Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024 Kdy se letos slaví Den otců 2024?Kdy se letos slaví Den otců 2024? Léto - čas jahodLéto - čas jahod Jak správně pečovat o orchideje?Jak správně pečovat o orchideje?
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Sobota 01.06. 2024
Dnes má svátek Laura
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Budík

2. 03. 2013 | Vaše příběhy

Budík. Po paměti ho vypínám a prosím ještě pár minut navíc. Jak se mi jen nechce vstávat, ale musím! Zvedám se a ještě mám stále zalepené oči spánkem. Pomocí nártu rukou si je otírám a snažím se konečně přijít k sobě. Jemné otevření očí mi prozrazuje, že se něco děje. Automaticky slézám po stupátkách z vysoké postele a snažím se přijít na to, co se stalo. Otevřel jsem oči, ale nic se nestalo nebo rozumějte: svět se mi neukázal jako běžně. Není možné, aby byla taková absolutní tma, abych neviděl ani na krok, žádné obrysy, zkrátka nic! To není možné!

Začal jsem panikařit a ve snaze rozsvítit se seknu přes tašku pohozenou na zemi a padám s těžkostí osmdesátikilového těla k zemi. Lokty jsou v ohni a nos je taky nepříjemně potlučen. Vzývám všechny svaté a prosím, ať je to jen špatný sen nebo vtip. Při pokusu vstát zjišťuji, že jedna ruka mě nepříjemně bolí, když ji ohnu. Prosím, ať není zlomená. Druhou rukou se snažím opřít a získat zpět svou ztracenou rovnováhu. Po paměti se pohybuju velmi pomalu dopředu a vzpomínám na věčná kázání, ať si uklízím v pokoji, od své mamky. Teď mě trochu mrzí, že jsem si sám vlastním bordelem tak zavařil. 

BudíkOzval se obvyklý zvuk přepnutého vypínače, ale světlo nikde. Zmateně otvírám dveře od pokoje a vstupuji do malé chodbičky, která vede do ložnice matky, do obýváku, koupelny a venkovních dveří. Byla to malá spojka mezi mým domovem. Mezi mým světem, který jsem bral každý den s naprostou samozřejmostí. V bytě panoval naprostý klid a ticho. Rukou jsem si pomáhal v cestě vpřed, vedl jsem ji podél stěny a nohami, jsem již nejistě klouzal po zemi v bázni o zakopnutí o další předmět. Jemně jsem zaťukal na dveře do ložnice. Nikdo se neozval.

Nejdříve jsem klidně promluvil s chladnou hlavou, potom již to bylo dosti naléhavé. Na volání se nikdo neozval. Cítil jsem, jak mi začaly téct po lících slané kapky zoufalství. Nikdo nebyl doma. Nikdo mi nemohl pomoci. Šel jsem do koupelny a rukou šmátral okolo. Jako vždy v malé koupelně stála přede mnou pračka, naproti ní malý sprchový kout a vzadu záchod s umyvadlem. Posadil jsem se na zavřené víko od záchodu a v zoufalství opřel ruce o kolena, abych mohl podložit zmatenou hlavu dlaněmi.  Co se to děje? V zoufalství se mi točí různé myšlenky a strašlivé představy. Přeci jsem nemohl ze dne na den oslepnout! To není možné nebo snad ano? Náhle jsem vstal a rozeběhl se vpřed. Začal mlátit do všech vypínačů v naději, že aspoň jeden se konečně rozsvítí a ukáže mi, že to všechno má své vysvětlení. Nic se ovšem nestalo. Bože! Slzy z očí, již vytryskly proudem a mě popadla naprostá beznaděj.

Musím najít mobil. V hlavě se mi zrodila nová myšlenka a začalo pátraní po svém jediném spojovateli s rodinou. Našel jsem po hmatu svůj pokoj a opět do něj vstoupil. Kde je? Sklonil jsem se na kolena, abych se vyvaroval dalšího nechtěného pádu a začal šmátrat po zemi. První cíl byl počítač, ale tam nikde nebyl. Ani v nabíječce, ani na stole. Na poličkách, kde mám uložené knížky, také nebyl. Potom jsem vylezl na postel. Zvednul polštáře, peřinu a zase nic. Hledal pod matraci v různých záhybech. Kde je?!

„Kde kurva je!!!“ zařval jsem v naprostém selhání a vyčerpání. Neschopnost nic vidět, mě naprosto vyřadila ze života. Co se mnou bude? Náhle jsem se opřel o poličku, abych vydechl a vzpamatoval se ze svého neúspěchu. Mé prsty se dotkly neznámého předmětu. Byl to on. Můj mobil. S trochou štěstí a hořkostí při vzpomínce, že to on mě vlastně budil. Nevím, jestli jste někdy zkoušeli poslepu vytočit nějaké číslo z dotykového mobilu, ale já rozhodně ne. Teď jsem to měl bohužel rovnou v praxi. Jemný zvuk při otevření uzavřené plochy mi prozradil, že již můžu pokračovat dál. V mém hledáčku byla naposled volaná čísla, a když jsem je přeci jenom nakonec našel a vytočil, ozval se automatický hlas:

„Dobrý den, vítá vás vod…, hlasová samoobsluha je vám k službám.“

Vzpomněl jsem si, že včera mé poslední vytočení číslo byl operátor kvůli nezaplacené faktuře, kterou již dlužím nějaký ten pátek. Další pokus o vytočení čísla a doufání, že to bude matka, byl opět neúspěšný.

Z telefonu se ozval nejprve neznámý hlas, ale po představení ihned šlo pochopit, že je to má třídní učitelka.

„Profesorko, dneska bohužel nedorazím,“ omluvil jsem se. Snažila se vyptávat, co se děje a proč jsem tak vynervovaný, ale raději jsem rozhovor ukončil.

Přeci takhle nemůžu obvolávat celé své kontakty. Nečekaně do hlavy přišel nápad. Jediné tlačítko, co ten telefon má, stačí podržet a pak se spustí hlasové ovládání.

Napjatě jsem držel čudlík v očekávání zvuku o pochopení, co vlastně chci. Po dlouhých vteřinách se nakonec ozval.

Promluvil jsem: „Call six, zero, eight, six, eight, six, five, six, eight,“ jediná možnost, jak se domluvit s tímhle mobilem, byla v angličtině. Bylo obtížné vzpomenout si na číslo mamky, ale po několikátém pokusu se z mobilu ozvalo „Call six, zero, eight, six, eight, six, five, six, eight,“ a já šťastně očekával, že to zvedne.

„Důůůů,“ ozývalo se běžné vytáčející zvuky.

„Ano?“ promluvila do telefonu.
Joell - čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
proč se to jmenuje budík, nějak jsem to napochopila..
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles