Keňa – krásná i záludná

S manželem velmi rádi cestujeme. Tento zážitek je nám dopřán zhruba před 6 lety. Naskýtá se nám úžasná příležitost exotické dovolené, na niž se vydáváme s mou maminkou a jejími přítelkyněmi.

Jedná se o pobytovou dovolenou v blízkosti vesnice zvané Shanzu, jejíž součástí jsou i různorodé výlety např. do Mombasy či několikadenní safari s přespáním ve stanech v buši přímo vedle řeky plné krokodýlů. Ovšem co nás tehdy rozhodně nenapadá, že žádné z těchto dobrodružství by pro nás nemuselo být tak záludně nebezpečné jako samotné korzování na vlastní pěst po okolí hotelového komplexu.

Hned první den našeho příjezdu se koná informativní schůzka, na níž nám několikrát zaměstnanci hotelu opakují, ať si dáváme velký pozor a po setmění nevkračujeme na pláž či do jiných míst, kde se mohou potulovat různorodé existence. NEBEZPEČÍ – ÚNOS. Pláž se nachází v bezprostřední blízkosti hotelu a nám taková opatření přichází přinejmenším zvláštní. Ještě víc jsme překvapeni, když se jdeme slunit k moři. Uprostřed pláže se tyčí dřevěné kolíky, které napínají nízko nad zemí šňůru a vymezují úzký pruh mezi mořem a zbytkem pláže. NEBEZPEČÍ – ZAKOPNUTÍ. Brzy nám dochází, že jde o pomyslnou hranici, za niž domorodci nemají právo vstoupit. A světe div se, oni to i striktně dodržují. Na pláži jich neustále posedává několik a hoří touhou povídat si s turisty, jako by byli vděční za každou informaci, jak vypadá svět za mořem. Nikdy za provaz žádný z nich nevstoupí. Ovšem o to více si kontakt s turisty vynahrazují, jakmile se některý rozhodne jít si zaplavat do moře. Okamžitě se na něj nalepí skupinka a neváhá s dotyčným vstoupit i po krk do vody, jen aby si mohla povídat.

Takto se dostáváme k nabídce neotřelého výletu. Skupinka tří domorodců nám nabízí, že nás sveze po moři na jejich vlastní katamaráně, což je typická lodička, kterou si vyrábí ze dřeva, do jejich rodné vesnice. Samozřejmě za jistý obnos peněz, tím si zřejmě vydělávají na živobytí. Po chvilce uvažování souhlasíme, že se za hodinu sejdeme. Mezitím ještě stačíme na pláži s dalším domorodcem provést obchod roku, kdy za naše staré obnošené ponožky, papírové kapesníčky a reklamní propisku získáváme malou dřevěnou sošku, a odskočit si na oběd, o který jsme nuceni nedobrovolně se podělit s opicemi, jež v jednom kuse kradou jídlo z talířů, jakmile si člověk prozatím neznalý a netrénovaný opováží dojít pro trošku ovoce. NEBEZPEČÍ – NUCENÁ DIETA.

Takto je první den okradena většina nováčků, díky čemuž později máme o zábavu postaráno a úžasně se nasmějeme. Stačí jen při snídani sledovat toho Němce v letech, co si na stůl pokládá pečivo a odchází ještě pro něco dobrého k tomu. Jakmile se vrací, zůstane vykuleně stát a nestačí zírat na prázdný talíř, načež se zamračí a podezíravě se rozhlíží po hladovcích u sousedních stolů. Nejspíš ho napadne, že mu pečivo šlohl někdo z nich, jelikož o opičích hostech zatím nemá ani páru. NEBEZPEČÍ – ZALKNUTÍ při jídle smíchem.

Němec by mi tiché posměšky jistě rád oplatil, kdyby se o pár hodin později nacházel v mém hotelovém pokoji a sledoval další opičí scénku k popukání. Z jeho perspektivy  by to vypadalo zřejmě následovně: Ženská jde do sprchy. Vychází polonahá z koupelny. Lekne se, vyjekne. Opice v ložnici sedí na nočním stolku a prohrabává příruční zavazadlo. Už už si odnáší fotoaparát, když spatří polonahou ženskou vyjít z koupelny. Lekne se,  vyjekne. Zahodí foťák a upaluje pootevřenými balkonovými dveřmi, odkud přišla. NEBEZPEČÍ – LOUPEŽNÉ PŘEPADENÍ. Ženská se vzpamatuje, vystartuje k balkonovým dveřím a zavírá je, načež si všimne hotelové budovy hned naproti. Po balkonovém zábradlí poskakují dvě opice a z pokoje číslo 317 za nepřítomnosti jeho oficiálních obyvatel vyhazují ze třetího patra na trávník vedle bazénu neurčité objekty, mezi nimi i pár velice určitých: spodní prádlo, opalovací krém a pytlíky kdoví od čeho.

Jsou dvě hodiny odpoledne, vykračujeme zpátky na pláž vstříc dnešnímu dobrodružství. U moře už na nás skutečně čekají tři mladí chlapci a pobízí nás k nástupu do primitivního plavidla, o kterém se nechce věřit, že skutečně bude plout. Krátce po vyplutí na moře dostáváme každý do ruky umělohmotný kelímek a je nám vysvětleno, že po celou dobu plavby se v sedě musíme ohýbat a zpod nohou nabírat vodu a vylívat ji zpět do moře. Ejhle, lodička je zřejmě děravá. NEBEZPEČÍ – UTONUTÍ. Vodu máme až po kotníky a poctivě celou cestu nabíráme, vylíváme, nabíráme, vylíváme… Najednou zastavujeme v jakési malé zátoce olemované desítkami mangrovníků (stromy rostoucí ve vodě při pobřeží). Je nám řečeno, že nyní si musíme sundat boty, vystoupit a dobrodit se pěšky ke břehu, čili tak činíme. Ačkoliv boty bychom si po oné jedinečné plavbě už mohli klidně nechat.

Chvíli kráčíme mezi keři, až se před námi objeví první domeček. Jsme nadšeni a plni očekávání. Naši průvodci nám slíbí, že nás zavedou do jejich chatrčí a uvidíme skutečný africký život. Už u druhého domku před nás však cosi skočí a začne nelidsky křičet a syčet. Nejdříve se lekneme, načež rozpoznáme, že ono stvoření je jakási bláznivá ženská. Chtělo by se říct místní čarodějnice. Začne před námi mávat palmovými listy a na zem před naše nohy vyryje jakési nám neznámé symboly. Okamžitě nás přepadne nepříjemný pocit, ale průvodci nás uklidňují, že je opravdu jen blázen a blábolí nesmysly. NEBEZPEČÍ – ZAKLETÍ. Ukazují nám celou vesnici, způsob, jakým připravují kvašený nápoj z nařezaných listů rostoucích palem. Vedou nás dovnitř jejich domečků uplácaných z hlíny a odhalují nám, jak na holé zemi bez podkladu uprostřed místnosti rozdělávají oheň a vaří, jak jí a kde spí. Jsme nadšeni. Najednou se odnikud vynoří skupina asi třiceti dětí a všechny na nás skáčou a křičí a dožadují se něčeho k snědku a zejména sladkostí. Průvodci mají co dělat, aby nás jich zbavili. Potkáváme ještě maminku jednoho z nich, odvádí nás ke studni a my jí pomáháme vytáhnout vědra s vodou. Odjíždíme po moři zpět k hotelu. Domorodci nám ještě chtějí uštědřit příjemný přídavek, a tak nás berou dál na širé moře na vyjížďku. Dělám si legraci, že plujem do Austrálie, a ještě rychleji ohýbáme záda a proháníme plastové kelímky.

Vystupujem u hotelu a pomalu nám dochází, že jsme se snad zbláznili. Vzpomenu si na úvodní schůzku a varovná slova a uvědomuju si, že jsme se nemuseli vrátit. NEBEZPEČÍ – ROZPRODÁNÍ NA NÁHRADNÍ ORGÁNY. Nikomu jsme neřekli, že někam jedem, ani jsme sami nevěděli, kam nás ti hoši zavezou… A to si říkáme dospělí a rozumní. V tu chvíli člověku opravdu nedojde, jak v této zemi kvete obchod s náhradními orgány a co tu jsou lidé schopni udělat, jen aby přežili. Vzpomínáme na vše, co nám mladíci vyprávěli, o chudobě, těžké životní situaci… na domeček z pár nepálených cihel by šetřili celý život. Děkujeme bohu nebo komukoliv, kdo nad námi dnes stál, že jsme přežili a vrátili se ve zdraví. Zítra už tak hloupí nebudeme.

