Hrávali jsme tenkrát za vesnicí, nejdřív pod širým nebem, a poté ve staré stodole, kterou vlastnil děda mého kamaráda, a moc nás to bavilo. Protože jsme nebyli asi tak marní, jak se mohlo zdát a hlavně našim rodičům zdálo, vypracovali jsme se tak, že si nás jako kapelu začali objednávat například v tehdejším JZD na oslavy MDŽ, nebo i v hospodách na nějaké malé oslavy. Využívali nás také ve školkách, jeslích, domovech důchodců apod. Hlavně jsme byli levní. Nám jako studentům i malý peníz pomohl, abychom měli něco málo na útratu, nebo na pozvání holky na tancovačku apod. Při studiích se každá koruna počítá.

Tehdy se vdávala nějaká vzdálená sestřenice mého kamaráda. Mladí měli hluboko do kapsy, a tak přemýšleli, jak uspořádat svatbu tak, aby je moc nestála, a přesto všichni byli spokojení. Tehdy si kamarád vzpomněl na nás. Byli jsme ideálním řešením, jak obstarat za málo peněz hodně muziky.

„Co kdybyste jim tam zahráli?“ ptal se kamarád.

Domluvili jsme se na ceně i na místě. Svatba se měla konat v nedaleké obci, která nesla název dejme tomu Benešov, ať už Horní, nebo Dolní, to si už nepamatuji, a to v místní sokolovně. Zaplaceno jsme dostali předem. „Ještě k tomu se zadarmo najíte, pobavíte. Není to skvělé?“ chválil kamarád nabídku, kterou nám dohodil.

Samozřejmě, že pro chudé studenty to bylo skvělé. Postoupili jsme od místních spolků a malých oslav k oslavě skutečné svatby, a ještě jsme dostali dobře zaplaceno. Dostaneme se do povědomí a získáme další a další zakázky. Nabídku jsme rádi přijali.

Protože obec, kde se svatba konala, byla malinko z ruky a my jsme byli každý odjinud, domluvili jsme se tak, že se všichni setkáme až v sokolovně, kam se každý dostane po vlastní ose. Den předtím jsme zkoušeli až do večera, aby bylo vše dokonalé.

Ve svatební den jsem se svezl se svým strejdou traktorem. Ten jako zemědělec pracoval v Benešově a měl tam práci, a tudíž i cestu, a tak se nabídl, že mě hodí až k sokolovně. Bylo to zvláštní, v nóbl oblečení lézt do traktoru s kytarou přes rameno. Ušetřilo mi to ale peníze za cestu či nohy, a tak jsem byl rád. Traktor, nebo auto, to je fuk, hlavně, že mě to doveze tam, kam potřebuji.

Když jsem vstoupil do sokolovny, oslava byla v plném proudu. Pohledem jsem hledal své kamarády. Ti ale nikde nebyli. Jak se to mohlo stát? Kdyby scházel jen jeden, on tu ale nebyl ani jediný.

Měli jsme nacvičené celé vystoupení, peníze jsme už dostali, a tak jsem musel vše zachránit. Celý repertoár šel k vodě. Musel jsem zahrát něco, co zvládnu sám a zbytek kapely k tomu nepotřebuji. Celý nervózní jsem vystoupil na pódium, uklonil se a začal hrát své písničky. Občas jsem už sám vystupoval, a tak to nebyla premiéra. Vystupoval jsem ale takto ve školkách, v domovech důchodců apod. Svatba byla mnohem větší akcí. Zpočátku jsem byl hodně nervózní. Svatebčané vypadali zpočátku hodně překvapeně, pak se ale rádi přidali a jim známé písničky si notovali se mnou. Hosté byli již notně připití, a tak tančili a skákali, tleskali a jásali a posílali mi panáky s živou vodou, které jsem, ač ne zcela zletilý, občas nedokázal odmítnout. Doba nebyla ale tak prudérní, jako dnes, a tak nikdo nezasáhl a neopomenul připomenout, že alkohol do mých rukou nepatří. Měl jsem úspěch, o čemž svědčí i to, že mi několik svatebčanů vtisklo do rukou bankovku. To mě ještě víc navnadilo. Přidával jsem další a další písničky, vbíhal mezi hosty a koketoval s přítomnými ženami. Odměnou mi byly drobné mince i větší peníze. Na závěr jsem byl pozván ke stolu. Nikterak jsem se nerejpal a dal si pořádně do trumpety. Při odchodu jsem dostal řádnou výslužku.

Když jsem odcházel, přiběhl ke mně ženich a vložil do mých rukou obálku. Chtěl jsem protestovat, že zaplaceno jsme už přece dostali. Ženich mě ale poplácal po rameni a sdělil mi, že jsem ho příjemně překvapil, a tak jsem si obálku s penězi vložil do kapsy u kalhot, rozloučil se, popadl balík s výslužkou a odcházel pryč.

Zpět jsem šel pěšky, bylo to asi pět kilometrů. Ranec jsem si přehodil přes záda, kytaru přes rameno a kráčel jsem po kraji silnice, po které jsem jel před několika hodinami v traktoru. Když jsem dorazil domů, do naší vesnice, teprve jsem otevřel obálku. Byl jsem překvapen. Obsahovala téměř takovou částku, jakou jsme už dostali předem. A všechny ty peníze teď patřily mně, když kamarádi nedorazili.

Doma jsem brzy usnul. Vzbudila mě až máma. „Máš tu Vojtu,“ sdělila mi.

Vojta byl kamarád z naší kapely. Hrál na harmoniku a na svatbě měl také být. A tak jsem vstal a byl zvědavý, proč ostatní nepřišli.

„Tys nás ale nechal na holičkách!“ začal Vojta.

„Já? Snad vy? Proč jste nepřišli?“

Oba jsme na sebe zírali. Oběma se nám honilo hlavou, že ten druhý se nejspíš pomátl. Nakonec vyšlo najevo, že v Horním i Dolním Benešově je sokolovna, ve které se ten den konala svatba, a zatímco mí kamarádi dorazili do té správné obce, já dorazil do té druhé. A tak kamarádi odehráli naše vystoupení beze mne, a já překvapil úplně jiné svatebčany, kteří si nás neobjednali. S honorářem jsem byl ale spokojen, tudíž i svatební hosté s mým vystoupením, a to bylo hlavní.

Nakonec jsem to byl já, kdo na celé akci nejvíc vydělal. Když si totiž zbytek mé kapely rozdělilo mezi sebe jejich honorář, měli méně než já za samostatné vystoupení, které vůbec nebylo objednáno.

A od té doby jsme příležitostně hrávali i na svatbách. Už nikdy se ale nestalo, že by někdo z nás dorazil na svatbu, která si nás neobjednala. Pro jistotu jsme se vždy přeptali několikrát, jestli se jedná o Horní či Dolní, Malou či Velkou, či jinou obec s obdobným názvem.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10