Svatojakubská východočeská – výlet čtrnáctý

Zbraslavice – Malešov (16. 7. 2025)

Sice jsem dlouho řešila předpověď počasí, celou republiku teď nějak trápí deštivé a chladné počasí, ale to přece neznamená, že budu zahálet. Vyrážím opět do Středočeského kraje, tam mám nejvíc nedodělků. 

Chci si koupit jízdenku do Kolína a zaplatit voucherem, ale paní pokladní krčí rameny a radí se s kolegyní. Asi jsem České dráhy naštvala, když jsem to minule takhle zaplatila, od 15. 7. vstoupily v platnost změny a platit voucherem znemožnily. Co nadělám. Sedím si tak hezky v rychlíku a z nějakého nepochopitelného důvodu si hraju s Idosem – všimnu si, že na vlak, na který mám přestoupit v Poděbradech, mi nejspíš jízdenka neplatí. Můžu dělat, že to nevím, ve vlaku si koupím novou jízdenku. Ale pokladna v Poděbradech je otevřená, nechtěli by po mně pak ještě pokutu? Tak holt mám 5 minut na to, abych si zaběhla koupit jízdenku.

Dobře, zkusím to. Vyběhnu jako smyslů zbavená, ovšem ve zdejším podchodu jsem úplně ztracená, vyběhnu za silnicí v lázeňském parku. Rychle zpět! Nenapadlo mě, že chodba k pokladně je uprostřed podchodu. Beru pokladnu útokem, paní pokladní se tak hloupě ptá, kdy chci jet. No doufám, že ještě teď. Netuším vůbec, kolik minut mi zbývá, paní pokladní s pokerovým výrazem bere moji dvacku. Mezitím rychle hodím pohled na tabuli, jo, ze dvojky. Startuju a zdrhám, přede mnou ještě taky někdo běží. Asi stejnej pošuk jako já. Modrá Arriva, super. Ještě se ani nezavřely dveře a vlak se rozjíždí.  

Super, skvěle! Okamžitě je u mě průvodčí, koukne na lístek, poděkuje a jde dál. Když se zaměřím na obrazovku na stěně, něco se mi nezdá. Proč je další zastávkou Nymburk? Panenko podsrpenská, vidíš to? Sedím ve špatném vlaku! A protože pidka funguje na pásma, nemohl mě průvodčí na můj omyl upozornit. Takhle aspoň neví, že jsem úplně marná. Ale co teď? Autobus v 8:20 v Kolíně nestíhám a dalším přijedu do Čestína až po půl dvanácté. A to už se ze Soběšína zase nemám jak dostat domů.

Tedy, co nejdřív do Kolína, koupit si novou jízdenku… No co, v životě jsem přišla o víc než o padesát korun. Za blbost se odjakživa platí… Příjezd do Kolína v 8:26, k tomu asi tři minuty zpoždění. Vezmu cár papíru a tužku a snažím se přijít prohlížením mapy a Idosu na nějaké efektivní řešení.

Čestín nedám ani v protisměru, i kdybych začala v Soběšíně. Co kdybych zůstala v Kolíně? Mám tu dvě nezdolané věže a dvě neodehrané geohry. Jenže co Jakub? Nebude mu smutno? Navíc jsem se i trochu těšila do přírody a odkládat se mi to nechce. Jasně, Malešov… Kolem třetí mají přijít silné přeháňky, to taky nechci trčet někde uprostřed pole. Potřebuji být v jednom z krajních bodů – tedy Čestín nebo Malešov. V případě, že se vydám z Kácova do Zbraslavic, zbývající úsek si tak rozdělím a ani přesunem veřejnou dopravou ty dva kousky nepropojím. Takové řešení by nebylo vůbec efektivní. Jasně, Malešov.

Takže v 8:57 zajedu autobusem do Zbraslavic, v 10 bude úřad s razítkem dostupný a vydám se do Malešova – buď na vlak, nebo na autobus. Malešov je „must have“ dnešního dne.

