Keňa – srdce Afriky 2

Procestovala jsem již mnoho zemí, málo co se však vyrovná pocitům, které mě provází při putování Keňou. Nacházíme se v národním parku Tsavo. Za jízdy mikrobusem po prašné cestě pod neúprosnou palbou paprsků horkého afrického slunce zpracovávám dojmy z právě absolvovaného dvoudenního safari, zatímco uháníme vstříc dalšímu dobrodružství.

Zastavujeme ve vesnici domorodých Masajů. Ti tu jsou na turisty více než zvyklí, je vidět, že komerce vplétá své pařáty opravdu téměř všude. Dokonce si ve vesnici postavili i přístřešek po vzoru moderní civilizace, v němž turistům nabízejí ke koupi vlastnoručně vyráběné suvenýry. Nekupujeme nic, místo toho místním bosým dětem, které se válí na zemi mezi kozami a jejich výkaly, rozdáváme sladkosti a papírové kapesníčky. Sladkosti již dobře znají, avšak s kapesníčky si asi pětiletý drobek neví rady. Opodál postávají dvě ženy, jedna z nich má na zádech přivázané v šátku miminko. Hlavy nosí vyholené dohola. Muži také, pouze hlavu jednoho z nich zdobí pracně vytvořené copánky obarvené na červeno. Masajové se oblékají do velice výrazných barev, kterým vládne červená a fialová, a jako doplňky jim slouží velké množství nejrůznějších korálků.

Vedou nás dovnitř svých obydlí, jež nazývají maňaty. Jedná se o nízké domečky uplácané z hlíny. Vládne v nich naprostá tma, tedy alespoň tak se to jeví nám přicházejícím z venku, oslněným ostrým sluníčkem. Maňaty nemají žádná okna, pouze malý otvor, který slouží jako dveře. To všechno z důvodu udržení co nejnižší teploty, zatímco venku neúprosně pálí drsné africké slunce. Jeden šikovný Masaj nám posléze ukazuje, jak dokáže rozdělat oheň podobně, jak to známe z éry pravěku, tedy pouze pomocí suché trávy a dřívek. Pravda, Masaj je již oproti člověku pravěkému člověk moderní, poněvadž si k úkonu vypomáhá i další vymožeností v podobě kousku kovu, přesněji čepelí kopí. Na závěr nám ještě muži předvádí jejich typický tanec, kdy jeden po druhém vyskakují, co nejvýš to jen jde. Nutno podotknout, že je při tom znát jejich letitý trénink, jelikož takhle vysoko jsem snad nikdy nikoho skákat neviděla.

Nadobro opouštíme park a čeká nás dlouhá cesta zpět k hotelu. Když vezmeme v potaz minibusy bez okenních výplní a bez tlumičů, k tomu silně prašnou cestu, vyprahlou nedostatkem vláhy a horkým sluncem, hrubě uválenou, plnou hrbolů a výmolů, jedná se téměř o vražednou kombinaci. Během oné několikahodinové cesty si slibuju, že již nikdy nebudu nadávat na naše silnice!

Ještě se zastavujeme na prohlídku botanické zahrady, kde si chvíli hrajeme se želvami velkými téměř jako my sami. Sedáme si na jejich tlusté a nesmírně pevné krunýře a necháme se jimi vozit do doby, než je to přestane bavit a napadne je, že by nás mohly třeba kousnout. Přesunujeme se tedy k terase opodál, kde číháme na žirafy. Ty přesně ve stejnou denní dobu přicházejí z buše, zvyklé na to, že je lidé krmí. Fascinuje mě zejména fakt, že opravdu přichází přesně, ačkoliv vím jistě, že hodinky v kapse neschovávají. Zřízenec mi podává speciální granule. Sypu si je do dlaní a bázlivě natahuju ruku přes zábradlí na vyvýšeném můstku. Přikloní se ke mně obrovská žirafí hlava a dvaceticentimetrovým lepkavým jazykem sbírá z mé dlaně granule. Kupodivu je šikovná a nekousne mě. Větší problém mi však posléze činí smývání lepkavých žirafích slin. Opravdu to nejde, sliny mají tak lepkavé proto, aby se jim při svačince snáze strhávalo listí ze stromů.


Jsme ještě svědky krmení hrochů, kteří se z vody opodál vynořují přesně ve dvě hodiny odpoledne. Sem již běžní smrtelníci přizváni nejsou, tentokrát stojíme za zábradlím v bezpečné vzdálenosti. Dokonce ani zřízenec se v blízkosti nezdržuje déle, než musí. Vysype na zem pytel granulí a odporoučí se do uctivé vzdálenosti. Hroši jsou dnes celkem leniví, moc se jim vylézat nechce, avšak o pořádnou zábavu nepřijdeme ani tentokrát.

