Svatojakubská východočeská - minivýlet třetí

Razítkové intermezzo (26. + 27. 3. 2025)

Už asi třikrát jsme byly domluvené s Radkou, že po práci přijedu do Hradce, společně zajedeme vlakem do Černožic, pěšky se projdeme ten kousek do Smiřic, dáme kafe a vlakem zpět. V Černožicích na OÚ je razítko dostupné pouze v pondělí a středu, v kavárně ve Smiřicích od úterý do neděle – logicky jediná možnost uskutečnit tento výlet byla ve středu. Každou druhou středu mám delší a nemůžu, jednou jsem nemohla ani v onu kratší středu, jindy měla Radka poradu a pořád něco.

Dnes to ale konečně vyšlo. Ve 13:30 vypadnu z práce, 13:53 už sedím v autobuse. Ve 14:20 se setkávám s Radkou na nádraží v Hradci, ujišťujeme se u spolucestujících, že jsme nastoupily do správného vlaku (stály tady dva na jedné jediné koleji!!). Radka si všimla nápisu přímo na vlaku, na rozdíl ode mě. Ptám se ale, Radka mě vždy pasuje do role vedoucí zájezdu a já ji samozřejmě nechci zklamat. Času máme dost, takže nás ani desetiminutové zpoždění nerozhodí, aspoň můžeme déle probírat život, starosti a Radčino specifické zažívání (jakmile něco vleze dovnitř, musí to zákonitě s naprosto pravidelným časovým odstupem zase vylézt.

Před třetí vystupujeme v Černožicích, Ráďa si v místním obchůdku kupuje salám a dvě housky, protože na rozdíl ode mě má hlad, a vzápětí stojíme před obecním úřadem. Ve vstupní hale budovy zmateně zírám – za celou prosklenou stěnou můžeme pozorovat jakýsi kancelářský open space. Taková malá obec a tak moderní uspořádání kanceláře! Stojím a bojím se jim lézt dovnitř, jedna ze dvou úřednic mi přes sklo přívětivě pokyne. Beru za kliku a vstupuji. Vzpomenu si na vernéřovického starostu a dodávám si odvahu: úředníci jsou taky lidi, nekoušou a jsou ochotní.

„Dobrý den, měla bych u Vás sehnat svatojakubské razítko…“ Úřednický úsměv nevěští ovšem nic dobrého. Obě ženy otvírají šuplíky a vysvětlují, že budova prochází rekonstrukcí, že vše balily do krabic a jedou tady v přízemí v jakémsi provizorním režimu. Nechtějí mi snad naznačit, že jsem tady zbytečně? Vlčkovický výsledek se nesmí opakovat!… i kdyby měl poněkud jiný průběh.

Formuluji, ač nerada větu, kterou se chystám vypustit: „Nic se neděje, děkuji za snahu…“ a přemýšlím, jak to říct, aby nevzniklo sebemenší podezření z ironie či zklamání. „Mám!“ Jedno kratičké slovíčko a jakou radost umí způsobit. „Ale stejně Vás musím zklamat, víte, provizorium, nenarazila jsem na polštářek s barvou.“ Držím se, abych nevyprskla smíchy. „Na takový problém bych mohla najít řešení,“ říkám tajemně, sundám batoh ze zad a s napětím ve tváři, téměř tak obřadně jako kouzelník Pokuston v klobouku lovím v jedné z kapsiček. Sledují mě dva nechápavé obličeje úřednic a třetí nechápavý Radčin – ten dokonce přes skleněnou stěnu.

Vytahuji igelitový sáček, rozbaluji papírový ubrousek a na stůl pokládám polštářek i nádobku s inkoustem. „Téda,“ řekne obdivně jedna z úřednic. „To máte vážně s sebou?“ nevěří druhá. Radka v němém úžasu otevírá dveře, todle musí vidět na vlastní oči a zblízka. Přiznám, že jsme už párkrát na cestách polštářek postrádali… ale nikdy by mě nenapadlo, že ho budu potřebovat zrovna na úřadě. V této situaci rozhodně barvu neřeším, zatím všechna svatojakubská razítka jsou černá. Černožice se vymykají, a to nejen barvou.

