Moje svatojakubská výzva

Už několik let na svých motorizovaných cestách po Evropě potkávám žlutou hřebenatku, v sešitku na turistická razítka máme několik desítek těch svatojakubských, zažila jsem i přísná pravidla, dle kterých obyčejný turista dostane obyčejné razítko, s mušlí se smí tisknout pouze do speciálních kredenciálů. Před devíti lety jsem se dokonce dostala do poutnického centra v Santiago de Compostella, razítko (nikoli potvrzení o vykonání pouti) jsem tam dostala, ale pouť jsem nikdy neabsolvovala. Postupně jsem začala mít pocit, že poutníků přibývá. 

Asi to bude v dnešní době „in“ – jako svého času walkman, tamagoči, mobil, chytrý mobil, tiktok nebo… Přesně, kdo nepotkal svatojakubský patník, jako by nebyl. Mně ovšem stačí razítka, já tomu nepropadnu, měla jsem jasno. Ale co je taková pouť? Přece totéž co turistický výlet. Turistiku mám ráda a koukám, že i u nás jsou značené svatojakubské trasy, jedna mi jde dokonce pár kilometrů od baráku… Prvním cílem bylo sesbírat všechna razítka podél východočeské trasy. Není problém přijet autem, otisknout… ale i na naší malé české trase jsme málem svatojakubské do obyčejného sešitu nedostali. Žádný poutník, jenom normální obyčejný turista. Nic míň, nic víc. 

Začátkem roku jsem měla nepříjemné období, možná to byl náznak syndromu vyhoření, možná jen shoda nešťastných drobností, které jsem nedokázala zkorigovat a pustit za hlavu dřív, než mě naprosto zbytečně pohltily, každopádně mě napadlo, že se seberu a vypadnu. Hned, kamkoli… jenže na to fakt nemám koule. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Milión důvodů, proč to nejde, proč nemůžu. Ano, přiznávám, mám sklony se ohlížet na ostatní (kdo se ohlíží na sebe, je sobec), mám sklony se neprosazovat (kdo se prosazuje je namyšlenej blbec), mám sklony vyhýbat se konfliktům a nejradši mám taková řešení, kdy se vlk nají a koza zůstane celá – všichni jsou spokojení, a kdo je spokojený, nevyhledává konflikty... Jestli to období bylo překlenuto, nebo se jen odsunulo, nevím, každopádně na Lexaurin, Bohnice ani poukaz na střelnici nedošlo. 

Fajn, až někdy pojedu na svůj osamocený výlet, tak si vyberu kousek svatojakubské trasy a půjdu. Samozřejmě ne jako poutník, ale jako turista, obyčejný turista. Nic víc, nic míň. Ale sešit na razítka s sebou vezmu (nic nového, beru ho vždycky). A tak jsem stále častěji navštěvovala www.ultreia.cz. Ne, rozhodně mi nejde o kredenciál, který lze i u nás získat, ale takový obyčejný bloček na razítka, hezky postupně zaplňovat chlívečky… A i s obyčejným deníčkem si lze o potvrzení nakonec zažádat.   

Svůj plán a své nadšení po prvním výletě jsem sdílela s několika málo kamarádkami, jako správný turista. Možná mě chtěly podpořit, nebo možná jen proto, že spolu prostě na procházky a výlety občas vyrážíme, rozhodly se mě každá na nějaké části doprovodit… Jako turistka mám ráda společnost, ale přesuny kvůli tomu, že nenastala v určený okamžik vhodná konstelace počasí, práce, řemeslníků a všeho, nemůžu já nebo ona, byly komplikacemi. Mám trasu, mám termín, tak by se mělo jít, žádné výmluvy, poutníci přece neřešili… Poutníci? Jací poutníci, já jsem prostě turista. Nic víc, nic míň... 

Turista, obyčejný, v něčích očích možná pohodlný. 270 východočeských svatojakubských kilometrů rozdělím na jednodenní etapy, půjdu na přeskáčku podle technických a povětrnostních podmínek a stihnu je zdolat během jednoho roku. 

Teď mi zbývá posledních 25 kilometrů a ráda bych představila nádherná (i pár méně hezkých) místa, která jsem díky svatojakubské východočeské objevila. 

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz