Nabídka dovolené v Rumunsku byla novinkou a já jsem tuto možnost ihned přihlásila. Přišla jsem domů s přihláškou a svolala rodinnou poradu. Hoši, když to uslyšeli, začali skákat radostí, že pojedeme k moři. Manžel se chvíli nevyjadřoval a na můj dotaz: „Ty se nevyjádříš?“ Odpověděl: „Budeme na to mít?“ „No, budeme muset být skromní v utrácení, ale jinak to ROH dotuje a drahé to není.“ Když jsme viděli očička našich hochů, nemohli jsme už říct - nepojedeme. Já se také těšila a už jsem pomalu dokoupila nějaké ustrojení a přemýšlela, co všechno vzít na vaření. Pod stanem jsme byli zvyklí z jiných dovolených, ale u moře jsme si to představit neuměli. Byli jsme mladí a tak jsme se nakonec těšili všichni.
Je tady ale problém, já měla časté záchvaty žlučníku. Měla jsem léky a tak jsem záchvat zahnala práškem a pracovala dál v plném nasazení. Přišel další z těch krutějších záchvatů a pan doktor řekl: „Do nemocnice!“ „Pane doktore, já opravdu nemůžu, jen mi něco píchněte.“ „Je to už dnes naposledy, že vám vyhovím, ale s příštím záchvatem už běžte hned do nemocnice.“ Poděkovala jsem a mazala do práce. V zaměstnání věděli, jaký mám problém a jeden z vedoucích přišel za mnou a říká: „Báro, ty si budeš zahrávat a budou tě operovat v Rumunsku a to chceš? Zkazíte si dovolenou.“

Po několika dnech mě převezli na oddělení a mohli přijít děti a manžel. Hoši byli rádi, že už budu moct přijít domů, ale očička měli smutný. „Kluci moji,“ říkám a utírám si slzy radostí, že jsem zase mezi nimi. „Já vím, nejedeme k moři.“ Měli jsme už odjet za 14 dní. Manžel to musel odhlásit a štěstí bylo, že bylo víc zájemců a tedy náhradníky jsme hledat nemuseli. Na dovolenou jsme tento rok nejeli. Po příjezdu těch, co tam jeli, jsem se dozvěděla, že být pod stanem a vařit, není dovolená příliš pohodlná a tak už jsme další rok ani moře neobjednali. Hoši už u moře byli a stále mi nabízejí jet s nimi. Třeba jednou řeknu, tak jo!
Barunka73 - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz