Svatojakubská východočeská - výlet desátý

Broumov – Police nad Metují

(25. 5. 2025)

V realizaci „skalní“ etapy uvěřím teprve v okamžiku, kdy na mě v 6:12 z okýnka vlaku mává Helča. Kupuju celodenní jízdenku a připomínám své spoluputovnici hrubý plán. Kdy se vrátíme domů? Podle toho, jak nám vše půjde. V Hradci si Helča kupuje v automatu kafe, já to bez bílé krémové zvládnu! Zase bych měla hubu slepenou na půl dne. Cesta ve dvou ubíhá rychleji, ale moc se neprospím.

V 8:55 vystupujeme v Broumově, stavím se ještě na pokladně, jestli náhodou nebyly naskladněny soutěžní brožurky na razítka (nebyly) a můžeme vyrazit. Helča se ptá na místní klášter, je to támhle ta budova? Na nádvoří vypadá podstatně líp, a tak se tam vypravíme, nacvakáme umělecké fotky a vymotáme se z města po červené turistické značce. První svatojakubský patník fotím v 9:55. Pohlédnu do itineráře a pak už se na něj dívat nechci – už před 15 minutami jsme měly být u další zastávky.

Fotím zdejší křížek a dostávám od Helči celodenní úkol: překládat nápisy na všech křížích, které potkáme. Konečně chápu, proč jsem studovala němčinu! Na lavičce ve zdejším zákoutí sedí tatínek s dcerkou, opodál parkuje plastová motorka a s Helčou se domlouváme, že si zajdeme na vyhlídku Teepee. Copilot mi včera řekl, že návštěva se vyplatí.

Odhadem 750 metrů chybí k dosažení vyhlídky. „To by měla být ona,“ ukazuju do dáli, kde se rýsuje stavbička a dva stromy v její blízkosti. „To jako myslíš vážně?“ Helenina otázka mě trochu zarazí. Rozhled nebude jiný než ze země, to se radši otočíme a půjdeme na křížky a kapličky. Nemám s tímto návrhem problém, otáčíme se na podpatku a vracíme se k patníku, odkud budeme dále pokračovat. Motorka tam stále parkuje. Tatínek, který si celou dobu hověl na lavičce, se dá do smíchu: „To jste na vyhlídku ani nemohly dojít.“ Potvrdíme jeho domněnku a vysvětlíme své rozhodnutí. „Radši si zajděte na Hvězdu,“ doporučuje nám, a tak neváháme a pokračujeme tam, kam nás poslal a kam stejně máme namířeno.

Během 15 minut potkáme další dva křížky, u druhého stojí i naučná cedule o vzniku vesnice Křinice. Kromě překladu německých textů také studujeme informační tabuli a Helča poptává přestávku na svačinku. První rohlík jsme snědly ve vlaku, ale to už je dávno. Až bude nějaké odpočívadlo nebo lavička, doplníme energii. V 10:35 fotíme moderní sochařské dílo Brána času u rybníka v Křinicích a využijeme zde také lavičku. Nastavujeme tváře sluníčku a pochvalujeme si, že jsme výlet posunuly. Ani dnes nemělo být takhle jasno, krásně to vyšlo.

U křížku opustíme asfaltku a uhneme mezi pole a louky, potkáme další tři křížky – jeden z nich tvoří pouze podstavec, fotit ho nechci, ale když mi Helča vysvětlí, že by mi nakonec chyběl, beru ho na milost. Cestou si přečteme další cedule – přesněji: Helča přečte, já přeletím. Nasávat dokážu buď krásu, nebo informace, obojí nedávám.

Objevujeme první hospodu (Křinice – Amerika), zatím je zavřeno, ale na parkovišti je plno. Čekají nás schody a v „mezipatře“ kaplička Panny Marie Sněžné pod Hvězdou. Drobná bílá kaplička, již nelze minout, aniž bychom ji vyfotily a nakoukly dovnitř. Tady už turisty potkáváme, pomalu šplháme nahoru jako zubačka v Alpách. Námaha se opravdu vyplatila.

Panna Marie Sněžná na Hvězdě, poutní kaple od Kiliána Ignáce Dientzenhofera, je pravý barokní klenot umístěný na nádherném místě. Počasí jsme si nemohly přát lepší, uvelebíme se na vyhřátém kameni a kocháme se. Trvá docela dlouho, než jsme spokojeny s úlovky v mobilní galerii a než usoudíme, že jsme dostatečně prosyceny nádherou místa.

Oproti plánu máme sice 20 minut zmeškání, ale tím si nenechám nijak zkazit zážitek. Každá dostane kousek čokolády za odměnu (byla jsem pověřena jejím opatřením) a od Helči dostávám snad ještě významnější ocenění: celou cestu opatrovala v batohu kelímek s prvními jahodami ze zahrádky. Luxusní odměna na luxusním místě. Nechce se nám zvedat, ale věčně se tu válet nemůžeme. Vymeteme veškeré možné i nemožné plácky a místečka s výhledem i bez něj, samozřejmě přečteme ceduli a vyfotíme interiér kaple.

Hlady sice netrpíme, ale Helča má chuť na kafe – v automatu na nádraží si prý koupila spatok, což si člověk nevychutná, i kdyby tisíckrát chtěl. Já si aspoň opatřím razítko (nikoliv svatojakubské) ve zdejší dřevěné turistické chatě, o jejíž historii se dozvídáme veškeré podrobnosti následným studiem jídelního a nápojového lístku. Ten totiž obsahuje několik stran edukačního textu. Sedneme si k poslednímu volnému stolku na terase s úžasným výhledem na Broumovsko.

