Od páté třídy jsem musela začít nosit brýle. Tenkrát nebylo moc hezkých slušivých modelů a moc dětí brýle nenosilo. Ale zvykla jsem si a docela mi slušely. Jen na tu dobu před dvaceti lety to byla drahá záležitost.

Byl hezký jarní den a my se vydali se školou do kina. Museli jsme do kina až do centra města pěšky.

Cestou jsme šli kolem známého rybníka Vajgar.
Samozřejmě jsme se na chvíli zastavili u zábradlí. Kamarádky mě popichovaly, ať jim půjčím brýle. „Nee,“ jenže se nenechaly odbýt, a tak jsem jim je opatrně podala. „A hlavně ať je nepustíte,“ dodala jsem vesele. Poté jsem si povídala s jinou kamarádkou. Pak jsem chtěla vrátit brejličky.“Spadly nám do vody.“ „Neblbněte, vraťte mi je!“
„Spadly nám tam.“ Začalo se mi dělat blbě. Ale spolužačky brýle nevyndaly z kapsy a já se začala potit. Naši mě zabijí… Jéé, to snad ne.

Celý film jsem proplakala. Když jsem se vrátila ze školy domů, moc jsem se bála, co na to řeknou rodiče. Nebili mne, ale stejně jsem se bála. A hlavně mi to bylo líto. Brýle mi chyběly a věděla jsem, že rodiče za ně zaplatili hodně peněz.

Maminka sice nechápala, proč jsem brýle sundávala, natož půjčovala. Ale nedostala jsem. Tím více mne to ale trápilo. Proč se to jen stalo… Maminka řekla, že tedy musím se spolužačkami promluvit, aby mi částí peněz každá na nové brýle přispěla. Samozřejmě se na mne dívaly, že jsem se zbláznila. Bylo to velmi nepříjemné. Jedna však byla vyděšená a doma se svěřila, co udělala a část peněz na nové mi dala. Druhá dívka nic nedala a žádné výčitky neměla.
Maminka s taťkou mi koupili nové brýle a já už je nikdy nepůjčovala. Brýle nosím dodnes a je to skvělý módní doplněk.