Naše příliš sebevědomá dcerka

Znáte to? Takové ty uplakané dětičky, co se drží máminy sukně a když je někdo pozdraví, zaboří tvářičku do maminčina stehna? Tak takové dítě já tedy doma nemám, ale povím vám - co bych za něj dala. Sotva se naše malá naučila chodit, stal se z ní sebevědomý průzkumník.

Potkala jsem na městě známou, kterou dcerka viděla poprvé v životě. Znáte ty vtípky? Známá se hned malé zeptala: „Tak co, půjdeš se mnou?“ Žádný problém, malá čapla paní za ruku, mamince udělala pápá a už si to štrádovala pryč. Známá se jen s nevěřícím výrazem smála a chtěla mi malou vrátit. Ejhle, nebylo to tak snadné. Malá byla zklamaná, že s tou hezkou tetou nezažije žádné dobrodružství a na tvářičkách se jí objevily slzičky.

Jindy zase mamince utíkala při placení v oblíbené drogerii a protože už zde byla naše malá „známá firma“ a já měla navíc ve vaku její mladší sestřičku, paní prodavačka se mi snažila pomoci.  Natáhla k malé ruku a říká: „Tak Adrianko, když tak zlobíš, zavřeme tě za trest do krabice ve skladu.“  V tu ránu naší Adriance zasvítila očička a zamířila k paní prodavačce. A já už věděla, že bude zle.  V té době ještě neměla ani tři roky, ale neohroženě se vrhla do temného skladu, kde se nadšeně nechala zavřít do krabice. S miminkem ve vaku pro mě byl dost problém, ji kopající vytáhnout z krabice, tak jsem musela houknout, aby byl klid. Ještě půl hodiny po tom jsem od ní slyšela výčitky, že jsem ji ve skladu nenechala a nešla dál sama.

Nejhorší zážitek pro mě ale nastal, když byly naší slečně tři roky. Nechala jsem tenkrát stát kočárek  s miminkem před lékárnou, protože vchod do ní je již vevnitř v budově.  V budově je ještě drogerie, ordinace praktického lékaře a nějaké kanceláře.  Adrianku jsem samozřejmě vzala s sebou dovnitř. Když došlo na placení, povídala mi Adrianka, že jde za sestřičkou. Říkala jsem si, že jsem hned hotová a řekla jí, ať počká u kočárku.  Během půl minuty jsme vyšla za ní a ejhle, malá nikde. Polil mě studený pot.  Sestřička v kočárku spinkala, jako by se nechumelilo. Nejdřív mě napadlo, že se šla Adrianka podívat dozadu na schody do dalších pater, nakoukla jsem tam, ale nikde jsem ji neviděla. Vyběhla jsem tedy celá vyplašená ven před budovu.  Ocitla jsem se na náměstí, které je celé pěší zóna a tím jsem se také utěšovala. Malou jsem ale nikde neviděla. Z místa, kde jsem stála, jsem dohlédla až ke vchodu do domu, kde bydlí tchýně. Napadlo mě, jestli maličká nezamířila za babičkou, ale ač jsem zrak napínala sebevíc, nikde jsem ji neviděla.  Nutila jsem se zachovat klid a přemýšlet. Bála jsem se vyrazit  kterýmkoli směrem, abych se od své dcerky ještě víc nevzdálila.  Venku stály dvě maminky s kočárky, a tak jsem se jich zeptala, jestli malou neviděly. Řekly mi, že ne, ale že nás viděly vcházet dovnitř a že si myslí, že by si jí všimly. Jedna z maminek  ještě poměrně jízlivým hlasem dodala, že ona by tedy na mém místě takhle klidná nebyla. Jen jsem na ni vrhla zlostný pohled a celá zoufalá se rozhlížela dál. V hlavě se mi otáčela kola na plné obrátky a mezi tím jsem si stačila pomyslet: „Náno pitomá, čím bych teď své maličké asi pomohla, kdybych začala zmatkovat. Kdybys viděla, jak se ve mně všechno svírá strachy a pocitem bezmoci.“ Kočárek jsem celou dobu sledovala jedním okem přes prosklené vchodové dveře. Hmm, neviděly ji vycházet. A najednou mi to docvaklo. Vlítla jsem dovnitř a vběhla do drogerie. Naše malá stála na rohu u pitíček pro děti a ládovala je do dětského košíku. Za tu chvilku – mě to sice připadalo jako věčnost, ale nemohly to být více jak dvě minuty – stačila těmi pitíčky košík nejen naplnit, ale dokonce v něm postavit i pyramidu. V prvním okamžiku jsem na ní jen bez hlesu  koukala a užívala si ten pocit, že je v pořádku.  Vynadala jsem jí jen symbolicky, tak strašně se mi ulevilo, že jsem se na víc prostě nezmohla. Prodavačka u kasy mi povídala, že se strašně divila, že tady tu malou maminka takhle nechá dělat nepořádek, ale že teď už je ji všechno jasné a s chápavým výrazem mě odehnala od pitíček, které jsem rovnala zpátky do regálu. Prý to udělá sama. Malé jsem ještě jednou vyčinila cestou domů, ale největší ponaučení to bylo pro mě. A jsem moc vděčná, že to bylo ponaučení bez následků.  Nesmím malou nechat bez dohledu ani půl minuty, protože ona se prostě nebojí ničeho.

Nedávno naše malá hrdinka oslavila čtvrté narozeniny a nic moc se nezměnilo.  Nikoho se nebojí, s každým si hned začne povídat, dokonce je schopná objímat  zcela cizí lidi. Snažíme se ji s manželem vtlouct do hlavy, že nesmí být tak důvěřivá a snad se nám pomalu začíná dařit. Dneska si v obchodě začala povídat s pánem a po několika vyměněných moudrech si vzpomněla a povídá: „Říkali jste, že se nemám bavit s cizími lidmi.“ Naneštěstí byl pán zrovna známý, ale nevadí, alespoň nějaké úspěchy.  Zaplať pán Bůh, že alespoň ta mladší má z cizího a cizích respekt.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10