Štěstí, ke kterému jsem tak trochu také přispěla

Vídávala jsem tu dvojici s psíkem každý den. Elegantního starého pána o hůlčičce a jeho prošedivělou paní s vlídnou tváří a brýlemi ve zlatých rámcích, které doprovázela malá fenka nejasného původu.
Říkali jí Kikina. Můj Ben se vždy hlásil k malé Kiki, a ta na něj vrčela, ježila se a nadávala mu. Nejdřív to byli jen neznámí lidé z našeho města se psem, ale jak jsem je potkávala každičký den a Kiki si pouštěla Bena víc a víc k tělu, prohodili jsme občas pár slov. Paní s pánem byli tak ve věku mých prarodičů, kdyby ještě žili. A Kiki byla, jak jsem se později dozvěděla, o tři roky starší než můj Ben. Po nějaké době to byla už paní Ludmilka a pan Slávek.

Sami si o oslovování jménem řekli. Mě to potěšilo. Připadala jsem si, že je znám už od dětství. Každodenní rána mi zpříjemnila paní Ludmilka nějakým vyprávěním a pan Slávek jen dodával: „Jo, ta naše babička, ta má paměť!“ Jim jsem se začala svěřovat s drobnými radostmi i s trápením. Když jsem si na jaře nesla kytičku šeříku ze zahrádky a potkala paní Ludmilku s panem Slávkem, ihned jsem kytičku rozdělila na dvě a tu větší jsem podala staré paní. Chytla se za srdce a málem bych přísahala, že se v jejích očích objevila slzička dojetí.
Byli tak blízcí mému srdci. Pan Slávek byl elegán, který vždy nabídl své paní rámě. Ta se do něj klidně zavěsila a šli se svým pejskem na procházku. Byli klidní, usmívali se na svět, a to se dnes už tak často nevidí. Snad právě proto mi tolik přirostli k srdci. Pak jsem je asi týden neviděla. Když jsem poté potkala pana Slávka s Kiki a Ben se běžel přivítat s kamarádkou, řekl mi starý pán, že jeho paní leží v nemocnici. Neodolala jsem, abych ji také nenavštívila. To už šeříky nekvetly, ale na kytičku jsem nezapomněla. S džusem, pár kousky ovoce a kytičkou karafiátů jsem se šourala dlouhou nemocniční chodbou. Paní Ludmilka se v bílé nemocniční posteli úplně ztrácela. Když mě ale viděla, její tvář se rozzářila: „Vy, zlatíčko?“ Zase to byla má zlatá babička. Začala jsem jí tak říkat, přestože to nebyla má pravá babička. Byla to „babička od srdce“, protože si se svým mužem našli v mém srdci místo. Navštívila jsem ji ještě asi dvakrát. Ani nevím, co jí vlastně bylo. Byla zesláblá, špatně se jí dýchalo, a tak ji pro jistotu umístili na interní oddělení. Pak se ale její stav zhoršil. Netrvalo to ani půl roku, a musela jsem na pohřeb. Babička Ludmilka náhle zemřela. Měla sice už pěkný věk a její krásný život by jí záviděl nejeden mladší člověk, pan Slávek ovšem neskutečně trpěl. Rvalo mi to srdce, když jsem mu tiskla ruku a odříkávala kondolenci. Asi týden od pohřbu jsem neviděla ani jeho, ani pejska Kikinu. Až pak se opět začal objevovat na naší venčící trase. Dál jsme si povídali, Ben s Kiki běhali, hráli si a štěkali jeden na druhého. Pan Slávek byl ale smutnější. Na hřbitov chodíval každý den, i já jsem se tam občas stavila. Jednou jsme se tam dokonce potkali. To jsem se ho poprvé zeptala, jestli neuvažuje o tom, že by si našel na zbytek života jinou ženu. Díval se na mě vyhaslým pohledem. „Myslíte, že by to babičce nevadilo?“ Podíval se směrem k žulovému kameni. Za malým okýnkem se usmívala z fotografie babička Ludmilka. „Jistě ne.“ Řekla jsem to, protože na tuto otázku se nedalo odpovědět jinak. A také jsem byla přesvědčená o tom, že to je pravda. Vždyť tito dva staroušci měli v životě jen jediné dítě, syna Vaška. Ten tragicky zemřel, když mu bylo třicet let. Od té doby měli staroušci jen svého pejska a jeden druhého.

Jednoho dne přišel i Kikin konec. Našli jí nádor. Pan Slávek s ní rok chodil k veterináři. Když ale přišly na pejska bolesti, nechtěl už starší fenku trápit. Jednou mi řekl, že Kiki už nežije. Měla jsem strach, že už ho neuvidím. Nebydlel daleko, vídali jsme se ale jen na našich venčících procházkách. Přemýšlela jsem, že bych mu pořídila staršího pejska z útulku. Co bude asi dělat? Nejdřív mu odešla babička, a teď i věrný pejsek. Byl to milý a společenský pán. Nezasloužil si tolik smutku.

Když ke mně jednou přišla kamarádka Katka, vyprávěla jsem jí o svém „dědovi ze srdce“. „Hodil by se k mé babičce.“, řekla, když jsem skončila vyprávění. Ani jsem nevěděla, že Katka má ještě babičku! „Žije za městem v domku. Víš přece, jak jsme tam jednou byly spolu za mou tetou. No, tak ten domek vedle ní, ten je babiččin.“ Zjistila jsem, že Katčina babička, která ovdověla před pěti lety, byla také dost aktivní. Dokonce ještě zpívala ve sboru. „A procházky má taky hodně ráda. Jenže na ně nemá s kým chodit. Babči v okolí jsou líné, nebo jim to zdravotní stav nedovolí.“ Bylo právě po Vánocích a lidé se mezi svátky navštěvovali. Dodala jsem si odvahu a pozvala jsem pana Slávka k nám. Nebylo to tak těžké ho k nám dostat. Vymyslela jsem si, že bych potřebovala pomoct s elektrikou. To jsem totiž už věděla, že pracoval jako elektrikář. Katka zase pozvala na návštěvu svou babičku. Pozvala ji k sobě, bydlí totiž jen ve vedlejším vchodě. Když pan Slávek dorazil, řekla jsem mu, že s elektrikou potřebuje pomoct má sousedka. A tak jsem vedla starého pána s kufříkem plným nářadí za Katkou a její babičkou.

Ten večer se neobyčejně vydařil. Místo spravování elektřiny jsme si povídali dlouho do noci. Vůbec nám nevadilo, že já s Katkou jsme vlastně mnohem, mnohem mladší, než naši společníci.

Myslela jsem si, že tím seznamovací akce skončila. Pana Slávka jsem potkala až asi za dva měsíce. Šel naší venčící trasou a první si ho všiml Ben. Utíkal za pánem a zvědavě očichával bílé klubíčko. Pan Slávek si pořídil nové štěně! A nebylo to to jediné a nejdůležitější, co se změnilo. Vedle Slávka kráčela Katčina babička. Povídali si, usmívali se a já cítila u srdce zvláštní teplo. Už to byl zase můj starý děda Slávek, dědeček od srdce. Nevím, čím to je, ale my mladší bychom si z nich měli vzít příklad. Připadá mi, že děti a staří lidé nejen, že jsou upřímnější, oni se také mnohem snadněji seznamují.