Moje kouzelná babička

Můj příchod na tento svět byl trošku hektický, ale to jen proto, že už jsem uměla všechny druhy plavání v mámině bříšku a lákal mě nový svět, plný zvláštních zvuků, světelných efektů a pohybů. Já se doslova nudila a moc jsem byla zvědavá, jak mě ti dospěláci přijmou. Rozhodla jsem se, že budu akčním dítkem, aby se ti moji blízcí neměli čas nudit a aby mě co nejrychleji naučili, co je potřeba k veselému životu.

Jéj, mně se tady z počátku vůbec nelíbilo, brečela jsem ve všech tóninách a nedala pokoj rodičům, prarodičům, zkrátka všem, co se octli v mé společnosti. Blahořečím vynálezci dudlíku, kterému jsme začali familiárně říkat „dujdák“, ten mi poskytl nevídané blaho a nechtěla jsem se s ním vůbec rozloučit.

S babičkou jsem si rozuměla od počátku, zaslechla jsem jednou, jak šeptala mamince: „Ta holčička bude určitě křišťálové dítě!“ Sice jsem nepochopila hned, jaké jsou to děti, ale určitě budou oplývat hbitostí, bystrostí, intuicí a vtipem. Taková jsem už od dob, co jsem vyřkla první slovíčka a věty. Ve dvou letech jsem už vedla s dospěláky chytré rozhovory, kterým sice oni asi moc nerozuměli, ale tvářili se, že se „chytají“.

kouzelná babička S babičkou jsme si složili také naší dujdáčkovou hymnu:„Dujdáci, dujdáci, nemají co na práci, dělaj jenom legraci a pořád dokola“. Ta nám vydržela asi 5 generací dudlíků až k tomu poslednímu, který jsem s velikým rozčarováním hodila kačenkám na řece. Asi po pěti minutách jsem chtěla pro něj skočit do vody, že si ještě podujdám, naposledy, ale maminka mě vzala za ruku a vysvětlila, že dárky se zpět nevrací.

Občas mě hlídá babička a podnikáme spolu babské jízdy, jen samy dvě, bez dozoru, jen s plánem cesty vyrážíme za dobrodružstvím. Někdy se i trochu divím, že vždy trefíme domů, protože moje babička je tak trochu popleta a „zbloudilec“. Sice se tváří, že ví přesně, kde jsme, ale mě nepřeveze. Poznám jí na očích, že hledá cestu z města, stejně tak jako já. Naštěstí už umí číst a mobilovat, tak se vždycky nějak vymotáme a s velkou slávou se vracíme domů. Mamka říká, že jsme šikovný holky, když si tak cestovatelsky rozumíme. No, co jí budu vykládat, nakonec by mohla babí zatrhnout tyhle bezva výlety a já bych se musela doma nudit s omalovánkami.

Babičku mám sice moc ráda, ale maminka je jen jedna. Někdy mi je smutno, a tak říkám babičce: „Babí, vyčaruj mi maminku!“ A ona mě pohladí a řekne: „Sárinko, zavři očička, a maminka je už tady!“ Jelikož má babička stejný hlas, ta iluze, že je mamka už doma, mě uklidní, najdeme si nějakou zábavnou činnost a za chvíli je ta pravá a nevyčarovaná mamka doma. Babička je už zvyklá na to, že jsem rychlonožka a zvídavý jedinec, umí předvídat, co mám za lubem a občas mě i trochu krotit. Miluji její pohádky, představuji si všechna ta dobrodružství, kouzelná a tajemná místa stejně, jako bych tam byla.

Občas chodíme s babičkou i nakupovat a já někdy neodolám a ve vozíčku začnu zpívat, třeba před Vánoci jsem na celý market notovala koledy. Všichni mi tleskali, i paní prodavačky. Když jsem chtěla teď v květnu navázat na tradici a spustila v autobusu: „Narodil se Kristus pán“, babička rychle vybrala jiný repertoár a já tedy cestujícím zpříjemnila jízdu slovenským hitem Čeřešničky, čerešničky, čerešně. Opět aplaus i s panem řidičem. Babička mi někdy říká bedrunčičko, myšičko a králíčku, ale já furt tvrdím, že jsem Sárinka a jsem velká holka. Od 3 let znám nejen své jméno, ale i celou adresu, včetně směrovačky, umím počítat do dvacíti a poznám všechny děti i paní učitelky ze současné i z minulé školky.

Moje babička Jaruška se nedávno stala i mou kmotrou u křtu. Děvčata doma chtěla, ať si tuhle slávu vychutnáme všichni a ať si z ní také něco pamatuji. Babí se mnou křest trénovala i doma, protože mě zná, že bych mohla všechny nemile překvapit nějakým nevhodným vtípkem apod. To Vám byla krása, obřad byl spojený i s písničkami, sešla se rodina, byla jsem za hvězdu, natáčeli mě i fotili. Já tušila, že někde pod taškami je také připraven jeden z dárků, bílá princezna s křídly Celestie od strýce Lukáše. Ta mi byla přislíbena, když budu hodná. Opravdu jsem si ji zasloužila, stejně tak další krásné dárky od mých blízkých. Byl to nádherný den, přišel i kamarád Teošek s rodiči a já se cítila jako v ráji.

Svou babičku vůbec nešetřím, chci, aby byla fit a hbitá jako srnka. Denně trénuji její postřeh i pevnost nervů. Nikdy neví, kdy se jí to bude hodit. Trpělivost si už natrénovala, protože když jsem jí onehdy řekla ve vlaku, že má gumová prsa, jen se pousmála a vysvětlila mně i zírajícím cestujícím, že to pruží molitan v podprsence. Já přidala bonus, že tedy gumová prsa má i maminka a že je jednou budu mít taky. Babí miluje moje vypečené hry, v tento čas jim vévodí ty s koníčky, poníky. Já si vyberu ty největší a nejbarevnější a babičce „natlačím“ nejmenšího koníčka bez hřívy a ocasu, kterému říkáme Prťavka. A když přidám s úsměvem: „To je, babičko, Tvoje Prťavka, ona tě miluje“, tak není co řešit. Prťavky se ta ubohá žena do večera nezbaví. Když jí řeknu: „Babí, pojď, budeme si povídat,“ odkládá křížovku, knihu i brýle. Už ví, že to bude na dlouho a že jí bude dovoleno setrvat v dětském světě kouzel a čar až si já, všetečka, naleznu zase jinou zábavu…

Přeji mé babičce - kouzelnici Jarušce, ať spolu zažijeme ještě mnohá dobrodružství, ať si ten můj čas dětství dokonale užijeme. Rostu totiž jako z vody, zájmy se sice mění, ale babičku stejně vtáhnu i do těch budoucích určitě ještě „vypečenějších her“…

S pozdravem Sárinka

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete