Pohádka o podnikání

Nechápali jsme rodiče, kteří se denně plahočili do práce a s bolavými klouby se vraceli ztrhaní k večeru domů, aby ráno opět zaklapli budíka a jako cvičení psi nastoupili znovu do práce, kde si poslušně píchli příchod a odchod a po celý den pracovali pod dohledem svých šéfů. To vše za směšnou výplatu, z které zaplatili nájem, služby spojené s užíváním bytu, obědy v závodní jídelně, a ze zbytku jim sotva zbylo na to, aby si dvakrát či třikrát do roka koupili nový pár bot a našetřili na dovolenou u místního rybníka, kde pod stanem jedli z domu přivezené konzervy a opět počítali každou korunu vydanou za návštěvu zámku, hradu či muzea.

Rozhodli jsme se podnikat. Stát byl vůči počínajícím podnikatelům velkorysý a poskytl každému nevratnou půjčku do začátku. Té jsme využili a koupili jsme si penzion. No, penzion…

Byl to starší dům čítající dvacet pokojíků. V hlavě se nám točila čísla. Pronájem za lůžko, půjčovné za společenské hry, kuželky před domem, vybudujeme zde bazén a budeme vybírat vstupné. Pořídíme pár kol, které budeme se ziskem také půjčovat. Tenisový kurt v blízkosti opravíme a budeme vybírat vstupné, půjčovat rakety a míčky. Můžeme zřídit minigolf…

Začali jsme rekonstrukcí pokojů a jejich vybavením. Nakoupili jsme nejlevnější válendy, k nim stolky, židle, křesílko a pár poliček. Skříně jsme si vyrobili sami. A mohli jsme pronajmout první pokoje. Penízky přibývaly. Ale až do chvíle, kdy se nám nákup nejlevnějších válend vymstila. První lůžka nevydržela a musela se vyměnit. Lůžkoviny bylo nutné prát, matrace čistit a zajistit úklid pokojů. Sami jsme na vše nestačili. A tak nám vypomohla kamarádka. Byla na mateřské a za směšný peníz nám bokem vypomohla jako pokojská, nákupčí a účetní v jedné osobě. Počítala každou korunu, a tak jsme jí zaplatili pár hodin a ona nám myla okna, převlékala postele a postarala se o úklid pokojíků. Stále jsme byli v zisku. Nastala ale zima, a stará dřevěná okna začala plesnivět. Co s tím? Na výměnu za platové jsme rozhodně neměli.

„Natřeme je,“ řekl Tonda.

Když jsme zjistili, na kolik nám nátěrová barva vyjde, natřeli jsme je jen z poloviny.

„Bude lepší natřít to zevnitř, a zvenku to stejně nikdo neuvidí,“ rozhodl Tonda.

Tak to bylo asi se vším. Skrývali jsme nedostatky a navenek se snažili zvelebit to viditelné.

Ale i tak jsme v penzionu trávili veškerý čas. Až do noci jsme řešili nové rezervace, zvláště v letní sezoně, kdy lidé chtiví turistiky a poznání náš penzion rádi využívali. Sousedil totiž s chráněnou rezervací a v jeho okolí byla spousta zajímavých míst.

„Proč jsi tak unavený?“ zeptala se mě jednou máma. Ta máma, které jsem se divil, že brzy ráno zaklapne budík, a jde s bolavými klouby do práce, aby si píchla příchod i odchod a dělala svých osm hodin pod dozorem.

Já neměl žádné píchnutí příchodu a odchodu. A nedělal jsem pod dozorem. Já ten dozor nemusel mít! Musel jsem dělat dvacet hodin denně, stejně tak kamarád Tonda, aby se nám penzion nesesypal k zemi. Na jaře byl potřeba zahradník, aby nám náš malý penzion nezarostl travou a křovím. Pak zedník, lakýrník, instalatér, nový kuchař, číšnice a další síla na úklid.

Ač jsme si líčili, jak v samém lůnu přírody budeme rýžovat peníze a ve zbytku času se budeme věnovat přírodě a sportu, znali jsme jen jediné, a to tvrdé podnikání. A ač jsme se snažili sebevíc, dokázali jsme si spočítat, že ve fabrice za průměrný plat bychom byli na tom finančně mnohem lépe. A co hůř, nadřeli bychom se asi méně.

Pomalu náš sen o velkém podnikání uvadal. Probudili jsme se.

Až přišel den D.

„Co kdybychom penzion prodali?“ zeptal jsem se nejistě Tondy.

„Tys o tom už taky přemýšlel?“ překvapil mě kamarád.

Konec podnikání byl asi za poslední roky nejlepší krok, který jsme učinili.

Dnes nám už penzion nepatří.

Ráno zaklapneme budík a jdeme poslušně do fabriky. Píchneme si příchod, na konci směny odchod, a s čistou hlavou jdeme domů. Oba jsme se stihli oženit a mít děti. Za naspořené peníze jedeme jednou za rok na rodinnou dovolenou. Není to nic drahého, ale u místního rybníka je přece taky krásně.

A hlavně… Mám spoustu času také na své koníčky. Dělám jen osm hodin denně. Mám čas na manželku a vidím, jak mi děti rostou. Vezmu je do parku a jen trnu, když nejstarší Terezka brebentí, že jednou bude podnikatelkou.

Doufám, že z toho vyroste…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10