Jedna z úřednic dokonce vyhrabe pohlednice, o kterých tvrdila, že je určitě nenajde a ještě mi nabízí místní zpravodaj. Radka mi děkuje za vskutku originální zážitek, sama po malých obecních úřadech neputuje, a tudíž je ochuzena o milá setkání s příjemnými lidmi. Určitě by nás i na záchod pustily, jenže pro Radku je příliš brzo. Doufám, že potom nebude příliš pozdě. Dostaneme se kolem sochy sv. Jana Nepomuckého a přes svatojakubský patník, což je pro Radku vlastně taky novinka, s níž se nadšeně seznamuje, k Labi na cyklostezku a po ní si vykračujeme jako páni. Klidné a hezké prostředí, sem tam něco žbluňkne ve vodě, sem tam se objeví kačena. Po pravé ruce se naštěstí kousek dál od cyklostezky objeví stromy a křoví. Radka mi naznačuje, že mám normálně pokračovat a ona mě dožene, ale přece nebudu opouštět někoho, s kým jsem na cestě.

Jako bych byla s dcerou podržím Rádě batoh a vartuju na okraji cesty. „Budu hlídat,“ slibuju Radce, ačkoli si neumím představit, co by asi tak měla dělat, když bude v nejlepším a já zařvu: „Pozor, jdou lidi.“ Naštěstí ještě není cyklosezóna, varovný signál není třeba a Radce se jde lépe a bezstarostně. Klid, hezké počasí, nikam nechvátáme, pozorujeme kačeny, zahlédneme na protějším břehu i srnku. Cesta měří přesně dva kilometry, než ji ve smiřickém zámeckém parku zase opustíme.

V kavárně, kam bych nejspíš bez svatojakubské stezky nikdy nevstoupila, objednávám cappuccino, Radka zázvorový čaj. Nespěcháme, ale se nikterak neloudáme, stihneme i zavzpomínat na společné pracovní chvíle. Když platíme, prosím slečnu o razítko. Dostanu s názvem kavárny, bez mušle. Nejsem spokojena, de facto nutím slečnu, aby hledala, a dokázala pravdivost přísloví: Kdo hledá, najde.

Krásné odpoledne plné lidské vstřícnosti a ochoty. Nejsou zrovna ony hodnotami, jež by měly být navázány (aspoň) na svatojakubskou pouť? Sice jsem tento kratičký úsek ani nechtěla nikterak evidovat, jde jen o preventivní zastávku pro razítka, na druhou stranu, každý kilometr se počítá.

Moje nové skóre činí tedy 41/270, říkám si, když odjíždíme vlakem v 17:14 ze Smiřic. V 17:45 sedím už v autobuse z Hradce, ale nad razítkem z Černožic se stále ještě usmívám.

Hned druhý den se vracím do Hradce, tentokrát služebně. Po vyřízení povinností otisknu razítko na informačním centru a mířím do chrámu sv. Ducha, kde je také svatojakubský exemplář, ovšem s jiným motivem, na vyžádání v zákristii. Žádného „místního“ nepotkávám a do zákristie kolem dvou cedulí Nevstupovat! Pozor alarm! vstoupit nemám odvahu. Kostel zavírá ve tři; kdybych se sem vrátila před třetí, mohla bych se setkat s někým, kdo razítkem disponuje.

Když opět beru za kliku, je 14:50. Dveře už ovšem neotevřu. Někdy příště, říkám si, ale představa, že se budu na kole proplétat na Velké náměstí, se mi nelíbí. Z přemýšlení mě vytrhne zvuk velkého svazku klíčů, který se blíží, pána bych tipovala na kostelníka. Líná huba… zeptám se. V doprovodu osloveného vstupuji, dnes už podruhé, ke sv. Duchovi, tentokrát se ve snaze co nejméně zdržovat kolem sebe nerozhlížím, a protože jdu společně s povolaným, cedulky nevstupovat nevnímám. Uctivě se klaním a slůvko děkuju se snažím vyslovit tak, aby z něj opravdu byla moje vděčnost cítit.

Kilometrový poměr zůstává 41/270, ale ten razítkový se zvýšil na 12/35. A radost ze zdolávání „svatojakubských“ nástrah je téměř opojná.

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete