Od jezer ke skřítkům

Třetí den naší dovolené byl už rána zatažený a mlhavý. Pro tento den jsem si naplánovala trasu ze Železné Rudy, konkrétně ze Špičáku.

Auto jsme zaparkovali naproti železniční stanici a odtud jsme pokračovali k lyžařskému areálu na lanovou dráhu. Toto středisko znám velmi dobře, poprvé jsme tu byli o víkendu lyžovat a podruhé jsme si tu užívali celý týden jarních prázdnin plného lyžování. Tentokrát to byl však jiný pohled. Když tu bylo bílo a do toho svítilo sluníčko, říkávali jsme, že je zde jako v pohádce. Mezitím, co nás čtyřsedačková lanovka vezla na vrchol, jsme vzpomínali, co jsme tu všechno zažili a děti jako na každé lanovce říkaly čísla na protijedoucích sedačkách

Než jsme vystoupili ve výšce 1202 m, už z dálky nás vítala nová ocelová rozhledna, která tu stojí od 2. července 2014, prakticky 2 měsíce před naší návštěvou. Je vysoká 26,5 m a je otevřená od poloviny června do poloviny září zdarma. Já s dětmi jsme zdolávaly 135 schodů a mávaly jsme dolů na přítele, který u kiosku popíjel kávu. Na rozhledně jsme si všimli skříňky, která ukrývala razítka s rozhlednou. Děti ihned chtěly dát razítka do našich cestovních sešitků, já je však měla dole v batohu a rozhodně se mi nechtělo schody stoupat znovu. Naštěstí nebyla hustá mlha a tak jsme mohli spatřit Čertovo jezero. Od rozhledny jsme se dali neznačenou cestou k Černému jezeru. Po cestě jsme míjeli odbočku k Čertovu jezeru. Děti si jí všimly a hned se ptaly, zda mohou odbočit. Na to jsem jim vysvětlila celý popis naší trasy s tím, že až se budeme vracet stejnou cestou, teprve potom odbočíme. Cesta nebyla tak příkrá, ovšem to se změnilo, když jsme odbočovali k jezeru vlevo na poslední kilometr. Když jsme se ohlédli zpět, jen jsme si povzdechli nad tím, že tento kopec budeme muset později zdolat.

od jezer Pohled na jezero ovšem naše přemýšlení rychle ukončilo. Čekal nás pohled na největší ledovcové šumavské jezero s rozlohou 18,4 ha, hlubokého 40 m a dlouhého od hráze k Jezerní stěně 800 m. Ta sahá do výšky 320 m. Je dokonce výškově níže než Čertovo a to v 1008 m. Jméno dostalo podle barvy vody, ve které se odráží okolní lesy a asi 9 m vrstvou kalu na dně, který je tvořen pylem z okolních jehličnanů, které se zde ukládají několik tisíciletí. Jediný přítok, který má, jsou podzemní prameny z Jezerní hory. Zde jsme se delší dobu zdrželi a naše pohledy v jednom kuse směřovaly na vodní hladinu, která byla čisťounká, studená a v různých úhlech různě zbarvená. Jen nám to trochu kazila mlha.

Po nějaké době jsme stáli před rozcestníkem a můj návrh byl pokračovat po červené k vodopádu Bílá strž. Ten je od jezera vzdálen 4 km. Vyrazili jsme kolem jezera. Dá se říct, že jsme prošli jeho poloviční obvod. Nešli jsme přímo u břehu, ale po cestě, ze které jsme viděli část jezera zbarvené do krásně zelenkavé barvy. To mne fascinovalo natolik, že jsem si hned plánovala, jak při zpáteční cestě sejdeme ke břehu a vyfotografujeme se zde. Však asi po 2,5 km, kdy jsme šli stále z kopce, přítel rezignoval. Dál už nepůjde, a jestli chci, mám si jít sama a on s dětmi půjde zpět. Bylo vidět, že je naštvaný. Já si také moc dobře uvědomovala, že zpět to bude nehezká „zabíračka“. Vzala jsem si navíc kameru a tím jsme se rozdělili. Ještě jsem se stihla otočit a zavolat, ať nechvátají, že bych je tak mohla dohnat. I když jsem šla z kopce, nasadila jsem rychlé tempo, až jsem chvílemi měla pocit, že se mi zamotají nohy. A to vše jen proto, abych zvládla 1 km ne za 15 minut, ale přibližně kolem 7 minut a míň. Víc pohybu také znamená více tepla a tak jsem doufala, že už tam brzy budu. Napínala jsem uši, zda neuslyším šumět vodu, ale cesta nebrala konce. Vždy se z nadějného vodopádu ukázal proud vody, který vytékal po straně. Najednou jsem stála u rozcestníku. Dalších 200 metrů se žlutou značkou dolů po schodech a kamenech. Normálně bych si předtím pod přístřeškem odpočinula, ale raději jsem rovnou sešla k vodopádu.

Vodopád Bílá strž je opravdu hezký, obzvlášť, když je dostatek vody. Horší bylo vymyslet, jak ho vyfotografovat. Místa zde moc nebylo a ve výhledu dosti překážely stromy. Romantické kaňovité údolí Bílého potoka s největším vodopádem na Šumavě 13 m (není celý svislý a je tvořen několika stupni, nejvyšší má 7 m) je národní přírodní rezervací o rozloze 79 ha od r. 1972.

Po pár záběrech jsem vyšla k rozcestníku. Bolela mne dost kolena z těch schodů. Byla jsem ráda, že zde nikdo zrovna nebyl, protože jsem si musela propocené oblečení sundat a bundu ovázat kolem pasu. Když přišlo na řadu pití, tak z plné láhve rázem ubyla polovina. Zároveň jsem měla hlad a tak jsem v rychlosti přebrala svačinu a objevila jablko. To bude super svačina, která se dá jíst v pohodě i za chůze a zároveň zvláčňuje. I když jsem si bláhově myslela, jak jsem si odlehčila váhu batohu, oblečení to vyrovnalo zpět.

Přestože mne k jezeru čekaly těžké 4 km, nedalo se nic dělat, musela jsem jít rychle. Když si potřebuji stopovat vzdálenosti, slouží mi k tomu často snímky v zrcadlovce, kde se mi zobrazí čas. Mobil sice nosím u sebe, ale na dovolené ho k ničemu nepotřebuji. Cestou jsem přemýšlela, zda zbytek naší výpravy došel k jezeru nebo je někde doženu. Když jsem odbočovala k jezeru, věřila jsem první možnosti. Vzpomněla jsem si na plánované snímky u břehu, proto jsem rychle seběhla, vše zdokumentovala a pokračovala v cestě. K lavičkám jsem přišla ve chvíli, kdy děti už měly polovinu svačiny snědenou. Vybraly si takové sezení, u kterého byla připevněná skříňka s razítky a jelikož měly sešitky u sebe, tak je stihly všechny obtisknout.

Posilnění jsme se vypravili do kopce a následně z kopce k druhému největšímu ledovcovému jezeru – Čertovu, o rozloze 10,3 ha s nadmořskou výškou 1028 m a hlubokému 37 m. To spolu s Černým jezerem tvoří od roku 1911 přírodní rezervaci o 175 ha. Čertovo jezero je napájeno dvěma malými potůčky. Nad západním a severozápadním břehem stoupá 313 m stěna Jezerní hory. Ani zde nechyběla razítka. Společnost nám zde dělaly i kačenky s mladými.

Následně jsme měli příjemnou cestu pouze z kopce ke sjezdovkám na Špičáku. Vyšli jsme asi v polovině kopce, a jelikož jsme znali ze zimního období zkratky, tak jsme opustili značku a vzali to dolů co nejkratší možnou cestou.

Podle mapy jsem věděla, že kousek od Železné Rudy se nachází pohádková země Brčálník a stále nám zbylo dostatek času, proto jsme se vydali právě tam. Pohádková stezka začíná na Špičáckém sedle. Během 3 km shlédnete část příběhu „Putování Pohádkovou zemí“ s 12 zastaveními a končí u pohádkové chaloupky Brčálník. Na stezce děti hledají ztraceného skřítka Postelníčka. Tu my jsme přeskočili a zaparkovali u chaloupky rovnou. U vchodu je telefonický kontakt pro případ, že by dveře byly zamčené. Po chvíli jsme však už mohli obdivovat skřítky známé autorky pohádkových knížek Vítězslavy Klimtové. Zde jsou všichni skřítci ze stezky, o kterých se návštěvníci dočetli a další, se kterými příběh pokračuje a tak se dozví, jak to vlastně se skřítkem dopadlo. Jediné, co je věčná škoda, že postavičky jsou pod stříškou oplocené a tak se špatně zaostřovaly. Pro ty, co stezku také přeskočí, si první část příběhu mohou přečíst na internetových stránkách.

Poté jsme se vydali ještě za skřítky, kteří měli být v hotelu. Následovala cesta zpět přes město a kousek za cedulí končícího města jsme odbočili vpravo. Zde mi ale bylo sděleno, že informace na internetu jsou špatné a skřítci se přestěhovali do centra. To už ale přítel absolvovat nechtěl. Nicméně jsme potřebovali nakoupit brambory k omáčce a tak jsme do města stejně museli. Zaparkovali jsme u kostela Panny Marie Pomocné z Hvězdy, kde nedaleko bylo infocentrum. Mladší syn šel se mnou pro informace, skřítky si nechtěl nechat ujít. Království skřítků jsme našli v momentě odbíjení páté hodiny. Přesto jsem se nevzdala a zavolala na telefonní číslo, které bylo na ceduli uvedeno. První co bylo, jsem pánovi s omluvou sdělila, proč volám, a že jsme na místě mohli být už nejmíň před 30 minutami. Dopadlo to dobře. Na skřítky jsme se dostali a slíbili, že projdeme výstavu rychleji. Když jsme ovšem přešli do místnosti plné různých značek piv se skřítkem Pivníčkem, který je dobrým duchem pivovaru Belveder, pán se rozpovídal i o pivu a víně. Viděli jsme zde větrný mlýn, bludné kameny, kořeny i skleněný zámek.

Se skřítky sousedí cukrárna, kde mají i točené víno, které jsem měla doporučeno a tak jsem neváhala a hned 2 litry si koupila. Tato cukrárna ale není jako všechny ostatní. Jsou zde na zdech namalované postavičky a u jedné je nápis „Pohádková dílna“.

V kempu děti ihned obsadily houpačky a po večeři jsme si sedli u zadního vchodu penzionu a zkoušeli se připojit na internet. V tu dobu mi ale notebook bez připojení do elektrické zásuvky vydržel pouze 30 minut. Signál byl ale tak slabý, že jsem nezjistila ani to nejdůležitější – počasí. Nakonec jsme díky mobilu zjistili, že další den by neměl dopadnout nejhůř a pršet by mělo až večer, hlavně v čas, kdy už bychom byli z túry v cíli. Jenže to „mělo by...“ bylo právě pro další den zlomové.

Piskotik - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete