Vážené čtenářky, jsem přesvědčena, že i dnešní doba přináší podobné zážitky, které jsem prožila já v době, kdy jsem ještě chodila do školy.
    
Moje maminka je velice šikovná žena a ženou takovou, o které s hrdostí můžu napsat, že se nebojí žádné práce. V socialistické době, kdy tu opravdu nebylo jen tak něco hezkého k dostání - píši teď o ošacení, a když bylo, tak opravdu drahé, maminka si sedla k šicímu stroji a leč nevyučená švadlena, myslím řemeslem a profesí, která se šitím neměla společného nic, kromě touhy po něčem hezkém, šila a šila, na nás, tatínka, i na  sebe. Její výtvory byly opravdu skvostné. Pracovala tehdy u Komunálních služeb města, takže když potřebovala, aby někde na kalhotách, či sukních měla různé nýtky a cvočky, tak své dílo  již na tuto maličkost odnesla někam na provozovnu, kde bylo do sta procent dokončeno, vždy však mohla s hrdostí údiv nad jejím výtvorem přijmout, a to beze studu. Opravdu byla, je a bude neskutečně šikovná.

Do módy přišly vestičky. Takové ty prošívané. Maminka mi ušila krásnou áčkovou sukni, délka lady a k tomu tu prošívanou vestičku přes.., přes rolák, nebo něco podobného. Kostýmek byl ve smetanové barvě. V perfektním, moderním kostýmu jsem si vykročila do školy. Učitelky, které nebyly v obraze, pomalu pukaly závistí, jiné již předem posílaly mamince obdiv nad její šikovností.

Přestávka. Co napsat více k tomuto zběsilému chování těch největších grázlíků ve třídě. Po třídě lítaly křídy, penály a také houba na mazání tabule. Nejen, že jsem schytala ty cákance, které doprovázely "let" houby vzduchem, ale i přímé zásahy. Umíte si představit, v jakém stavu jsem šla z té školy domů, i když nejen já? To ovšem bylo stále ještě v mezích normy, jelikož jsem vážně nebyla sama a na školu jsem viděla z okna pokoje, takže jsem honem přeběhla domů a tudíž bylo po "trapasu".

Kostýmek vypraný, zásahy houbou byly pryč. Nažehlená jsem v něm vyšla opět do školy, nevím akorát, jak dlouho, po této zkušenosti. Průběh přestávek probíhal hladce, žádné házení křídami, ani houbou. Nevím, co jiného měli spolužáci tenkrát "na práci", možná to byla nějaká rvačka. Byla jsem a jsem stále nejen na sebe, taková dost opatrná, a proto jsem se musela zákonitě setkat s něčím novým...., v nestřeženém okamžiku, na NESTŘEŽENÉM MÍSTĚ. Jak jinak. Ve školní jídelně jsem šla s obědem na talíři.  Nevšimla jsem si však vylité omáčky na zemi, kterou prostě nebylo nutné vytírat, že? Uklouzla jsem po ní tak, že jsem si do ní sedla a zároveň svůj oběd vyklopila na sebe! Neměla jsem ani čisté oblečení, ba ani přezůvky a zůstala jsem bez oběda. Domů jsem šla - utíkala, aby mne nikdo pokud možno neviděl.

Nikdo se v té době nepozastavil na tím, že jsem vlastně nejen nejedla oběd, který byl zaplacený, ale ani nad tím, že jsem si mohla klidně zlomit nohu. Omáčka zůstala na zemi dál a podle informací, které jsem dostala, ještě možná hodinu poté, kdy jsem po ní uklouzla. Dnes se tomu směji, ale určitě bych jednala..., a jinak, než abych utíkala domů...., přinejmenším bych žádala nový oběd.