Ani na okamžik mě nikdy nenapadlo, že já, nenapravitelný romantik, snílek a idealista budu někdy stát před otázkou, zda zůstat s otcem svého dítěte anebo "vzdát boj" a utéct.

Otázkou je, zda útěk situaci zachrání, anebo se mi jen na čas uleví.
Svého muže jsem si brala z velké lásky a ta mi, světe div se, vydržela dodnes. Žijeme spolu od začátku vztahu ve společné domácnosti, brali jsme se až po pětiletém vztahu a já se ptám - jak můžu člověka, kterého znám tak dlouho a tak intenzivně, vlastně neznat. Mění se on, nebo já? Byla jsem tak slepá? Tak dlouho?

Najednou sdílím život s někým, kdo je mi cizí. I přes to, že ho stále celým srdcem miluju. Máme roční, úžasnou (a to opravdu bez idealizace) dcerku, která pro mě představuje splnění životního snu. A s ní to právě začalo…..
Kdyby cokoliv nasvědčovalo, asi bych teď přemýšlela sama nad sebou, ale…
Manžel si dítě moc přál, vlastně mě žádal o ruku jen proto, že jsem ho vždycky ujišťovala, že do nesezdaného partnerství děti přivádět nehodlám. Snažil se stejně jako já, aby se to podařilo, podporoval mě. Až se po roce snažení zadařilo a tam se asi stalo něco špatně…

Když jsem mu oznámila tu skvělou novinku, bylo to všechno ještě podle očekávání - radost, nadšení. Pak ale všechno ovadlo. Zájem o mě, o to maličké, o cokoliv s tím související, jaksi nebyl. Podotýkám, že jsem nepřibírala na váze, až do pátého měsíce na mě těhotenství nebylo takřka vidět, krom toho, že mi přibyla asi tři čísla přes hrudník. Tím spíš jsem nechápala. Manžel mi sice mlsně koukal do výstřihu kdykoliv mohl, ale jinak na mě pohlížel s jakousi přezíravostí, jako bych byla najednou něco zavrženíhodného, odporného. Je jasné, jak jsem to vnímala - hormony, city, sebelítost no prostě lítost všeobecně.

Když manžel reagoval na mé zvracení při dlouhodobé nevolnosti slovy "mně je z tebe blbě" a odchodem z místnosti, když se nepodílel na jakémkoliv "těšení se" nic nechystal, o nic se nezajímal, bříško neobjímal (neobjímal najednou ani mě) nemluvil k němu, nesáhl si, když maličké kopalo. Když mi na třesoucí se ruce i hlas při prvním velkém UTZ, zda je mimi v pořádku, reagoval naprosto nezúčastněnou větou typu

"Čeho se bojíš, jsme oba zdraví, proč by mimčo nemělo být v pořádku?"
Nepřipadalo mi to normální, ale pořád jsem si slibovala, že až bříško poroste a on už bude vidět, že je něco jinak, až to bude hmatatelné, že se to změní. Nezměnilo.

Pravda, to co jsem nestihla na začátku těhotenství, jsem později rychle dohnala. V půlce šestého měsíce mě doktor nechal na rizikovém kvůli příchodu předčasných kontrakcí a otevírání děložního hrdla. Nesměla jsem se hýbat, nikam chodit, nic dělat. Následovaly dva měsíce ležení ve čtyřech zdech, ze kterých mě vytáhla jen občasná návštěva rodičů, kteří bohužel bydlí docela daleko. Manžel na mě nemluvil, na nic se mě neptal, nic neřešil. A já ležela a plakala a plakala. Přepadaly mě deprese. Myšlenky úplně nejhorší, které teď když mám toho drobečka u sebe ani nedokážu zopakovat. A já pochopila, že je něco zásadně špatně a že to tak nechci. Pokoušela jsem se snad tisíckrát o komunikaci. Bezúspěšně.
Nechápala jsem vůbec, proč chce být manžel u porodu, když je všechno takhle. Co tam chce dělat?
Zvracet z pohledu na mě? Stát tam, abych byla dostatečně vytočená a měla sílu tlačit? Nechtěla jsem ho tam. Nejen proto, že když je mi zle, jsem nejraději sama. Vždyť i na předporodním kurzu jsem k šesti párům byla já jediná sama, bez tatínka.

Mou "nenávist" dokonale prohloubila situce, kdy mě manžel odvezl do porodnice na druhou část kurzu s tím, že mě po kurzu zase vyzvedne a já, jelikož jsem pociťovala jisté problémy, šla ještě po kurzu na vyšetření, kde mi natáčeli také monitor a řekli, že neslyší žádné ozvy srdíčka (což jsem samozřejmě slyšela i já, že nic neslyším) a že se mám projít po areálu a co možná nejvíc se hýbat, abych mimi dohnala k činnosti a přijít za dvě hodiny, že to zkusí znovu. Myslím, že nejen ženy si umí představit, jak jsem se cítila, ten strach a bezmoc, co má znamenat, že není slyšet srdíčko?
Do toho zavolal nervózní manžel, kde že jsem, že čeká před bránou a spěchá zpět do práce. Vysvětlila jsem mu situaci a on? Řekl "Tak jo, tak já přijedu za dvě hodiny, kdybys byla dřív, zavolej." Hotovo.

Ani se nezeptal co je za problém, nezeptal se, jak se cítím. Nezajímalo ho, co budu dvě hodiny dělat… nic.

A tak se ptám - chápete někdo jeho chování? Řeknete mi někdo, že je to u chlapů normální? Nebo mi napíšete, že je hnusnej, bezcitnej a nechápete soužití s ním?

Mimochodem u porodu byl a můžu říct, že jsem nakonec byla ráda, držel mě za ruku, nic neříkal, ale mně to stačilo. Když se maličká narodila, tak i slzičku uronil.

Bohužel, po návratu domů zůstalo všechno při starém - studené až zamrzlé. Snaží se být dobrý táta, přebaluje, koupe, ale mezi námi je obrovská propast a já se bojím, že mu tuhle situaci už nikdy neodpustím. Celý život jsem se těšila na vlastní miminečko a vlastně pro to žila, těšila jsem se, jak si naplno užiju těšení se a chystání… a místo toho jsem půl těhotenství probrečela.
On sám řekl že ví, že se zachoval blbě, ale ať mu to už přestanu vyčítat, že kdyby se na hlavu postavil, tak to nenapraví. Ale on to ani maličko nezkusil! Ani "promiň" neřekl. Jen tuhle výčitku.

Jak na něj? Nebo od něj? Jsem v koncích. Hodně. Vím, že láska neláska, bych s ním nebyla, nebýt té maličké. Ale nechci jí brát tátu. Ani kdybychom se stýkali, nebylo by to už nikdy tak jak má a já jí to prostě nechci udělat.

Ev6703 – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10