Jak jsem cestovala z Brna do Kroměříže

Ach to moje cestování! Jednou, už je to pár roků, mi zavolal syn, že jeho tchyně pojede s vnučkou do Kroměříže, jestli nechci jet s nimi. Je to i moje vnučka. Nechala jsem si dva dny na rozmyšlenou, nevím proč, věděla jsem, že pojedu. Syn mi vypsal kdy a kde v kolik mi jede který vlak, bez toho bych cestovat nemohla, musím mít všechno hezky nalajnované! Syn Pavel mi všechno dopodrobna vypsal, v kolik kde budu, kde přestoupím a kolik mám kde času na přestup. Opsala jsem si to na papír a ráno vyrazila asi s hodinovým předstihem na nádraží.

Hledám na cedulích, z kterého nástupiště pojedu. Ale chybička se vloudila, je výluka, pojedou autobusy, je mi jasné, že nepojedou po kolejích. Jdu na informace, abych se zeptala, odkud autobus pojede, další chyba, tam, kde byly před rokem informace, je směnárna, jdu k pokladně, tam nevědí.
Po delším pátrání jsem informace našla, dříve tam byla myslím čekárna. Tam mi řekla paní u okénka, ať si vezmu pořadový lísteček a počkám ve frontě, to už na mne bylo moc, čas ubíhal a já začínala mít obavy, že mi vláček ujede. Tak jsem paní řekla, že nic nechci, jenom vědět, odkud jede můj autobus! Světe div se! Řekla mi to i bez fronty. Kolem toho autobusu jsem šla před necelou hodinou. Řidič byl venku, kouřil, zeptala  jsem se ho, jestli jede do Kojetína, prý ano.
Nastoupila jsem skoro do přeplněného autobusu, ale úplně vzadu byla dvě místa volná, usadila jsem se u okénka a těšila se, až vyjedem. Ještě nastoupila Romka, krásná mladá žena a hned se hrnula za mnou, ono stejně nebylo jinde místo, aniž by se zeptala, obložila mě kabelama a kuframa, kus její kabely jsem měla na klíně já, netuším, jak to pobrala, ale potom jsme si povídaly a docela dobře se bavily, jela z dovolené z Itálie. Ve Vyškově jsme zastavili, spousta lidí vystoupila a já se těšila, že budu mít pohodlí na další cestu. Požádala jsem Romku, aby mne pustila, sednu si za řidiče, abych se mohla ptát na další cestu. Romka si také přesedla dopředu, ale řidič venku kouřil a volal na nás, že dál nejede, musíme si přestoupit na vlak.

Bylo to jak ve zlém snu, všechny moje lístečky s odjezdy byly k ničemu. Vystoupili jsme a co nevidím? Za námi dva prázdné autobusy, nikdo nevěděl, kam jedou, tak do nich ani nikdo nenastoupil. A já nevěděla, kam mám nastoupit, na kterou kolej, kterým směrem. Na nádraží stály dva vláčky, do kterého, ptala jsem se lidí, radili mi každý něco jiného, tak jsem do jednoho vlezla, byl skoro prázdný, ale už měl dávno odjet! Volám na průvodčí, která seděla venku na lavičce, kdy pojedem. Prý se čeká na nákladní vlak, ten stejně nepřijel.

Vnučka s babičkou už jsou určitě dávno v Kroměříži, zavolám synovi, aby jim zavolal, že jsem na nádraží v Kojetíně. Mobil jsem měla opravdu náhodou, to je pro mne španělská vesnice a bude až do smrti, nemám ráda mobily, ale teď jsem byla ráda, že ho mám. No volala jsem synkovi, aby babičce a dceři zavolal, že už jsem na cestě, prý mi dá jejich číslo mobilu, copak jsem mu mohla říct, že neumím vyťukat ani číslo? Tak jsem mu řekla, že nemám tužku (měla jsem dvě, luštila jsem křížovky) no tak jsem několikrát volala synovi, on tchyni.

Konečně jsem dorazila do Kroměříže, uvědomila jsem si, že to poskakující dítě je moje vnučka, babička seděla na lavičce a usmívala se, prý už byly v cukrárně a kdyby jí Pavel nevolal, ani by je nenapadlo vracet se na nádraží. Vlezly jsme na oběd, který stál 300 korun, minerálka 50, tak jsme se „nenápadně“ vytratily a šly jinam. Potom jsme se prošly po Kroměříži, šly do nádherné květinové zahrady, zmokly jsme na kost, ale den to byl hezký a domů jsem měla jen 3/4 hodiny zpoždění a to jde, ne?