Omyl! Je „zítra“ a my si to šlapeme po místní komunikaci s cílem prozkoumat další blízkou vesnici. Tentokrát neplujeme po moři, tak snad alespoň budeme mít pod kontrolou, kde a kdy se nacházíme a zda se vrátíme. Opět nikomu neřekneme, že někam jdeme, natož kam. Přicházíme k prvnímu rozcestí a dle cedule se rozhodujeme jít zkratkou mezi políčky. Všimneme si, že pár metrů za křižovatkou se za námi vydává mladík, který v místě až do našeho příchodu postával. Dál tomu nevěnujeme pozornost, ať jde, kam jde. Za dalších pár metrů se nám ztrácí silnice z dohledu a ocitáme se mezi stromy a keři. Při cestičce před námi postává další mladík. Opět se nás zmocní zvláštní pocit a na chvíli se dokonce zastavujeme, zda se raději nevrátíme. Otáčíme se a za námi stále kráčí hoch z křižovatky. Otáčíme se zpátky a pokračujeme nerozhodně v cestě. Druhý mladík se přidá k prvnímu a zanedlouho se kdoví odkud vynoří další a další a už jsou čtyři a my tři ženské s jedním mužským. Kdyby na to přišlo, šance na přežití mizivá. Jdou pár metrů za našimi zády a stále se k nám více přibližují. NEBEZPEČÍ – TO SAMÉ CO PŘEDCHOZÍ DEN, jsme asi úplně na hlavu! Poddáváme se osudu.

Dohoní nás a promluví na nás. Vyklubou se z nich další samozvaní průvodci a nabízí nám asistovanou prohlídku vesnice, do níž pomalu vcházíme. Přijímáme a ulevuje se nám. Možná to s těmi pochybami trošku přeháníme a snad nebude zas tak zle. Ukazují nám školu, již navštěvují děti nemocné AIDS, dozvídáme se, jak velké procento místních lidí trpí touto nemocí, a je nám trochu líto, jakým životem tu musí žít. Jedna rodina s dětmi žije v „krabici“ postavené ze starých plechů opřených o sebe a s listím místo střechy. Pomalu přicházíme k ulici, která by sem jakoby vůbec nepatřila. Stojí v ní několik nových zděných domů obehnaných vysokými zdmi a místy i ostnatými dráty. Zajímáme se, kdo zde žije, že se tak vymyká místním poměrům. Domorodci nám vypráví, že sem přijíždí postarší bohaté osamělé ženy z Evropy, které do okolí jezdívaly na dovolenou. Když se jim důchod v Evropě omrzí, přijedou sem, postaví si zde dům a vezmou si za muže některého z místních mladičkých hochů. Ti si přijdou ke slušné životní úrovni a paničky zřejmě taky k tomu „svému“, ať už to je, co je to.

Vracíme se k hotelu, po cestě nás ještě stihne tropický déšť, jestli se tomu tak dá říkat, spíš by se to dalo přirovnat k rozevření nebe a přeměně silnice v řeku. Jsme promáčení na kost a přestože je teplo, hrozí nám NEBEZPEČÍ – NACHLAZENÍ. To se u mě koneckonců druhého dne potvrdí. Od nynějška už raději samovolné výlety necháme stranou a vozíme se s organizovanou skupinou. Nebezpečí na nás sice číhá stále a na každém kroku, avšak pokud se nic zlého nestane, člověk na zážitky rád vzpomíná. A hlavně – opět je strašně chytrý a druhým rád radí, na co si dát pozor. Nechoď v Africe nikam sám, vždy dej někomu černo-bílému vědět, kam se chystáš, a hlavně - ber si s sebou deštník!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10