Od zámku přes Boubín ke slatím

Nastal nám druhý den dovolené. Já jsem díky nařízenému budíku vstávala první, abych vypustila lehátko a začala připravovat vše na odjezd a pro všechny snídani. Mým pravidlem bývá mít i umyté a opět vyfoukané vlasy, než se všichni vzbudí. Jen někdy mne starší syn předběhne. Rána už začala být chladná a tak místo abych se převlékla, ještě jsem si navíc oblékla bundu. Toto období má jednu výhodu – ráno není stan orosený. Sice mne to překvapilo, ale byla jsem ráda. Když jsme sklízeli stan, našli jsme pod igelitem ropuchu s mládětem. Igelit pod stan dávám vždy. Jednak od země nejde tolik vlhkost a chlad a stan není špinavý, jen vlhký.

Na zámek Kratochvíle jsme se vydali podruhé, tentokráte jsme k němu došli ještě před první prohlídkou. Zámek v září bývá otevřen od 9 hodin. Na všech památkách sbíráme razítka a tady jsme jich dostali opravdu hodně. Jednak máme pasy z Pohádkového Česka, které sice už nefunguje, ale pasy zůstávají a razítka skřítků mají památky nadále a pak do věrnostního programu pro návštěvníky památek o šesti razítkách, kdy to šesté znamená volný vstup a právě takové se šetří na ty drahé, co už vyjdou přes 100 Kč a těch u nás máme také dost. Nezapomněla jsem ke vstupence přikoupit foto-vstupenku na fotografování interiérů. Poté jsme se šli podívat na zahradu. Když jsem chtěla fotografovat ohradní zdi s výmalbou lovců, ohlásila se mi vybitá baterie v zrcadlovce. Jelikož jsem náhradní nemohla v kabelce najít, došlo mi, že je v autě. Nezbývalo mi nic jiného než si urychleně pro ni doběhnout, jinak bych neměla žádnou vzpomínku. Naštěstí jsem vše stihla dost rychle a tak jsem mohla s ostatními obcházet renesanční zahradu.

přes Boubín Původně tu místo zámku stál hospodářský dvůr, který stál na dříve se rozkládajících močálech a bažinách. Vilém z Rožmberka v r. 1569 dvůr věnoval budovateli jihočeských rybníků Krčínovi. Ten postavil nový dvůr s oborou. Vilém tento dvůr směnil zpět a roku 1583 byl vlašský stavitel pověřen postavit podle vzoru italských vil nový lovecký zámek. Stavba trvala 6 let a za tu dobu k zámku vznikla krásná zahrada. Součástí renesanční zahrady je bylinná zahrádka, květinová zahrada a zahradní domek. Záhony jsou ve tvarech geometrických obrazců. Vpravo od vstupní brány zámku stojí kaple. Celý renesanční klenot má tvar obdélníku a zahradu odděluje vodní příkop s labutěmi. Zlatý sál v zámku je nejhonosnější místností, navíc s dobrou akustikou.

Další zastávkou toho dne byla Kubova Huť – východisko na Boubín. V blízkosti lyžařských vleků jsme zaparkovali auto a odtud jsme se dali po modré značce k nejvýše položené železniční stanici a dále po modré si to směřovali na vrch Boubína. Na jihozápadě hory se nachází Boubínský prales, druhá národní nejstarší rezervace u nás. Původní rezervaci z roku 1858 stihla o 12 let vichřice. Kousek za rozcestníkem Pod Basumskou loukou jsme stavěli u řopíku. U rozcestníku Boubínská cesta – sever jsme zvolili pauzu na občerstvení. Tady se cesta dělí. K rozhledně dále vedou hned tři značky – červená, modrá a žlutá po dřevěných schodech. Myslela jsem, že bychom po cestě mohli odbočit na vrch Srní a vrátit se zpět, ale nikomu se nechtělo. Posledních 500 m cesta vede spíše po rovince a na samém vršku ve výšce 1362 m stojí dřevěná rozhledna vysoká 21 m. Spolu jsou vyšší než vrchol Plechý 1378 m. Na vrcholu je i chráněný trigonometrický bod I. řádu, pamětný kámen s nápisem Kardinal Fürst von Schwarzenberg 3.8.1867 na památku návštěvy pražského arcibiskupa.

Zatímco kluci se vydali po schodech vzhůru na rozhlednu, já jsem s jednou rodinkou vedla debatu o cestě, kterou jsme přišli a cestě, kterou nám doporučili dále. Můj původní plán byl s ohledem dětí na čas vrátit se stejnou cestou zpět. Navrhovaná cesta byla dále pokračovat s červenou a modrou značkou k rozcestníku Na Křížkách, odtud po modré k rozc. Boubínský prales – východ, Boubínské jezírko a Amortovka, dále po zelené přes informační centrum Idina Pila na železniční stanici Zátoň a vlakem do Kubové Huti. Tato vzdálenost se mi zdála moc dlouhá, tak jsme počítali podle mapy, o kolik si zajdeme navíc. Původní cesta zpět měla 4,4 km a na vlak 7 km. Pokud necelé 3 km nebudou problém, stihneme vlak? Šlo o to, abychom nepřijeli moc pozdě. Musela se ohřát večeře a postavit stan. Zjistila jsem časy a vyrazila na ochoz rozhledny sdělit návrh. Na rozhlednu zrovna občas začínalo svítit sluníčko. Boubínský prales z výšky vypadá jako brokolicový salát. Když jsme se vrátili, nebyli jsme na 100 % rozhodnutí. To, že se touto cestou vydáme, nakonec rozhodl fakt, že je z kopce lesem, děti si jí užijí, je moc hezká a fakt, že o tom, co nás na trase čeká, jsem studovala, když jsem vytvářela trasu, ale jelikož jsem se nechtěla spoléhat na vlak, tak jsem ji předem zavrhla. Podmínka byla, že musíme trochu přidat do kroku, jinak opravdu přijedeme pozdě.

Šli jsme přesně podle navržené trasy. Z Boubína cesta vedla strměji a jelikož na zemi byly samé překážky v podobě kořenů stromů, tak děti poskakovaly a dělaly všemožné blbosti. Tento úsek se považuje za nejkrásnější z celé trasy, a to můžu potvrdit. Na jednom místě vedle cesty byly naskládané kameny do výšky a kluci hned chtěli vytvořit další. Jindy bych nic nenamítala, ale tentokrát to nešlo. Dokola jsme dětem domlouvali, že nemůžou jít jak na procházce, jdou z kopečka a po rovinkách, že to jde samo. Kdybychom na Křížkách odbočili na zelenou, došli bychom k chatě loveckého zámečku a kapli sv. Huberta s vyhlídkou. Dále se doporučuje úsek spojující zelenou a modrou trasu, ale jen na vlastní nebezpečí. Došli jsme k Boubínskému pralesu o rozloze 666,41 ha ve výšce 920 – 1110 m. Kolem pralesa vede naučná stezka „Boubínský prales“, ke které jsme se připojili a společně klesali k jezírku. Mimo jiné je po celém svém obvodu oplocen dřevěným plotem, a i když jsem si myslela, jak asi tento prales může vypadat, tak necelý kilometr, co jsme šli souběžně, jsem si nevšimla ničeho zvláštního. Přišel mi jako obyčejný les, ale je prý pravda, že na druhé straně je příroda zajímavější.

Brzy jsme došli k Boubínskému jezírku, kde jsme si chvilku odpočinuli. Voda tu je opravdu studená, vhodná pro osvěžení v horkých dnech. Jezírko bylo vybudováno v r. 1836 a sloužilo ještě v r. 1957 jako zásobárna vody pro plavební kanál z boubínských lesů do sklárny v Lenoře. Jezírko ve výšce 925 m má 0,37 ha a největší hloubka u výpusti má až 4 m. Kromě jiného zde žijí pstruzi. Také právě zde začíná zmiňovaná okružní naučná stezka s délkou 3,8 km a má 8 zastávek.

Nedalo se nic dělat, ale museli jsme zvládnout ještě poslední 3 km a tak procházku naučnou stezkou si snad projdeme jindy. Na zelené značce jsme minuli informační středisko Idina Pila po zavírací době. Někde jsem četla, že i zde mají pár skřítků. Co bylo ale v tu chvíli zajímavější a proč jsem všechny poslala napřed s tím, že je dohoním, byl fotopoint. Chvíli jsem ho studovala a pak hledala místo, kam si mám stoupnout. Nechala jsem se vyfotografovat 3x a doufala, že nějaká vyjde. Dnes ji už mám vloženou v albu, které vkládám. Kousek dál je parkoviště, což mne potěšilo a hned jsem si plánovala další výlet do budoucna – parkovat zde, navštívit Idinu Pilu a projít celou naučnou stezku se zacházkou k chatě s vyhlídkou.

Čím blíž jsme byli vlakové zastávce, tím více stoupala nervozita, jestli vlak ujede. Nakonec to dopadlo tak, že jsme museli čekat a když se objevil vlak, tak nám strojvůdce sdělil, že pojede do 15 minut, že má zpoždění. Když jsme vystoupili v Kubové Huti, oddechli jsme si a prožívali nahlas zpětně, co jsme v posledních hodinách zažili a viděli a byli jsme nadmíru spokojení.

Všichni se těšili, jak pojedeme do kempu a děti si budou hrát údajně s jinými dětmi. Já jsem ale měla v plánu navštívit ještě dvě místa, která znamenala jen 3 km zajížďku a kdybychom jeli přímo, už bychom se sem během pár dní nedostali, protože do kempu touto trasou jsme to měli rovných 40 km. Na obě jsem se šla podívat sama.

První z nich byla Chalupská slať asi 1 km od obce Borová Lada k největšímu rašelinnému jezírku v Čechách. Nachází se v 1. zóně ochrany přírody Národního parku Šumava. Před začátkem naučné stezky je umístěno dětské hřiště a opodál informační středisko. Celá stezka vede po povalovém chodníku, je dlouhá 600 m, má vyhýbací místa a lavičky a je zakončena plošinkou s výhledem. Dříve se zde těžila rašelina a plocha po těžbě se sama zregenerovala. Průměrná hloubka rašeliny je 1,9 m a nejvyšší mocnost v neporušené části v blízkosti jezírka 7 m. Lokalita má dvě rozsáhlá samostatná vrchoviště spojena mělkou vrstvou rašeliny v jeden komplex. Větší se jmenuje Chalupská slať, menší severní Novosvětská slať. Na ploše 137 ha je asi 2 340 000 m3 rašeliny a roste tu spoustu typických rašeliništních a vzácných druhů rostlin, např. nízký keřík břízy zakrslé, které zde údajně rostou od doby ledové. V zimním období se zde doporučuje omezit pohyb na minimum ohledně výskytu zranitelného biotopu a mimo jiné také evropsky chráněného tetřívka obecného.

A tou druhou byla Jezerní slať mezi Kvildou a Horskou Kvildou. Z parkoviště jsem došla 200 m po rovince a zpevněné cestě k vyhlídkové věži, kde zároveň začínal povalový chodník a naučná stezka o délce 100 m. Věž má dvoje schody do druhého patra, které jsou výhodou při vyšší návštěvnosti. Slať byla v r. 1933 vyhlášena rezervací o výměře 34 ha, dnes má celkovou plochu 208 ha, hloubku rašeliny 2,5 m a nejvyšší mocnost 7,6 m v severozápadní neporušené části. Vzniku rašeliniště pomohlo zdejší klima - jsou zde časté srážky a nízké teploty, proto je nestudenějším místem u nás. Je převážně tvořena rulami s dvojslídnou žulou.

Poté jsme se konečně jeli ubytovat do obce Rejšten do kempu s penzionem. Postavil se stan, připravila se večeře, zaplatila jsem stanování na 5 nocí a za tmy jsme se šli porozhlédnout po nějaké hospůdce. V obci jsme ovšem žádnou nemohli najít. Uložili jsme děti ke spaní a pátrali jsme dál. Kupodivu byla kousek od nás, ale opačným směrem, než jsme původně hledali.

Prošli jsme tento den spoustu kilometrů, ale viděli jsme spoustu zajímavých míst.

Piskotik - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete