Zvonek. Jdu otevřít, u vrat auto České pošty a nikde nikdo. „Paní, máte balík,“ ozve se zezadu za otevřeným kufrem paní pošťačka. „Ale já jsem nic neobjednávala, ani to nevyndávejte, musíte to vzít na poštu, já si to potom vyzvednu, to asi dcera.“ „Nebojte, paní, dnes je to zadarmo.“ Už asi má své zkušenosti, pomyslím si, většinou si dcera něco objedná a já nemám na zaplacení, tak to musí vzít na poštu zpátky. No nic, podepíšu a převezmu balík. Docela velký, ale poměrně lehký, co to může být, podle odesílatele, ani to jméno mi celkem nic neříká. Jdu s ním domů a otevřu.
Plný balík sušenek. A jo, už si vzpomenu, před časem jsem soutěžila s fotkou mých vnuček o Zlaté sušenky. Trochu se podivím, soutěž už byla ukončená, a žádný e-mail, že bychom vyhráli, jsem neobdržela. Odložím balík a jdu na net se ještě jednou podívat, zda jsem něco nepřehlédla. Ne, nic tam není, soutěž jsme nevyhráli, to budou ale mít holky radost. A na chvíli přestanu pátrat, mimo to mám oběd na plotně a musím k té plotně jít. Ale stejně mi to nedá, vše vypnu a jdu na net, znova pátrám, no nic, musím počkat na dceru, až přijde z práce, třeba ona bude znát to jméno.

Jdu dovařit oběd, ale pořád myslím na to, kdo poslal ten balík, bez vzkazu, třeba opravdu je to ta výhra, ale že by nenapsali k tomu nic? Nedočkavě čekám, už přichází malá ze školy.
„Janičko, prosím tě, znáš toto jméno?“ a ukazuji na cedulku na balíku. Ani mě neposlouchá, vyndavá sušenky z krabice.
„Jéé, babi, tolik sušenek pohromadě, to jsme snad ani nikdy neměli.“ „No vidíš, já ti říkala, že to vyhrajeme. Pavlínka tam byla skvělá, skákala na trampolíně, a asi nás vybrali, i když jsme měli málo hlasů.“ Pokrčím rameny a neodpovím. Po chvíli, když už trochu ochutnala, se jdu zeptat Janičky, zda nezná toto jméno, ukážu ještě jednou na nápis na balíku odesílatele.
„Ale jo, babi, ale jméno je jiné, příjmení, jo, počkej,“ a jde k počítači.
„Mám kamarádku, co jsme spolu byly na výletě v Orlických horách, pamatuješ.“ „Ano, pamatuji, Nikolka se jmenovala, viď.“ „Jo, babi.“ (Ale s ní se nestýkáme, bydlí daleko, pomyslím si.) Mám ji v Přátelích na Facebooku a občas si píšeme. Teď mi to trochu dochází, zřejmě nám poslala balíček její maminka, ale proč?Večer ji kontaktujeme zprávou.
Odpověď zní: „Ano, poslala jsem Vám balíček, viděla jsem totiž, jak sháníte hlasy na tu soutěž, jak moc toužíte udělat vnučkám radost a vzpomněla jsem si, že k Vám nebyl život tak štědrý jako k nám, a toto je pro mě maličkost, abych Vám i Vašim vnučkám udělala radost, doufám, že se tak stalo, ať jim chutná, a Vám taky. Iveta“
Vyhrkly mi slzy po přečtení zprávy. Nemohu uvěřit, že se to stalo, proč jsem si myslela, že se něco takového v dnešní době nemůže přihodit, stydím se sama před sebou, musím přehodnotit pohled na mladé lidi. Krásné gesto, bezvadná mladá žena, kterou jsme potkali jednoho dne, trochu povídali o životě, o dětech apod. Její dcera a moje vnučka si spolu užily výlet. Mám krásný pocit, děkuji Ivetce nejenom za sušenky, ale i za poučení pro starší paní, jakou jsem já, nemusím, asi ani není vše tak černé, jak to občas vidím já, a je načase pohlížet na svět růžovějšími brýlemi. Děkuji!
Mirta - čtenářka
ChytráŽena.cz
Tento článek také můžete
Hodnocení