Opět s dobrou náladou (netuším ani, kde se na mě nalepila) vystoupím v Kolíně a vyrážím hledat autobusovou zastávku N3. Sotva se ocitnu před vlakáčem, mám pocit, že se odtud už nikdy nedostanu. Všechna stanoviště jsou rozkopána a na všech cedulích stojí: sledujte informace na vývěsce. Mám hledat vývěsku nebo zastávku? Nejsem jediná, kdo zde zmateně kouká, zmateně stojí a zmateně pobíhá. Tady stojí asi 6 autobusů, nejspíš odstavná plocha, není tam žádná cedule, nestojí u nich dokonce ani žádní lidé… Támhle je nějaký chumel a nějaký autobus s řidičem, jdu se podívat. N4, super, trojka by mohla být hned vedle. Ale tam je N5 a za zastávkou s tímto označením už jen zastávka M – výstup.

Zeptám se první paní, kterou mám na blízku. Kroutí hlavou, taky se ptala – a několikrát. Ptám se podruhé a pán mi řekne, že je rád, že ví, kde má pětku. Ale má dobrý nápad, pošle mě na druhou stranu. Přejdu jízdní pruh a ocitám se na oné odstavné ploše, řidiči na mě koukají jako na vraha a zloděje dohromady. Úhlopříčně před sebou si všímám další zastávky, doběhnu k ní, N11. To už je zase moc vysoké číslo. Spatřím ještě jednu zastávku, přímo naproti en čtyřce. Jo, to mě hned nenapadlo, že na druhé straně znamená přes dva jízdní pruhy, odstavnou plochu, trávník a další silnici. Ale mám to! A jestli přijede jiný autobus, začnu si hledat podnájem v Kolíně… 

Skvěle, 8:59 přijíždí autobus, který dle své cedule jede do Zbraslavic. Nemůžu vůbec uvěřit tomu, že nejde o fata morgánu. Koupím si jízdenku, pohodlně se usadím a mobil si napíchnu na powerbanku, ať je připraven ke zteči lesa. Docela jsem s jeho baterkou při tom překotném googlení zamávala. Jak můžou ty autobusy takhle jezdit? V době největší koncentrace pasažérů nás v autobuse sedí sedm včetně řidičky.

Ocelové nebe mě sice nepřekvapuje, přemýšlím však, zda bych se ho neměla bát. Ale co, poutníci přece chodili ve sněhu, v dešti, za vedra… a rozhodně se nepřibližovali výchozímu bodu autobusem. Jenže já autobusem můžu, turisté to běžně dělají. Kdybych zůstala v Kolíně s geofunem, měla bych pocit, že svou svatojakubskou výzvu trošku zrazuji. Jako by mi už o nic nešlo, jasně vidím, že do konce roku to dám, i ty čtyři kilometry u Adršpachu, neodpustím si ani metr.

Na minutu přesně vystupuji z autobusu na náměstí ve Zbraslavicích. Budovu obecního úřadu najdu docela lehce, zapomenu ale na informaci ze stránek Ultreia a jedinými dveřmi, které tady ve tmavém „průchodu“ vidím, stoupám nahoru. Nahoře najdu jediné popsané dveře. Zaťukám, vstoupím a žádám razítko, úřednice suše odpoví, že si mám říct dole na matrice. Nevěřícně opakuji: „Dole?“ Pohled úřednice, kterým na mě zírá, mě nepřekvapuje, vždyť jsem už od rána za blbce. A do večera si to uvědomím ještě několikrát.

Samozřejmě, že dole najdu dveře na matriku, a když žádám razítko, žádná pochvala, žádné pohlazení mého dnes enormně pošramoceného sebevědomí. „Jak daleko putujete?“ „Celou trasu, ale na etapy: přijedu, popojdu a vrátím se domů.“ „Takže jako drtivá většina.“ Radši se neptám, kolik lidí už si tady bralo svatojakubské razítko, nebudu se zdržovat s člověkem, který nevyzařuje ani špetku empatie, po níž dnes tak lačním.

Kostel vyfotím z náměstí a vydávám se po modré turistické značce. Postupně mi dochází, že na dnešek nemám žádný itinerář pro srovnání. Jak to jako bez něj zvládnu? Ztracená turistka bez podrobného plánu. Au. Nakouknu na hřbitov, když už kolem něj procházím, podejdu koleje a zapíchnu bod v mapě u nejbližšího kříže – 30 minut, takže tam dorazím v 10:50. Opouštím Zbraslavice, pouštím se po polní cestě a musím si vyfotit zajímavé obecní panorama. U křížku jsem o deset minut dřív, za dalších deset minut bych měla být v Hetlíně.

Z pravé strany se přidává lesní porost, po levé ruce mám stále louku. Začíná krápat. Zatím jen málo, takže se nezdržuju nasazováním pláštěnky ani na batoh ani na sebe, přidám do kroku a upínám svou mysl k autobusové zastávce v Hetlíně, kam bych snad mohla ještě stihnout dojít jen s tímto drobným mrholením. Mrholení houstne a já z mapy vyčtu, že v celém Hetlíně žádná zastávka není. Aspoň stříška nebo nějaký velký strom, mumlám si a spěchám.

Když se schovám pod dva stromy, které lemují nějakou vjezdovou bránu, nemůžu říct, že jsem zcela suchá. Což o to, kalhoty i triko uschnou (jen co přestane pršet), ale s batohem jsem to neodhadla, mám v něm suchou mikinu. Sešit s razítky i poutnický deníček jsem naštěstí zabalila. Déšť během pěti minut ustává a můžu se zase vydat na cestu – na hlavě svůj deštník bez rukojeti, batoh potažený pláštěnkou na zádech a ještě ho schovávám pod svou pláštěnku.

Neprší, ale potřebuju, aby větřík osušil deštník i pláštěnku, abych vše mohla sbalit. V 11:00 Pod Hetlínem odbočuji po červené do lesa a skrz těžké mraky se odkudsi dere sluníčko. Když se ocitnu v lese, stromy přece déšť budou mírnit. Jen aby nepřišla bouřka. Z myšlenek mě vyruší čiperná seniorka tlačící po cestě svoje kolo, usmívá se na mě už z dálky a její úsměv je nakažlivý. Jakmile se k sobě přiblížíme, pozdravím a ona chválí moji výbavu – deštník, a přesto mám volné obě ruce a můžu zrychlit svou chůzi pomocí hůlek.

Ve čtvrt na dvanáct (z minulé zastávky mi mapy hlásily příchod v 11:20) se ocitám u rybníka Vidlák, na jehož břehu se rozkládá chatová osada. Vypadá to, že lokalita je využívána a taky opečovávána, vidím herní areál pro děti, udržované posezení. Deštník už mám téměř suchý a pláštěnka momentálně jen otravuje svým šustěním (neslyšela bych, kdyby se za mnou hnal medvěd nebo terorista), sbalím tedy do postranních kapes batohu, pořádně se napiju a zkontroluju, zda je batoh suchý. No, vevnitř nenajdu povodeň, ovšem venkovní stěna je mírně vlhká, sundávám pláštěnku na batoh a nechávám ji vlát za sebou.

Další rozcestník nese jméno Bahno, nomen omen pro dnešek, i když jsem čekala cestu podstatně horší. Kdyby se znovu rozpršelo nebo z jakéhokoli důvodu nešlo pokračovat v cestě, rozcestník stojí pouhých 15 minut od vlakové zastávky. Zatím se nezdržuju zkoumáním Idosu, problém se má řešit až poté, co nastane. I když hra na kdyby dokáže být úžasná. Půlhodina by mi měla k rozcestníku stačit.

Nebe zatím drží a nejspíš bude zrovna ono důvodem, že jdu opravdu svižně. Cestu bych popsala jako pohodovou, žádné velké stoupání, drží se na rovině. Vedro mě netrápí, zásoby vody se netenčí a hlad zaháním právě teď bagetou, kterou jsem ráno sbalila doma. Stihla jsem se ale nasnídat, vydržím až do obchodu v Malešově – podle map obec disponuje minimálně dvěma.

K pozitivnímu vnímání dnešní túry přispívá i jasné značení trasy, dostatečná šířka cesty, nemusím se nikde prodírat houštím, nemám pocit, že se stmívá při procházení lesem, přestože nebe je dostatečně tmavé. Z Bahna bych do šedesáti minut měla být na Sionu. Jan Roháč z Dubé! Vzpomínky na hodiny dějepisu jsou velmi mlhavé. Když jsme se o husitství učili na základce, vydali jsme se na Kozí hrádek. Já však chtěla na Sion, protože pro nás byl moc daleko. Po kolika desetiletích si plním sen?

