MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty Rebarborový koláč - nejoblíbenější receptyRebarborový koláč - nejoblíbenější recepty Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online !
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 15.05. 2024
Dnes má svátek Žofie
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Dopis od Neznámé

6. 07. 2013 | Vaše příběhy

Marie obtížená nákupními taškami vystoupila z vagonu metra. Ovanul ji studený vzduch kolem eskalátoru. Marie sípá, lapá po dechu. Ještě že jsou tři dny volna! Jinak by musela pro neschopenku.

Paralen a čaj doma jsou, něco proti bolení hlavy taky… Doktor by asi stejně nic jiného nepředepsal…

Venku to fičí víc jak v metru. Tváře štípou mrazem. Marie s chřipkou nikdy žádné štráchy nenadělala. Ale teď má dojem, že když se nedostane rychle do tepla, nejspíš umře. A bude to.

Do odjezdu autobusu zbývá dvacet minut. Marie se vleče po refýži. Autobus stojí na manipulační zastávce. Řidič sedí za volantem a čte si. Tu se nešťastnice rozhodla ke kroku, na nějž by si jinak netroufla: zaklepala na prosklené dveře. Řidič udiveně vzhlédl – a kupodivu otevřel.

„Prosím, vás,“ sípe Marie. „Mně je hrozně špatně… já vím, že se to nesmí… ale já to venku nemůžu vydržet…“ To už řidič účastně vyskočil, bere jí tašky a pobízí k nástupu.

„Snad vás nenakazím,“ kašle Marie do rukávu. Řidič nese tašky na zadní sedadla. „Trochu si zdřímněte,“ radí. „Že je tu teploučko?“ Marie na něj vděčně pohlédne. Po bílé tváři se koulí slzička. „Jste hodný… snad to někdy oplatím…“

Řidič mávne rukou a jde dopředu k volantu. Marie opravdu na chvilku usnula. Když jí ten dobrák zastavil přímo před domem, vystoupila v daleko lepší náladě a jakoby zdravější.

anonymPřekvapilo ji, že manžel je doma. Od televize volá, co dobrého přinesla.

„Vybal to, prosím tě, sám a ohřej si párek.  Já si hned musím jít lehnout. Neuvařil bys mi čaj?“

„To ty svátky pěkně začínají,“ špičkuje Pepa. „Aby hospodyně nemusela vařit, hodí se marod.“

Teď se jindy klidná Marie opravdu rozbrečela. „Nebudu teď vařit,“ vzlyká. „Ani vařit, ani uklízet. Nebudu dělat vůbec nic. Jdu hned do postele. Musím spát. Možná umřu, když mě nenecháš…“ Myslí to vážně.

Nečekaná vzpoura Pepu na chvíli uzemnila. Překvapeně se zadívá na manželku. Je opravdu strašně bledá. Třese se, zimničně cvaká zuby.

„No jo, jen se neposer,“ ustupuje. Jde se na tu mimořádnou práci posílit pivem z lednice. Nenašel tam ani jedno. Hledá ho tedy v taškách s nákupem. Ta kráva na pivo zapomněla!

„Mařko, nemáš někde pivo?“ zařve podrážděně. Nic. Marie si v ložnici přetáhla deku přes hlavu. Zdá se jí, že je v pekle. Leží v rozlehlé maštali na podlaze pod koňskou houní, zpoza kotlů unyle probleskují plameny. Sviňská zima je tu. Čert – je to vlastně ten hodný autobusák – obchází kotle, přihazuje pod ně dřevo, ale Mařka cvaká zuby.

„Pane čert, nedal byste mi ještě jednu deku?“

Čert – tedy autobusák – jde do kouta, popadne složenu houni a hodí ji na Mařku. Marie se chruje do deky a chraplá: „Děkuji, pane řidič!“

Pepa stál zrovna u postele – přišel se zeptat Mařky, kam dala pivo. „Jakej řidič?“ zeptal se výhružně. „Zač mu děkuješ?“

„Hodnej,“ vysvětluje Mařka polekaně. „Dal mi deku. Abych se zahřála.“

Pepa, nevěrný při každé příležitosti, je snad právě proto šíleně žárlivý a podezíravý. Řve jak na lesy. „Tak vona se kurví s autobusákem! Aby se zahřála! Tak to von vychlastal moje pivo!"  Popadl Mařku za ramena a třese jí.

