O tlačence a malíři

Ze zabíjačky už mi zůstala jen tlačenka a trauma. Tyhle akce zrovna nevyhledávám, ale když už tam jsem, tak je pro mě nejdůležitější, abych v bezpečí kuchyně přežila dobu, ve které se nebohé zvíře mění v maso. Krájím cibuli a strouhám křen, až mi stříkají slzy z očí, ale na dvůr nevystrčím ani nos, dokud nevisí očištěné a rozpůlené prase na hácích.

Pak už je to maso.
Tentokrát se mi to nepodařilo a za hlasitých protestů jsem byla odvlečena do středu dění a přinucena míchat krev. Přetáhla jsem si rolák přes hlavu, abych tolik necítila její pach, poslepu jsem kvedlala rukou v lavóru a modlila se, abych neomdlela. Až po dvou štamprdlích slivovice se mi pak vrátila původní barva do tváří.

Jedním z účastníků zabíjačky byl lékař – chirurg. Řezníka při bourání masa nenapadlo nic lepšího, než se ho zeptat, jak oni to vlastně v nemocnici dělají, když amputují nohy.
Ochotný doktor nám to názorně předvedl. Jak se co nařízne, jak se přetáhne kůže atd. Měla jsem dost.

Nicméně tlačenku vyrobili skvělou a rovnat se jí mohla snad jen ta Borisova. Ochutnala jsem ji jednou, už je to dávno, ale nikdy na ni nezapomenu, zrovna tak, jako na Borise. Jeli jsme tehdy s manželem do Prahy na nějakou akci a měli jsme přespat u jeho kolegy, akademického malíře a designera. Bydlel v Husově ulici, přímo proti hospodě U Tygra. Mimochodem, byla klika, že v ní tehdy zrovna seděl Bohumil Hrabal a já měla tu čest svého oblíbeného spisovatele aspoň pozdravit.

Borise jsem znala jen z vyprávění, které však skutečnost několikanásobně předčila. Byl to už tehdy, před více než dvaceti lety, starší pán, obzvlášť z mého pohledu. Já měla lehce přes dvacet a on kolem šedesátky. Ten člověk však měl neskutečné charisma a byl to bohém každým coulem. Jeho byt byl napůl ateliér, ve kterém byly různě poopírané obrazy, a ty měly jednu zvláštnost.

Na všech byl zobrazen historický Dům U Zlaté studně, nacházející se na nároží Seminářské a Karlovy ulice v blízkosti Klementina. V současné době je v něm hotel. Na obrazech se měnilo jen roční období, případně den a noc. Prý je ani nestačil malovat, turisti mu mohli ruce utrhat. Boris zrovna balil věci do balíčku a pořád něco převažoval. Vysvětlil nám, že je to balík pro adoptivního syna do kriminálu a nesmí překročit určitou váhu. Pak do bytu přišla nějaká usměvavá žena, přinesla hromadu čistého prádla, prohodila pár vět a za chvíli zase odešla.

„Kdo to byl?" zeptal se manžel se zájmem.

„Druhá manželka.“

„Ta, co jsi ji dostal od dcery pod stromeček?“

„Ne, ta byla třetí.“

„Cože?“ nechápala jsem.

„Víš, Borisova dcera z prvního manželství nevěděla, co dát tatínkovi pod stromeček, tak se domluvila se spolužačkou, ta si vlezla do krabice s mašlí a stala se dárkem. Měla to být legrace, a představ si, on si ji Boris do roka vzal,“ vysvětloval mi manžel.

„Doufám, že už nechodily na základku,“ ujišťovala jsem se.

Boris byl v té době zase rozvedený, ale všechny jeho ženy a děti, vlastní i adoptované, za ním docházely a pečovaly o něj. Navíc se mezi sebou nejen všichni snášeli, ale i přátelili. Jediným stálým spolubydlícím byla neuvěřitelně tlustá chrtice Pamela, kterou jsme šli v noci společně vyvenčit k Vltavě. Nejdřív nás ovšem Boris pohostil tou úžasnou tlačenkou, o které jsem se zmiňovala. Vyráběli si ji s kamarádem Zdeňkem. To byl také výtvarník, se kterým spolu trávili volný čas a vymýšleli si různé radůstky. Tlačenka byla jednou z nich. Vařili na sporáku vepřové hlavy a pak se dokázali do krve pohádat, jestli se tam dávají uši nebo ne. Prostě se dědci takhle bavili. Výsledek byl každopádně excelentní.

Nemám tušení, jestli ještě některý z těchto pánů žije, nemám o nich dlouhá léta žádnou zprávu, ale ráda jsem se s vámi podělila aspoň o tuto vzpomínku, která se mi v souvislosti s tlačenkou vybavila.