Jak jsem došla až do Prčice

Ačkoliv normálně ještě v 9 hodin ráno já i děti spíme, rozhodla jsem si onu sobotu hodně přivstat, a jet už vlakem v 6:46 z hlavního nádraží, což znamenalo někdy po 5. hodině vstávat, a v půl 6. vzbudit kluky. Stejně jsem skoro nemohla usnout, mísil se ve mně strach, napětí a odhodlanost vše zvládnout. Vzbudila jsem se už asi v půl 5., a při pohledu z okna mě čekalo velmi nemilé překvapení. Z nebe padaly velmi husté provazy deště, celá obloha byla zatažená. Neztrácela jsem však naději, předpověď slibovala teplo a sluníčko, tak jsem se rozhodla vyrazit. Rozespalého staršího syna jsem šupla do kočárku, mladšího do šátku, pod kočár jsem strčila odrážedlo, náhradní kolečko na kočár a pumpičku (opravdu jsem nechtěla skončit po 5 kilometrech kvůli píchlému kolečku), na kočárek pláštěnku, nad nás deštník, a šlo se na zastávku. Naštěstí od nás jede na Hlavák přímá tramvaj, takže jsem nemusela s naloženým kočárem přestupovat. Za půl hodiny jsme už vystupovali na zastávce Hlavní nádraží, a za stálého deště jsme se společně s hromadou ostatních pochodníků vydali na vlak. Přestože do odjezdu chybělo už jen asi 5 minut, nějakým zázrakem jsme v přecpaném vlaku chytli poslední 2 volná místečka. Naštěstí jel nízkopodlažní pantograf, takže ani s kočárkem nebyl problém. Nasedli jsme, a jelo se.

Do poslední chvíle jsem nebyla na 100 procent rozhodnutá, jestli půjdeme trasu 23 km z Votic, nebo 26 km ze Střezimíře. Nakonec jsem se přiklonila ke druhé variantě, jelikož co si pamatuji z minulých ročníků, je tato trasa více po asfaltce, a méně do kopce.

Cesta rychle ubíhala, stále pršelo. Hodně lidí vystoupilo ve Voticích, to byla poslední stanice před Střezimíří. Asi 5 minut před výstupem se stal zázrak, z ničeho nic přestalo pršet. Když jsme vystoupili z vlaku, bylo sice velmi pošmourno, ale nepršelo. Vystáli jsme si cca 30minutovou frontu na vstupenky na pochod a mapy, do kterých jsme dostávali po cestě razítka. Koupila jsem 1 dospělou a 2 dětské. A pak, bylo přesně 8:30, už jsme se vydali vstříc 26 kilometrům. Starší syn trval na tom, že pojede na odrážedle, mladší syn spokojen usnul v šátku. Prvních asi 300 metrů bylo super, po krásné asfaltce. Pak však byla odbočka na polní cestu. No, byla to spíš velmi bahnitá cesta. Bláta cca po kotníky. Syn se však rozhodl jet na kole stůj co stůj, zarputilej paličák po mamince :-).

Po 2 kilometrech bahenní cesty jsme dorazili k prvnímu punktu. Hurá, do cíle zbývá už jen 24 kilometrů. Uklidila jsem mapy s razítky, a vydali jsme se dál bahnem. Starší syn to stále nevzdával. Původně bílé boty byly pokryty nánosem bahna, původně zelené kolo dostalo taktéž hnědý přeliv. Po dalším kilometru nás konečně čekalo pár kilometrů po asfaltce. Mladší syn se mezitím vzbudil, tak jsem se rozhodla ulevit na chvíli svým zádům (syn váží asi 12 kilo), a strčit ho na chvíli do kočárku. Kočárek nesnáší, tak jsem ho musela uplatit lízátkem, aby seděl aspoň půl hodiny. Pak už ho to přestalo bavit, a za veselého smíchu si začal stoupat a poskakovat v kočáře. Náš starý kočár bohužel nemá pořádné pásy, po kšírách jsem doma ani nevzdechla, tak jsem syna poté, co málem hodil šipku střemhlav na zem, raději vzala zase do šátku.         
Dál jsme se brodili bahnem, syn stále na kole, malej v šátku, tlačila jsem prázdný kočár bahnem nebahnem. Najednou nám v cestě stál asi metrový potok, lávka žádná, jen kameny. Staršího jsem za mohutného řevu donutila slézt z kola, a potůček jsem se synem za ruku přebrodila, kočárek mi naštěstí přenesli ochotní mladíci. Po pár kilometrech se na starším synovi projevila únava z brzkého vstávání, a rozhodl se dále nepokračovat vlastní silou, ale sedět v kočárku. Udělali jsme jen krátkou zastávku na nakojení mladšího, a šli dál a dál. Konečně byl bahnitý úsek za námi, a před námi dle mapy několik kilometrů asfaltky. I počasí se umoudřilo, vysvitlo sluníčko, a začalo být skoro až horko. Starší v kočárku brzo usnul, mladší v šátku taktéž. Zanedlouho jsme dorazili k 2. punktu, 10 km jsme měli za sebou, 16 jich zbývalo. Tenhle úsek se šel skvěle, oba kluci spali, šlo se svižně po asfaltu...  
Tato idylka trvala asi hodinu, než se před námi objevila odbočka do lesa, samozřejmě po velmi bahnité stezce, navíc do prudkého kopce. Šla jsem co noha nohu mine, mladšího syna v šátku, do toho jsem tlačila kočár, který i se starším synem a odrážedlem vážil určitě okolo 35 kilo. Naštěstí jsme byli brzo na kopci, a po rovince se šlo přeci jenom líp. Asi za další půlhodinku, to už byli oba synové vzhůru, jsme dorazili k Tajné kontrole. Dostali jsme další razítko a informaci, že do cíle zbývá ještě 13-15 kilometrů. Jak potěšující, že jsme za hodinu a půl, z toho hodinu svižnou chůzí, ušli jen 1-3 kilometry. No samozřejmě jsme ušli víc, tuto trasu prý měřili pomocí GPS 3 lidi nezávisle na sobě, na 3 různých přístrojích, a vyšla jim vzdálenost mezi 31-31,5 km, takže houby 26. Pochopitelně jsem se i přes velké rozčarování rozhodla jít dál, starší syn měl lenoru, a chtěl jet dál v kočárku, mladší se stále nesl, ovšem za další hodinku už začal velice hlasitě protestovat proti nedostatku pohybu. Nechala jsem ho 5 minut prolézt a šli jsme dál, syna jsem uplatila dalším lízátkem, a zkusila jsem ho posadit do kočáru, starší šel pěšky. Mladší šermoval lízátkem tak, že komplet olepil celý kočár, ale moc jsem to neřešila, stejně byl celý od bahna, stejně jako moje kalhoty až po kolena. Po dalším kilometru opět hysterák na druhou, starší že chce do kočáru a mladší, že chce chovat. Tou dobou už mě začaly pomalu pobolívat nohy, záda kupodivu skoro vůbec.

Už s jazykem na vestě jsme po delší době dorazili k dalšímu punktu, 6 km do cíle, a zanedlouho k poslednímu punktu, odkud to bylo do Prčice už jen 5 km. Před námi byl ovšem jeden ošklivý, táhlý kopec. Staršího jsem nemilosrdně vyndala z kočárku, mladšího jsem tam i přes protesty strčila. Vezl se asi 100 m, pak jedna paní řekla, že mi mladšího kousek vezme. Vzala ho do náruče, a syn byl hned vysmátej od ucha k uchu, a vítězoslavně se na mě podíval. Ještě že je společenský, starší syn by se v tomhle věku zbláznil, kdyby ho chtěla cizí paní vzít. Mladší se na ni však vesele usmíval. Já tedy do toho příšerného kopce tlačila jen prázdný kočár, a za chvíli byl kopec za náma. V tu chvíli jsem konečně uvěřila tomu, že to dokážu. Do cíle zbývaly 4 kilometry, z toho naprostá většina z kopečka. Hodná paní mi vrátila mladšího syna, který putoval do šátku, starší do kočárku, a jelo se. Po půlhodině jsem v dáli poprvé uviděla věžičku kostela v Prčici, a po další půlhodině už jsem třímala v ruce 3 krásné oranžové botičky a 3 tatranky. Bylo přesně 16:50. Po 8 hodinách a 20 minutách prakticky soustavné chůze, 26 nebo spíš 31 kilometrů, z toho asi 10 km bahnem. Dokázali jsme to, byla jsem neskutečně šťastná, pro sebe jsem získala už 8. botičku, pro staršího 4. a pro mladšího 2.

Měla jsem toho tak akorát, v cíli jsem tedy jen koupila pár suvenýrů, jednu točenou malinovku na osvěžení, a šli jsme na autobus směr Heřmaničky, kde je nejbližší nádraží. Náladu mi nezkazila ani přemrštěná cena jízdenky, za 5 km busem chtějí nehorázných        30 Kč, ale co už, hlavně že to bylo za náma. V Heřmaničkách jsme se připojili k davu lidí čekajícím na vlak směr Praha, který přijel asi za 5 minut. Po několika minutách jsme se s kočárkem konečně probojovali k dětskému vozu se zavazadlovým prostorem, kam nám paní průvodčí pomohla naložit kočárek. Vzhledem k přecpanému vlaku jsme kočár museli nechat tam, já tam pochopitelně nechala i batoh s pitím. Probojovali jsme se ke kupé, vyprosili si místo k sezení (medaili tomu, kdo vymyslel vagon přednostně určený pro rodiče s dětmi do 10 let, další hodinu na nohou se synem v šátku bych už asi nedala). Sotva jsme vyjeli, starší syn se začal hlasitě dožadovat pití, které bylo ovšem zamčené v zavazadlovém prostoru. Naštěstí synovi jedna hodná paní věnovala svoji půllitrovou Dobrou vodu. Láhev jako obvykle silně zaujala mladšího syna, který se po ní začal okamžitě sápat. Dala jsem mu ji, ať se taky napije, což tedy udělal, a pak s lahví tak krásně švihnul, že ohodil skoro všechny lidi v kupé. Naštěstí spolucestující byli chápaví, a vzali to s úsměvem. Flašku jsem synovi za hlasitých protestů sebrala, zbytek cesty už proběhl bez problémů, a za necelou hodinku už jsme vystupovali na Hlavním nádraží.

Výlet se tedy nakonec povedl nad očekávání, vůbec jsme nezmokli, Prčici jsme dobyli, botičky získali, a stálo mě to jen jeden puchýř :-). A už teď se těším na další ročník, snad někoho přemluvím, aby šel s námi. A když ne, tak to zvládneme sami :-)