Takové hluboké myšlenkové pochody se odehrávají v mé hlavě a lesní cestu nahrazuje asfaltka v Újezdě. Těžko se mluví o civilizaci, asfaltka má délku přesně osmi kroků a zase mizí v polích. Stejně jako asfalt pod nohama zmizely, opravdu neuvěřitelně, mraky nad hlavou. S písničkou můžu jít jako ptáček, věnuji se zase více věcem kolem sebe než abstraktnímu přemýšlení. Jé, z trávy se na mě smějí lesní jahody. Neodolám… Mňam, ty bodly. Trošku zpomalím a soustředěněji koukám, v břiše mám na takovou dobrotu místa dost.

Jenže jahody nejsou. Místo nich se stále častěji objevují malinové keře. A protože široko daleko nehrozí déšť, blíží se poledne a maliny opravdu miluju, zpomaluji chůzi a co chvíli se sehnu či natáhnu po červeném pokladu. Sotva si myslím, že malinový porost zmizel, po drobné mezeře se opět objevují další a další rostliny. Značení cesty se stále drží na vysoké úrovni, takže nemusím koukat do mapy. Stačí vědět, že mezi Újezdem a Sionem červená tak divně několikrát pravoúhle cik-cak-zatáčí, a stačí sledovat značení. Červená jako červená… Uvědomím si, že sleduji podstatně víc maliny než značky, a přesto jsem stále z cesty nesešla. Dokonce s lehkostí překonávám říčku Vrchlici po rozviklaném prkně.

Počasí se sice stabilizovalo, ale předpověď mluvila o dešti kolem třetí hodiny, a tak si odpustím pětiminutovou odbočku do Chlístovic, abych si prohlédla dřevěnou kopii šibenice, na které skončil Jan Roháč. Taky jste mu na znamení „rebelantství proti hodinám dějepisu“ přezdívali pa-roháč? Musí mu stačit, že mi smí představit svůj hrad, a já se mu za tu dávnou školní přezdívku omluvím. Promiň, Jendo, do smrti dobrý? 

Tři minuty jdu po silnici, ale hned odbočuji na parkoviště, kde stojí jediné auto. Kdo by taky v takovém nejistém počasí coural po venku, že? Další tři minuty od parkoviště se nachází Sion. Můj vysněný hrad! Hrad… no teda zřícenina, pořádná zřícenina. Pořádná nemyslím jako velká… Nedivím se naší třídní V. K. (zdravím tam nahoru), že ji ani nenapadlo táhnout se přes půl republiky sem, kde vlastně nic není. Promiň, Jendo, podruhé. Když to srovnám s tím naším výletem na Kozí Hrádek… Obejdu pozůstatky zdí v celém areálu, ale už neběhám okolo a nehledám ani kamenné koule, ani zbytky obléhacího tábora, ani reliéf Jana Roháče; promiň, Jendo, potřetí. Na mapě hradu hledám zakreslený prevét, teď by se mi hodil. Abych se nemusela zase omlouvat, poodejdu kus a odskočím si mimo areál památky.

Do Malešova zbývá asi hodina, kam zmizelo sluníčko? Vůbec jsem si nevšimla, že se opět objevily mraky. Rychle, ať to neodskáču takhle těsně před cílem. Deset minut od zastávky začíná krápat. Není čas na hrdinství, okamžitě natahuji pláštěnku přes batoh a přetahuju přes sebe pláštěnku a nasazuju si deštník. Takhle na zastávku dojdu v pohodě. Udělám dva kroky a musím své rozhodnutí přehodnotit. Přeprška se stává brutální, okamžitě zacouvám zpět pod stromy. Beru mobil a zkoumám, jak se dostanu z Malešova. Na vlak dle map trvá cesta 58 minut, na autobus 56, takže je to jedno. Autobus jede od vlaku ve 13:58, z náměstí ve 14:00 a vlak ve 14:27, přestupovat musím v Kutné Hoře. Rozhoduju se pro autobus, ještě bych si mohla stihnout obejít kostel a prohlédnout zdejší zámeček a tvrz.

Nic netrvá věčně, a tak i déšť polevuje ve své intenzitě, a já se zase vydávám na cestu. Jestliže teď šlo pouze o přeháňku z mraku, v mezičase se šedo-černo rozprostřelo všude, kam až oko dohlédne. Žádné obyčejné oblačno, ale parádně zapytlováno. Jakmile z toho začne pršet, už to bude na dýl. Po silnici se jde docela dobře, jen si musím dát pozor, abych nešla proudem dešťové vody, který z asfaltu stéká. Nechci se příliš zdržovat, ale krásného vodníka u rybníka v Maxovně si vyfotit musím.

Moment, tady značení zase odbočuje? Myslela jsem, že už dojdu po asfaltu. Podle mapy zjistím, že jde o zkratku mezi zahrádkami, klidně by se dalo po silnici. Ale žádné takové, svatojakubská jde tudy, tak holt do travnaté cesty. Aspoň otestuju Columbie, a až zase potkám paní na Pláckách, řeknu jí, jak se mi osvědčily. Ještě by mě pak napadlo mít výčitky svědomí, že jsem si svatojakubskou pouť prodloužila o celých 150 metrů a jela bych sem znovu, abych to napravila. Na druhou stranu bych mohla vzít koš na maliny… Mám o čem hodně přemýšlet.  

U rybníka Prosík na mě tázavě shlíží z výšky Jan Žižka svým jedním okem, socha vypadá nově, že by ho sem poslal Jan Roháč, aby pomstil tu dávnou šikanu z mé strany? Určitě ne, tváří se totiž enormně mile, takový beránkovský výraz jsem na jeho tváři snad nikdy nikde neviděla.

Na návsi mě vítají kapky, snad ještě těch pár kroků ke kostelu stihnu. K zámku už ale nezacházím a doufám, že se mi podaří trefit zastávku na správné straně silnice. Logicky tuším, která to je, ale kde vzít jistotu? Nekecej, tady mají na autobusových zastávkách jízdní řád, z něhož lze poznat, kterým směrem bus jede? U nás se vylepují jízdní řády obousměrné, tam i zpět, ze kterých normální člověk nepozná vůbec nic. Uff, ještěže jsem neletěla k zámku, prší jak blázen, fouká jak blázen, dokonce hřmí a blýská se (to už míň než blázen). Po chvíli čekání na zastávku přiběhne paní s deštníkem, která mě ujistí, že na Kolín stojím správně. Taky mě ale upozorní, že když takhle hrozně prší a fouká, bude mít zpoždění, vždycky jezdí v dešti pozdě. Autobus přijíždí ve 14:03, čekala jsem to horší. Krásně mi to dneska zase všechno vyšlo. Večer musím koukat na zprávy, třeba se mezi Soběšínem a Čestínem přehnalo tornádo, havaroval autobus nebo nějaký blázen běhal po lese s nožem. Všechno má svůj důvod, tak proč jsem dneska neměla být zrovna tam?

V Kutné Hoře se začíná vyjasňovat a v Kolíně slunce svítí jako o život. Na obzoru se ale objevuje černo. V Poděbradech (ten začarovanej podchod musím přeprat!) dokážu bez problémů přestoupit, rychlíkem následně dojedu do Chlumce, kde se v pěti minutách pokusím na pokladně získat soutěžní razítko, ze stejného důvodu vystoupím i v novém Bydžově a doma jsem o hodinu dřív, než jsem původně plánovala, kdyby na mě nezaútočil podlý poděbradský podchod.

Než přikročím ke statistikám, musím si teda postěžovat – představte si, že jsem jen tak pro kontrolu koukala na seznam razítek a v té pauze (bez dvou dnů měsíční) přibylo nové razítko! V Nových Dvorech, kde jsem byla bez tří dnů před měsícem. Je pravda, že tam dojdeme se Žanetou, tak se vlastně nic moc neděje. Horší bude, až se objeví nové razítko na Sionu nebo u Viktorčina splavu. A kdyby přidali do trasy třeba 20 kilometrů? 

Razítek mám už 28 z 35, vlastně ze 36, kilometricky jsem vstoupila do poslední stovky, není pochyb, že projekt letos dokončím. A co pak? Co potom?