Kdoví odkud se přiřítí banda malých opiček a jedna vedle druhé začnou krást z obří hromady. Cpou si za žgraně, co se jim tam vleze, a co už se nevleze, to si odnášejí v předních tlapkách, zatímco po dvou zadních neskutečně komicky peláší pryč. Darwin by si při této podívané jistě mnul ruce, jak se mu ta teorie evoluce povedla. Při pohledu na ty vzpřímeně cupitající trpaslíčky by jistě i zarytý odpůrce zapochyboval, zda i on nakonec nepochází z opice. A ne nadarmo se říká „být chytrá jako opice“. Tyto potvůrky jsou v celém parku nejvychytralejší ze všech. Možná, že žirafy ví, že dostanou najíst v jednu. Možná, že hroši ví, že se svačinka podává ve dvě. Buvoli možná tuší, že na ně čeká pamlsek ve tři. Avšak opice… opice, ty vědí, kde na ně čeká dobrota v jednu, kde ve dvě, a kde ve tři! Mají to prostě dokonale spočítané a stíhají to všechno. A kradou a kradou a kradou.

Přicházíme k neohroženému chovateli hadů. Kolem ramen má omotanou velikou krajtu a pídí se po dobrovolníkovi k jejímu „pochování“. Mně nikdy nikdo nemusí říkat dvakrát, a tak jsem první, kdo se hlásí. Had váží dvacet kilo, opravdu není jednoduché udržet rovnováhu, když se po mně plazí a kroutí se mi kolem ramen. Ani manžel si zkušenost nenechá utéct. Když však chlapík přikládá krajtu k další dívence, živočichovi už nejspíš dochází trpělivost a nebezpečně se jí začíná stahovat kolem krku. Chovatel zbystří a akci spěšně ukončuje.

Prohlídka je zakončena sledováním krmení krokodýlů. Zřízenec na provaze spouští flákoty masa nad hromadu asi dvaceti krokodýlů. Ti vyčkávají naprosto nehnutě až úplně do poslední chvíle, načež jeden neskutečně mrštně vyskočí a s hlasitým klapnutím čelistí si maso urve z provazu. Takto se to opakuje několikrát a my si všímáme dominance toho největšího z krokodýlů. Je nejhbitější a dovede si urvat nejvíc pro sebe. Těžko věřit tomu, že tato nehybná a zdánlivě pomalá zvířata dovedou vyvinout takovou rychlost pohybu, že člověk nestačí ani mrknout a je hotovo.

Sedáme zpět do vozidel a tentokrát již nadobro uháníme směr hotel. Sledujeme domorodce, jak pracují u cest, vidíme děti, jak kráčí podél silnice pěšky do školy několik kilometrů do sousední vesnice. Jsou rády, že zrovna jim se vůbec dostalo té možnosti školu navštívit. Školu, kterou tvoří jedna malá místnost a kterou si tu lidé sami vlastníma rukama postavili. A jsou na to hrdí. Za dalších pár kilometrů potkáváme dvě ženy, které pěšky kráčí po silnici kdoví kam. Házíme jim za jízdy z okýnka sladkosti, které nám ještě zbyly a je nám líto je nerozdat. Ženy se ohýbají a cukrovinky sbírají ze země. Uvažujeme, zda se necítí potupeně, což by nás mrzelo, protože naše úmysly byly čisté, avšak ony jsou zřejmě vděčné a takto vůbec nepřemýšlí. Hodit po nás někdo z okýnka jedoucího auta něco u nás, tak nejenže, že se pro to nesehneme, ale budeme vřískat, co si to ta osoba vůbec dovoluje. A být to v USA, jde to snad i k soudu.

Mentalita lidí v této zemi je naprosto odlišná od té naší. Řadoví lidé jsou chudí, ale mají bohatého ducha a neposkvrněnou duši. Tedy alespoň většina z nich. Ráda se sem někdy  vrátím, budu-li mít možnost. Avšak ještě raději jsem, že žiju tady, ačkoliv náš svět je již morálně pošramocený a silně odvrácený od přírody a jejích neměnných zákonitostí. Neuvědomujeme si, čeho nám bylo dopřáno. Nevážíme si tekoucí čisté vody a jiných věcí pro nás tak samozřejmých. Když stiskneme vypínač, předpokládáme, že se rozsvítí světlo. Když otočíme kohoutkem, předpokládáme, že poteče teplá voda. Všude to tak však nechodí. Možná… možná, že to vše nakonec zas až taková samozřejmost není…

A zajímavost na závěr:
Zde si můžete poslechnout oblíbenou písničku, kterou si místní v Keni neustále broukají a uslyšíte ji hrát snad ze všech koutů. Abyste byli v obraze - často se v ní opakuje slovní spojení „hakuna matata“ což znamená nevadí, bez obav či není problém.