Marie se nesmírně polekala. „Nech mě,“ prosí manžela. „Všechno se mi v hlavě plete. Zdálo se mi, že jsem pekle. Bylo tam zima. Čert – byl to autobusák mi dal deku.“

„Seš úplně praštěná,“ ulevil si Pepa. „Zapomnělas´ koupit pivo. Jdu do hospody.“

Marie si ulehčeně oddechla. Bude mít pár hodin pokoj a aspoň se vyspí.

To jí ale nevyšlo. Za půl hodiny byl Pepa zpátky. Při odmykání vztekle lomcoval dveřmi. Vrazil do stolku v předsíni a shodil keramický džbán. Rámus.

„Tak už vím, kdo je ten tvůj zahřívací čert! Autobusák! Čenda mi  v hospodě řek´, že jste celou pauzu byli na zadním sedadle v autobuse! Ty slepice! Kurvíš se s chlapem za trochu tepla! Náno pitomá! Děvko!“

Marie se posadila na posteli. Zírá na muže nevěřícíma očima. Nikdy nebyla Pepovi nevěrná. Sama – když býval dlouho do noci pryč – se radovala, že na ni nikdo nekřičí a ona si v klidu dodělá práci a může se koukat na své programy v televizi. Je venkovská holka, z rodiny vychovaná k řádu a mužově autoritě.

Teď najednou – jako by ani neměla horečku – si jasně uvědomila: Vždyť on je blbej! Blbej a zlej! Když jsem zdravá, tak to snesu. Ale proč mě zbytečně tejrá, když jsem nemocná?

„Proč mě tak tejráš, když jsem nemocná?“ vyřkla to najednou nahlas. „Já ti nejsem nevěrná. A ty sám si děláš, co chceš. Já myslím, když bejváš v noci pryč, že máš jiný ženský. Nemělo by ti vadit, kdybych byla jako ty…“

„Tak zahlas´mi nebo ne?“ vyslýchá Pepa pro jistotu. „Ne, nikdy,“ dívá se mu Mařka do očí.  Dodá si odvahy: „Ale ty mně mockrát… a já tě vůbec nechápu, proč řveš.“

Pepa má najednou dojem, že ženě asi přece jen křivdil. „Víš,“ povídá váhavě, „nevěra u chlapa nic neznamená… zato  ženská, když se zamiluje, hned balí kufry… Slepice jste všechny. Stát by se ti to mohlo. Já tě chci uchránit před zklamáním. Zachránit manželství… jestli seš schopná to pochopit…“

„Člověče, mně je mizerně,“ zapláče Mařka jako malé dítě. „Nech mě spát… Nebo ne,“ a posadila se, „já si uvařím čaj, vezmu si prášek. Musím se z toho nějak dostat.“

Spustila bosé nohy z postele. Její rozpálené tváře a rozpuštěné vlasy přijdou Pepovi sexy. Jeho vztek už vyšuměl. Chce manželku obejmout. Dostal chuť ji pomilovat.

Zarazil ho její tvrdý, nečekaný odpor. Nenávist v očích. To nesnesl. Znovu ji k sobě přitiskl.

Vtom se Marie zprudka rozkašlala. A z kašle začala zvracet. Na koberec. On sám tak tak uskočil.

„Nemysli si, že to budu po tobě uklízet!“ řekl opovržlivě. „Jdu se ožrat. Nečekej mě.“ Po chvíli práskl dveřmi. Po bytě se rozhostilo blahodárné ticho.

Marie nabrala půl kbelíku vody, vzala saponát a hadr, klekla a začala čistit koberec. „To zvládnu,“ říkala si tvrdě. „Já zvládnu všechno.“

Vstala. Před očima se jí udělalo bílo. Stačila se zachytit stolu, aby zmírnila pád.

Zatímco se vzpamatovávala na mokrém koberci, říkala si – „Nebreč.“ Odmalička odmítala brečet, když byla v průšvihu. Dnes už brečela jednou, před Pepou. Ale umiňovala si, že naposled.

Její muž je hlupák. Je hloupý a zlý. Předtím se ho vždycky nějak snažila omluvit: no jo, je to mužskej. Jenže  - ten řidič je taky mužskej – a měl soucit. Pepa ani neví, co slitování je. S takým člověkem se nedá žít.

Marie si umiňuje, že její život musí pokračovat dál, ale bez Pepy.

Jenže. Pepa ten víkend byl po návratu z hospody vyřáděný, uklízel po sobě, dokonce ukmochtil lečo. Autobusák mu ovšem nešel z mysli. Zjistil o něm, že je ženatý a má tři děti. I tak ale může být nebezpečný pro tu naivní husu! Občas se Marie zeptal, o čem s řidičem mluvili, zda ji nezval na rande, jestli si k ní něco nedovolil.

Dobrosrdečná Marie se znovu zatvrzovala. Možná Pepovi odpustí, ale nejdřív ho vytrestá. Ať se Pepa spálí. Ať sám uzná, že ze sebe dělá vola! A vymyslela dopis od zamilované ženy.

Třetí den volna se cítila líp. Pepa večer odešel na pivo. Marie začala Pepovi psát obráceným písmem, doleva:

Milý pane Brynychu!

My jsme se viděli. Ale zatím vám nemůžu prozradit, kdo jsem. Třeba byste se se mnou nechtěl sejít. To bych se pak styděla. Máte krásnou sportovní postavu a jste šikovný k práci. Potřebuju vám něco důležitého sdělit.

Prosím Vás, přijďte ve středu do kavárny Slavie na Národní třídě. V sedm večer. Nemějte strach, poznáme se. Věřím, že to bude šťastné setkání.

Vaše Neznámá

Marie byla nedočkavá, jen aby už byl dopis v poštovní schránce. Venku fičela chumelenice. Marie na sebe natáhla tlustý svetr, kožich, čepici a pospíchala na ulici. Vítr s ní cloumal tak silně, že se skoro chtěla vrátit. Ne. Dopis zítra ráno pošťák vybere, a ve středu ho Pepa dostane.

Málem to nevyšlo. Pepa z hospody přišel jen chvilku po ní. Divil se, že v jednom kuse kašle. Oznámila mu, že místo do práce půjde pro neschopenku. Ale v noci volali pohotovost.

Celé úterý na tom byla Marie velmi zle. Ve středu zaspala pošťáka, schránku vybíral Pepa. Dumal chvíli nad obálkou. Neznal tohle písmo. Máma mu jako školákovi rovnala sešit tak, aby psal doprava. Doleva prý píšou křiváci. Tohle písmo je ale sympatické. Exotické. Obsah dopisu dráždivý a slibný… Pečlivě ho ukryl v náprsní kapse. Velmi tiše odmykal. Nahlédl do ložnice. Nemocná Mařka se právě probudila.

„Jen lež. Večeři budeš mít na stole,“ šeptá ohleduplně. Vrzla dvířka šatníku. Pepa vyndal sako, sváteční kalhoty, našel bílou košili a čisté trenky a ponožky a po špičkách to odnáší do koupelny.

Dveře ložnice se zavřely. Marie chtěla vstát, ale přemohla ji slabost. Přemýšlela. Dostal dopis a chystá se na rande. Nebude podezřelé, že se nezeptala, kam se Pepa obléká?... Měla bych ho varovat, že do Slavie nikdo nepřijde, myslela si. Přiznala sama sobě, že při psaní dopisu si zahrávala s myšlenkou, že se tam v nejlepších šatech objeví sama a bude na něj milá… Ten dopis neměl být pomsta, jenom lekce, pokus muže napravit… Je  hlupák, nač si namlouvat něco jiného. A taky je pěkný sobec. Ale Marie už si na něj zvykla. Nedovedla si představit, že by hledala jiného.

Vzchopila se, vzala kolínskou, hřeben, oblékla župan. Před zrcadlem se dala tak dohromady, jak to jen šlo… Je ale strašně bledá. Naštěstí sem do kouta jde málo světla… Netrápím se tolik… V nemoci trochu rychle stárnu, pomyslila si. Ruce jí klesly do klína.

Dveře se zas otevřely, Pepa už celý vyfiknutý a navoněný. „Jídlo máš na stole, nečekej s tím na mě, budu večeřet na pracovní schůzce!“ říká vlídně. „A ne, aby, až tu nebudu, za tebou přišel ten tvůj autobusák!“

Myslel to žertem, ale Marii jako když šlehne bičem. Zatvrdila se. Dobře se stalo. To je správné, co jsem udělala, řekla si v duchu. Ale mlčí. Mlčí po celou tu dobu, co se Pepa ještě ochomýtal v bytě. Ani na pozdrav mu neodpověděla.

V kavárně Slavie Pepu okamžitě upoutala elegantní tmavovláska, která osaměle kouřila u jinak neobsazeného stolu. V životě ji neviděl. A jiná to nemůže být!

Dívka se na něho zamyšleně podívala.

„Vy znáte Aritmu?“ zeptal se jí. Bez rozpaků odpověděla: „Ale ano, nedávno jsme tam dělali revizi v účtárně. Měla bych vás odtamtud znát?“ Pepa se představil, a dost sebevědomě se zeptal, zda jí smí dělat společnost.

„Měla jsem se tu sejít se šéfem, ale asi mu do toho něco vlezlo.“ Vybídla ho pohybem brady k posazení. Jmenovala se Eva. Pepa rychle usedl, objednal červené víno a iniciativně se ujal rozhovoru.

„Šéf a sekretářka – známe to. Žena, děti, rodina… A vás využívá nejen pracovně, ale po všech stránkách… Doufám, že aspoň slušně platí, abyste z toho něco měla!“

„Já nepotřebuju, aby mě muž podporoval,“ hájí se Eva poněkud pobouřeně. „Mám po rodičích baráček se zahradou, peníze taky…Ale fakt je, že mužského je třeba o víkendech, šikovného na mužskou práci…“

„Od řemesla toho umím dost,“ chlubí se Pepa. „Kdyby mi takový baráček říkal pane, já bych si ho dokázal vyštaficírovat...“

„Ale vy budete ženatý…“ zapochybovala.

„No, tak trochu… ale rozvádíme se. Bude to snadné! Děti nemáme!"

Eva uložila do kabelky mobil, kterým si předtím nervózně pohrávala. Nebude se šéfovi připomínat. Navrhla Pepovi, aby se šli projít, a na nábřeží kuli spolu plány do budoucna. Ten den se ho Marie domů nedočkala.

Co se baráčku a zahrádky týče, Eva nelhala. Obojí bylo pěkné a dostupné do centra rychleji, než z Pepova a Mariina paneláku.

Jako šikovná sekretářka měla dívka i kontakty. Sehnala Pepovi advokáta a rozvod proběhl hladce.

Marie se nestačila divit. Pepa byl odstěhovaný.

Přišla ji navštívit kamarádka. Rozhlédla se po prostorném bytě a přiznala závistivě: "Co bych já za to dala, kdybych se mohla bez rámusu rozvést, dostala chlapa z baráku a byt by mi zůstal…“

„Fakt jsem ráda, poslední dobou jsem si to přála,“ přisvědčila Marie. „Ale přece jen to přišlo moc najednou. Nečekaně rychle.“

„Takže,“ poznamenala kamarádka, „kdyby ti tu řval o pár měsíců dýl, kdyby rozmlátil ještě pár věcí, měly by záležitosti svůj řád. Jsi ty normální?“

„Asi ne,“ uznává Marie. „Možná bych pak měla z rozvodu větší radost.“ Nešťastně se rozhlédla po částečně vystěhovaném bytě. „Stačila bych si na tu samotu zvyknout… Teďka je tu nějak moc ticho.“


Autorka: Marie Štípková
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na amatérském literárním serveru


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil

Velmi pěkně napsáno.SmajlíkSmajlík

Po přečtení tohoto článku jsem si uvědomila,že jsem vlastně velmi šťastná,že mám již 41 let manžela,který na mně není zlý,nepije,nechodí za ženskými a má mě rádSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
a ne článek na CHŽ. VZPAMATOVALA JSEM SE TEPRVE, KDYŽ UŽ NEBYLO CO ČÍST.Škoda, určitě to má pokračování!SmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Velice poutavě napsané,čte se to jedním dechem. Opravdu by jsi to měla rozpracovat a napsat knížku.
je to velice čtivé.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
cetlo se jednim dechemSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
napiš knihu, bude to bestseller...SmajlíkSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles