Ještě předtím, než jsme se s manželem vzali, jsme se rozhodli mít spolu miminko. Mysleli jsme si, že vše půjde, jak budeme chtít my, ale jak to bývá, osud si s námi dělá co chce.  O naši malou slečnu jsme se snažili skoro dva roky. Mezitím jsem měla dvě těhotenství se špatným koncem. Bylo to pro nás dosti stresující a vznikalo spoustu nezodpovězených otázek. Ale člověk musí věřit, že se to nakonec povede a budeme šťastná rodina. Musím říci, že bych to bez manžela nevydržela, byl pro mě velkou oporou po celou dobu. Snažil se vše vidět s nadhledem a v tom nejlepším světle.

Dva měsíce po naší krásné slunečné svatbě jsem zjistila dvě čárky na těhotenském testu, byla jsem štěstím bez sebe. Nemohla jsem tomu uvěřit a z předešlých situací se špatným koncem jsem se bála celé těhotenství, že o miminko opět přijdeme. Na každou návštěvu k lékaři jsem se připravovala několik dní dopředu a snažila se být co nejvíce v klidu. Všechna vyšetření vycházela v pořádku až na genetiku, kde nás postrašili Downovým syndromem, který se nepotvrdil. Moje těhotenství se přehouplo do posledního trimestru a já již s mým mužem začala věřit, že vše bude, jak má být. Termín porodu jsem měla vypočítaný na 17.8.

Ten den přišel manžel z práce a já si s ním jako každý den dávala čaj, při kterém jsme si povídali, co se dělo během dne. Bylo 5.6., měla jsem ještě dost času do porodu a tak mě dosti vylekalo, když jsem ucítila, jak mně nekontrolovaně odtéká čirá voda, v nemocnici zjistili, že je to plodová voda, a tak jsem zůstala ležet na lůžku připojena na kardiotokografu, který sledoval a zapisoval ozvy malé a kontrakce. Naše malá slečna se narodila 6.6.     Ihned po porodu byla odvezena na neonatologickou jipku do inkubátoru, kde strávila prvních čtrnáct dní svého života. Byla to velká bojovnice a každým dnem ukazovala, co je v ní a že se nevzdává. Pak jsem ji konečně dostala k sobě na pokoj a mohly jsme si na sebe pomalu zvykat.

Určitě každá maminka ví, že tyto pocity, co prožívá, jsou krásné a nedají se popsat. Manžel za námi jezdil, jak jen to šlo, ale dálka mezi naším bydlištěm a neonatologickou jipkou byla dosti velká, že nešlo, aby nás viděl každý den. Byly to dny dlouhé a opět stresující. Co bude s malou a jak to bude vypadat doma. A že doma jsme neměli nic připraveno. Odjezdem do nemocnice vše padlo na mého úžasného manžela, který, když si nás vezl domů, měl vše složené a připravené na příchod našeho drobečka. Nyní si oba užíváme dcerky, po nocích bdíme, když naše ratolest nechce spinkat a každým dnem vidíme pokroky, které naše krásná dcera umí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10