Podzimní pokus vylézt na Rysy

Konečně byla středa a mě už před naším prodlouženým víkendem čekala jen kontrola na nosním a mohli jsme vyrazit. Když chodím na endoskopie, tak už počítám s tím, že mě berou opravdu jen plus mínus pár minut na čas, a tak se i stalo. Zavolala mě sestřička a dala mi do nosu tampóny na umrtvení. Jenže po klasických 15-20 minutách čekání se pořád nic nedělo. Nakonec si mě primář zavolal až za 45 minut. Na kontrole bylo vše v pořádku, a tak jsem si dojela jen domů pro věci a jela k příteli.

Jenže už cestou jsem cítila, jak mě škrábe v krku. Myslela jsem si, že je to ještě podráždění po kontrole, a tak jsem to dál nevnímala. U přítele už jsme jen přehodili mé tašky k němu do auta a vyrazili. Jenže během čtyřhodinové cesty se škrábání v krku stupňovalo, a tak jsme hned po příjezdu vyrazili alespoň do drogerie, která byla poblíž hotelu, pro cucavé pastilky na zklidnění.

Ubytovali jsme se na hotelu a šli se podívat po okolí a najít nějakou restauraci, kde bychom se mohli navečeřet. Restaurací v okolí bylo dostatek, a tak jsme si vybrali. Večeře byla výborná a my se vydali na pokoj. Vybalili jsme si věci a hned zabalili do batohů vše, co jsme potřebovali na výlet plánovaný na čtvrtek.

Škrábání v krku už jsem skoro necítila, takže jsem byla ráda. Otevřeli jsme si víno, koukli se na film a šli spát. Ráno jsme přece jen měli vstávat brzo. Jenže ve chvíli, kdy jsme si lehli, se škrábání vrátilo a začalo se stupňovat tak, že jsem skoro neuměla polykat. Noc jsem tedy strávila převalováním se ze strany na stranu a dušením se. Když jsem konečně k ránu začala usínat, najedou jsem podvědomě nad sebou něco cítila. Otevřu oči a kouká na mě přítel. Říkám: „ Co se děje?“ A on na to: „Nic, já jsem se bál, že nedýcháš.“ Nakonec jsem tedy asi na dvě hodiny ještě usnula.

Ráno, když jsme vstali a šli na snídani, přítel říká :„Výlet rušíme, maximálně se projdeme po okolí, nebudu tě tady nikde tahat.“ A já na to hned že ne, že jsem v pořádku, jen trošku nevyspaná a že prostě půjdeme, a když to nebudu zvládat, vrátíme se.

Na výlet jsme tedy vyrazili. V plánu byla cesta k Morskiemu oku, Černému stavu a nakonec na Rysy. No jenže už po prvních pár kilometrech stoupání od parkoviště jsem lezla z posledního. Cesta jako by se spíše natahovala než krátila. Z celonoční snahy polknout se vyklubal kašel a rýma z vyschlých sliznic a já teda na střídačku kašlala a smrkala, ale na Morskie oko jsme i tak došli. Výhledy byly bohužel přesně takové, jaké jsme při škaredém počasí čekali. Viděli jsme jen kousek břehu a nic víc. Rozhodli jsme, že si dáme chvilku pauzu na čaj. Přítel opět přišel s tím, že dál nepokračujme a já si trvala na svém, že pokračovat budeme.

Nakonec jsem ho přemluvila a vyrazili jsme směr Černý stav. Cesta tam lemovala Morskie oko a v pěkném počasí by to byla určitě nádherná procházka plná hezkých míst, ale my viděli jen mlhu. Byla před námi i za námi a nedovolila nám rozhlédnout se dál, než pár kroků před sebe.

Po nějaké době naše cesta zamířila nahoru do kopečka. Já si jen v duchu říkala: Další kopeček už ne, proč když chce člověk vylézt na horu, musí pořád jen stoupat?! Nahlas jsem ale nic neřekla a tvářila se, že jsem v pořádku a pořád to ještě udýchám.

Kopeček nebyl ani moc dlouhý, ale byl hodně prudký a s mým nachlazením už to začínal být vyloženě boj. Po pár metrech jsem potřebovala pauzu na vydýchání. Ušli jsme kousek a opět následovala pauza. A tak to bylo pořád, až dokud jsem si kousíček před vrcholem už nepotřebovala sednout. V tu chvíli bylo vidět, že se přítel už vážně bojí. „Jdeme dolů, s takovou ti budu za chvilku volat horskou službu. Za dobu, co spolu takhle chodíme, jsi ještě ani jednou nepotřebovala sedět, aby ses vydýchla. Prostě jdeme zpět.“ Já se zase hádala: „Ne, už je to jen kousek, ale uznávám, že na ty Rysy už to vážně nezvládnu, jen k tomu jezeru dojdeme.“ Nejsem zase takový blázen, abych šla za každou cenu a vím, že jít na ty Rysy, tak by opravdu hrozilo, že by mi musel přítel pomoc volat. A tak nezodpovědná zase nejsem. Po delší pauze jsem se tedy vyškrábala až k Černému stavu.

Hned u něj byl krásný vodopád a kolem něj pokračovala cesta dál na Rysy. Tady začala mlha opadávat, a tak jsem chtěla dojít až pod Rysy, že třeba alespoň něco uvidíme. Jenže mlha se začala vracet a my viděli opět jen kousek před sebe. Rozhodli jsme se tedy opravdu vrátit. Cesta dolů už byla lehčí a já ji celkem i udýchala.

Takže jsme nakonec v pořádku dorazili zpátky na parkoviště k autu. Kousek před parkovištěm na nás ještě od potoka koukaly dvě srnky. K autu už jsme došli celkem pozdě, a tak jsme jeli rovnou zpátky na hotel odpočívat, jelikož nás čekal za dva dny ještě jeden výlet. Tady se ale chceme opět vrátit a dojít až tam, kam jsme to teď díky mě nezvládli. Počkáme si na léto a zkusíme to určitě znova.

Peggy89 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete