Putování španělským královstvím I.

Oproti německy hovořícím, na něž mám prostě smůlu, mám se španělskými lidmi ty nejlepší zkušenosti, nevzpomenu si na jedinou negativní. A vždy ochotně a s úsměvem, i pro tuto jejich vlastnost, se sem turisté rádi vracejí. Mnohokrát mi pomohli při nesnázích s autem, při couvání v malých prostorách podzemních garáží u supermarketu, nabíjení baterie apod. Pokud hledám určitou adresu a jsem v neznámém prostředí, objedu kruhový objezd většinou třikrát - poprvé si přečtu všechny ukazatele, podruhé si ujasním, kam vlastně chci jet a teprve potřetí pak vyjedu za cílem své cesty. Ještě na mne - kupodivu - nikdy nikdo netroubil. Kruhové objezdy jsou zde velmi často a taky přechody pro chodce jsou vyvýšeny, tudíž jezdím pomalu, abych nemusela neustále snižovat a zvyšovat rychlost, naštěstí u mého automatu nemusím neustále přeřazovat. Už jsem viděla jednou na jedné ulici v menším městečku, jak se dvě protijedoucí auta zastavila a řidiči „hodili řeč“ z okénka do okénka a NIC se nedělo - jedna strana ulice byla dvouproudá, tak ostatní řidiči ty dva objížděli a ti druzí chvilku počkali.

Zato německý automechanik  za otevření auta uvrtáním zámku, když jsem ztratila klíče a v lijáku se do něj nemohla dostat, za půl hodinu práce si naúčtoval 120 �. Když jsem pak celých 14 dní čekala na zaslání náhradních klíčů z Čech, baterie se vybila a pěšky bylo všude daleko, tak v blízké restauraci, kam jsem si mohla nechat balíček poslat, mi nejen nabídli možnost telefonování, nabíjení mobilů, fotoaparátu apod., ale taky mi nabídli sprchu, vyprali dvě tašky prádla a denně po obědě přidali gratis capuccino + crepes. Pak mi šéf restaurace v pátek pozdě odpoledne přivezl klíče, když předtím se jel přeptat na poštu, a ještě mi pomohl nastartovat auto pomocí nabíjecích kabelů. Na moje díky jenom: „Není zač, to je o.k.“ /NO NADA/. Nyní už bydlím od nich příliš daleko, ale ještě jsem stihla předloni jim předat litrovku Becherovky jako malý revanš. Byli moc milí, hned jsme všichni ochutnávali a oběd jsme s hafánkem u nich měli jen „za hubičku“.

 To tykání a oslovování křestním jménem, i jejich častá slůvka maňana - zítra - a pak časté klídek, jsou velmi sympatické. Zvláště to MAŇANA - totiž neznamená jen zítra nebo později, ale pokud se mi do něčeho nechce, odložím to na maňana - tzn. až někdy, bude-li se mi chtít, klidně třeba i za měsíc /což je velmi příjemná omluva vlastní lenosti/.  Nedávno jsem měla problém s nefunkční zdravotní kartou. Seňora ze zdejšího obecního úřadu vyplnila formulář pro zdravotní pojišťovnu, a než jsem přijela s novou kartou, už mi stačila přinést moje recepty od lékaře a nechat je v lékárně. Netušila jsem, proč mám příští den jít do lékárny a co tam mám říct, ale pan lékárník na mne již venku volal: „Kde jsi tak dlouho, milá Marto, léky už máš připraveny.“

Pokud nemohu najít nějaké zboží v supermarketu, vždy se mnou ochotná prodavačka zaběhne až na místo, na mou omluvu zase s úsměvem – nic se nestalo. U pokladny každého přivítá, pomůže uložit nákup do igelitek, popřeje pěkný den nebo víkend, a pokud se díky reklamacím apod. utvoří dlouhá fronta, ihned přivolá posilu do další pokladny. Ještě mi nikdy nikdo nevyhuboval, když se díky mně nakupování zdrželo. Vzhledem ke 26% nezaměstnanosti si zřejmě váží každé práce. Jednou jsem nemohla najít vejce a ani si nemohla vzpomenout, jak se řeknou španělsky – tak jsem poprosila paní prodavačku, zda mi může ukázat, kde jsou – náznak prsty do elipsy, „zamávání křídly a kokokodááák“ pomohly. Seňora se srdečně zasmála a dovedla mne až k vejcím. I v restauracích vše bez problémů, oni jsou zvyklí na cizince a nějaké koktání při objednávání nevadí, jen nikde nesmí pejsek dovnitř, naštěstí se i v zimě dá sedět venku - snad každá restaurace má venkovní posezení.

Přes všechny klady... krade se všude

Kromě zklamání s německy hovořícími jsem se nechala i okrást, je tady hodně přistěhovalců z Jižní Ameriky, Afriky apod. a kupodivu při vyřizování dokumentů  se jich nikdo neptá, zda mají zde z čeho žít, což se mi zdá příliš benevolentní. Téměř před každým větším obchodem sedávají ženy tmavé pleti a prosí aspoň o to jedno euro z vozíku a bezdomovců jsem už taky pár viděla. Jednou se mi od auta v noci ztratila chladicí taška s potravinami, naštěstí byla poloprázdná a hlavně byla tam láhev projímajícího sirupu, což mohlo být pro lupiče pěkným překvapením. Pak jsem asi nechala jedna dvířka u auta ne úplně zavřená a byla pryč kabelka, sice bez hotovosti, ale s pasem, kreditní kartou a fotoaparátem a hlavně fotkami mých bližních, což mne mrzelo nejvíce. A z lehátka vedle auta mi asi za týden během chvilky někdo odcizil kromě osušky a dvou broskví i Česko-španělský slovník, pokud to nebyl Čech, tak mu zřejmě byl platný jako „mrtvému zimník“?