Už dlouho se mi líbil jeden kluk. Byl vážně super - dosti inteligentní (vždyť taky vyhrál několik matematických soutěží a olympiád), milej (což většina kluků není - bývají hrubí a namyšlení), upřímnej (takových taky moc není), hezkej, prostě dokonalej - co víc si po puberťákovi v mém věku přát? Ale taky to je syn učitelky, která mě nemá moc ráda a určitě by nechtěla, aby její syn chodil s někým ne tak inteligentním, tak jsem si říkala, že nám to asi moc dobře klapat nebude. Věděl, že se mi líbí a ze začátku to neřešil. Psali jsme si asi 2 měsíce a poznávali se.

Pak přišel takový zlom - řekl mi, že ví, že se mi líbí a já jemu, ale že proto, abych s ním něco měla, nic nedělám. To mě samozřejmě dosti vytočilo. Jak to o mně může říct? Co si to dovoluje? Ale měl pravdu. Přemýšlela jsem o tom, jestli s ním nejít ven. Ale holky přece za kluky nechodí... Ale já mu stejně napsala, jestli se nechce jít projít, i když jsem věděla, že řekne NE. Jenže co se nestalo? On řekl ANO. Tak to jsem byla vážně šťastná. Šli jsme se projít do parku. Byla to taková nevinná procházka. Jen jsme se procházeli. Ale pak to přišlo. Nevím, co mě to popadlo, chytila jsem ho za ruku. Bylo to vážně pěkný. Moje první láska. Prostě jsme se drželi za ruce a pak se na sebe podívali a začali se líbat. Byl to vážně nejhezčí den.
Jeho máma mě už má celkem ráda. Chodíme spolu už 1 rok :-) Nikdy bych nevěřila, že něco tak krásného mohlo potkat zrovna mě. Přeji všem uživatelkám nádherný vztah, jako mám já, protože žít bez lásky (partnerské, rodičovské,...), je jako žít bez srdce - jakmile ho jednou ztratíte, nemůžete žít :-)
Zlatinko - čtenářka
ChytráŽena.cz
Tento článek také můžete
Hodnocení