme tedy v podvečer na přehradu,“ řekl. Plavání při svitu měsíce bylo krásné.

V tu dobu začal být David velmi žárlivý. Řešila jsem malování ve svém bytě a najala si firmu.

Když mě pak David zval na hory, omluvila jsem se, že maluji. Nejen, že vyváděl jako pominutý, ale přišel v daný den k mému domu, aby sledoval, kdo mi vůbec maluje. Když viděl majitele firmy, který vynášel věci na malování, začal mi sprostě nadávat, že mám nového šamstra. Nechápala jsem jeho chování. A nechápal ho ani muž z firmy. Znejistěl, ale nakonec splnil zakázku, vymaloval a rozloučil se slovy, že „toto“ ještě ve své praxi nezažil.

„Můžeš mi říct, cos to vyváděl?“ ptala jsem se Davida, když za mužem z firmy zaklaply dveře a David zaklepal u dveří mého bytu. Vytírala jsem, myla okno a David mi dělal líčení o tom, že jsem s tím chlapem asi něco měla. Nakonec jsem Davida vyhodila z bytu.

Právě v tu dobu mě kontaktovala bývalá Davidova žena. Přišla za mnou do práce. Pracovala jsem tehdy v cestovní kanceláři a mohla jsem si dovolit s ní promluvit.

„Kde jste na mě přišla?“ zajímalo mě.

„To je jedno, odkud o vás vím. Jen vás chci varovat. Já sama si s Davidem prožila peklo.“

„Slyšela jsem, že jste od něho utekla i s dcerou bez rozloučení.“

„Nebylo tomu tak úplně. David nás obě týral. Musely jsme dělat přesně to, co on chtěl. Sedět tam, kde on určil, jíst tak, jak on chtěl. Když nebylo po jeho, vzal cigaretu a pálil mě jí. Nebo nám odpíral jídlo. Dcera se začala v deseti letech počůrávat, jak měla strach z vlastního táty.“ Paní mi líčila život po boku despoty. Nemohla jsem uvěřit tomu, že to byl David. Ač mi poslední dobou také diktoval, co mám a nemám jíst, vyhazoval z ledničky uzeniny, ač jsem jich moc nekupovala, a dělal líčení o tom, jak špatně žiji, pořád ještě nebyl agresivní. Ale Davida jsem stejně vyhodila po tom malování, a tak jsem ženu jen vyslechla a slíbila jí, že nikdy neprozradím, co mi řekla.

„Kdybyste se jen slůvkem zmínila, vše popřu!“ řekla, a byla pryč.

Dlouho jsem o ženě přemýšlela. Lidé jsou různí, i třeba psychicky labilní. Žena asi neměla moc sebedůvěry, a tak se láska těch dvou vytratila. To já jsem jiná.

Život plynul dál a já ho trávila většinou sama, nebo s kamarádkami. David mi denně nechával na e-mailu vzkazy, jak mě má rád a jak se omlouvá, že ztropil tu žárlivou scénu. Já neodpovídala. A pak mě opět pozval na naši přehradu. Byl konec léta a já si uvědomovala, že dní, ve kterých se bude moct ještě koupat venku, už moc nebude.

„Přijedu, vezmu tě na naše místo, do stínu, a bude fajn. Nemusíš se mnou chodit, pojedeme jen jako kamarádi.“ Takto mě přemlouval a já se rozhodla vzít ho na milost.

„Ale je ještě hodně slunce, pamatuj, že nesmím na sluníčko. Musíme na tu stinnou stranu,“ nabádala jsem Davida. Naše přehrada má dvě naprosto odlišné strany. Jedna je nekrytá a není se na ní kam schovat před sluncem. Ta druhá naopak je osázená stromy a je tam příjemný stín.

„No jo, ty věříš ve všem doktorům.“ David si brumlal pod nos své vlastní poučky, že pokud si to budu takto brát, tak onemocním.

Ne, slunce mi nedělá dobře. Zvracím, když jsem na sluníčku. Od encefalitidy je to krátká doba. A já utekla hrobníkovi z lopaty.“

Tolik jsem se těšila na plavání, i na odpočinek ve stínu stromů. David dojel k přehradě a já si už chystala tašku. Byli jsme na mé stinné stranně. Ušklíbl se, přidal rychlost a řítil se naproti, kde slunce pražilo.

„Ne, Davide, tam já nepojedu!“ Křičela jsem, ale nebylo mi to nic platné.

„Uvidíš, že neumřeš.“ Smál se, očividně se bavil. Přehrada je poměrně velká, a já, ač jsem měla silný opalovací krém a klobouk, věděla, že pokud půjdu ze slunné strany kolem celé přehrady na tu stinnou, bude zle.

„Zastav!“ Křičela jsem, a David přidával. Smál se, byl potěšen mým strachem. Tehdy jsem pochopila, že žena, která mě navštívila, mluvila pravdu. Až když jsem za jízdy otevřela dveře auta, David zpomalil.

„Zavři to! Slyšíš? Dělej!“ Žduchl do mě tak, že jsem skutečně málem vypadla na silnici.

„Chceš mě zabít? Zastav!“ A zase zrychlil. Znovu jsem otevřela dveře auta. Byla jsem si vědomá toho, že mě ven dobrovolně nepustí. Až když jsem začala z auta křičet o pomoc, teprve zastavil. Vyhodil mě z auta na vyhřátou silnici, a jel dál.

Ten den jsem se vracela čtrnáct kilometrů domů pěšky. Slunce pálilo a mně bylo hodně zle, když jsem došla domů. Následujících čtrnáct dní jsem strávila na nemocenské. Vrátily se mi horečky, zvracela jsem a lékařka mě pokárala, protože jsem nedodržela její pokyny. Protože to bylo ale poprvé, CT vyšetření neukázalo naštěstí žádnou změnu a já se z otřesného zážitku brzy vzpamatovala.

Za dobrodružstvím s Davidem jsem udělala velkou tlustou čáru.

Žila jsem nadále sama, ale už jsem netoužila nikoho poznat. David mi psával e-maily, jak se omlouvá a že to chce opět se mnou zkusit. Na žádný jsem nikdy neodpověděla.

Pak jsem potkala Rosťu. Rosťa je vdovec a už nehledá partnerku. Já už také ne. Protože máme ale podobné zájmy, občas se setkáme, podnikneme nějaký výlet, ať nemusím už jezdit s důchodci, a zase jdeme každý svou cestou.

Krátce po poznání Rosti mi začaly chodit zprávy od Davida v tom smyslu, že mám štamgasta a že jsem ho měla jen jako bokovku. Začal mě bombardovat svými zprávami. I v poštovní schránce jsem nacházela jeho vzkazy. Jednou byly milé, že mě stále miluje a chce se ke mně vrátit. Když jsem nereagovala, nadával mi a nazýval mě lehkou ženou. Začal mi vyhrožovat, že mě zabije. A pak zase přišly zprávy o tom, jak mě miluje. Když jsem dobré dva měsíce nereagovala, začal mě sledovat. Když jsem šla do práce, byl někde v okolí. Když jsem se vracela, opět mě sledoval. A když mě jednou viděl s mým kamarádem, začal nahlas křičet urážky na nás oba.

Nakonec jsem se osmělila a vše nahlásila jako stalking na policii. Zapíral sice, ale konečně se stáhl.

Občas potkávám jeho bývalou ženu. Má dnes krásný vztah. Jeho dcerka je už velká, s tátou se nevídá. A já si vyčítám, že jsem té ženě nevěřila hned v samém začátku.


čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Dvakrát měř, jednou řež:

Dvakrát měř, jednou řež
 



Komentáře
Žádné komentáře
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !

Pomlázka