Obsluha ještě nestihla odnést nádobí po předešlém hostu, a když řekneme, že může odnést i popelník, neboť kouřit nebudeme, rozesměje se mladík a přesvědčuje nás, že to vlastně nemůžeme vědět. Dneska mě má očividně ve vtipnosti někdo trumfnout! Když dostaneme jídelní lístek, svorně si objednáme pivo – Opata z broumovského pivovaru, tedy lokální produkt. Helena sice chtěla kafe, ale preference se poněkud změnily, stejně jako naše rozhodnutí nedat si nic k jídlu. Krkonošské kyselo nás zlákalo. Když se nese polévka, sednu si na židli zády k výhledu, chceme si blejsknout selfíčko s prostřeným stolem a rozprostřeným výhledem. Číšník reaguje naoko podrážděně: „To se k takovému výhledu točíte zády?“ Na naše vysvětlení zareaguje lakonickým „je mi to naprosto jasné“ a vybrat můžeme ze čtyř snímků, které stihne v cuku letu pořídit. Po zachycení požadované situace objektivem si přesedám na své původní místo a nedokážu se na krásnou krajinu vynadívat.

Kávu si Helča nakonec už neobjednává, abychom stihly ještě dnes dojít do cíle. Bude-li kde, dáme si ji cestou. Zaplatíme, seženeme razítko a ve 13:00 opouštíme stavbu ve švýcarském stylu. Pohled na hodinky říká, že i ve variantě, která počítala s přestávkou na oběd, jsme už 15 minut na cestě…

Procházíme znovu kolem kaple a znovu se rozplýváme nad kouzlem výletu. Představuju si podle mapy pár izolovaných skalních útvarů – Kočka, Želva, Ležící mnich. V Adršpachu se platí, v Prachovkách se platí a tady nic. Krása střídá nádheru a cesty nejsou tak přeplněné. Zdoláme nepohodlné schody směrem dolů, ovšem uvědomím si, že jsme vynechaly Skalní divadlo. S tím se rozhodně nesmiřujeme, a tak musíme ty pitomé schody vystoupat zase nahoru. Za ten nádherný pohled ovšem námaha stála!

Když jsme spokojeny s fotkami, sestoupíme ze schodů podruhé, dojdeme k Supímu hnízdu, vyšplháme se do výšin a vracíme se k rozcestníku Nad Kovářovou roklí. Vidíme zelenou odbočku – neměly jsme ale jít po zelené… Otevírám mapu: zelená značka uvedena není, cesta ale zakreslená je a napojuje se na červenou, tak to přece nebudeme obcházet.

Rozhodně jsme si nevybraly špatně, jen ten terén nás hodně brzdí, snad opravdu kvůli tomu, abychom dokázaly plně nasávat tohle místo. Lehce vynucená, ale za to hodně silná absorpce. S Boubínem se dělají takový vofuky a tady máme prales se vším všudy: popadané větve, šutry, schody z kopce nevykazují zrovna velkou míru souměrnosti, přeskakujeme, seskakujeme, koukáme kolem sebe s otevřenou pusou. Kouzelný úsek, kde nepotkáváme ani nohu! Zapomněly jsme si na rozcestníku přečíst varování před obtížným terénem. Nebo nezapomněly a mělo to tak být. Nezalekly bychom se? Nezaváhaly bychom? Varováním a očekáváním špatného nedisponujíce, vpadly jsme jako nepopsaný list do jámy lvové a překvapivá utajená krása nám do duší čmárá jeden klikyhák za druhým.

Červená značka prochází přímo jeskyní Kovárna a neodpustíme si ani padesátimetrovou zacházku k Mariánské jeskyni, skalní dutině, pojmenované podle reliéfu z roku 1886. Prodíráme se úzkým opuštěným pískovcovým kaňonem, který pod vlivem čerstvého zážitku velebíme a vynášíme nad všechna ostatní skalní města, a ve 14:35 fotím opuštěnou, zchátralou Setonovu studánku. Zpoždění si udržujeme stále na třiceti minutách. Teď už žádné přírodní krásy nepotkáme, jen kapličky, a stále můžeme zrušit odbočku k Panně Marii Lurdské.

Plny dojmů vylezeme v Hlavňově u rybníka na asfaltku, což se mé soupoutnici nelíbí (ha, měla by jít z Pardubic do Opočínka) a zahlédneme občerstvení. Helča touží po kávičce. To už bude dnes třetí kafe, divím se (se svou spotřebou dvě kávy na měsíc). Prostě a jednoduše mi vysvětlí, že má nízký tlak a ráno to nebylo kafe ale hnus, a vzápětí si uvědomuju, že místo druhé kávy přece měla pivo. Kafe povoleno. Dobře, dám si kapučíno – za cenu, za kterou na Hvězdě bylo kyselo. Posedíme na lavičce, ke kávě dojíme povidlové buchtičky, zkusím poptat razítko a velké, s obrázkem a nápisem Ryba na hrázi nakonec nečekaně dostanu. Od rybníka pokračujeme po žluté až k osamocenému skalnímu útvaru Čertova skála (15:28), čeká nás ještě (nebo už jen?) kaple, studánka, odbočka do Lurd a autobusák v Polici.

Podle mapy hodina chůze, autobus jede za 62 minut, cestou žádné schody, žádný prudký kopec, žádná rokle, takže by vše mělo klapnout. U Čertovy skály stojí XIII. zastavení křížové cesty, která nás dovede až ke kouzelné, uprostřed lesa umístěné, očividně opravené zelené Ticháčkově kapli. Před ní, kde se vzalo, tu se vzalo kamenné schodiště, širší než celá kaple, začíná i končí na nezpevněné lesní cestě.

Značka nás dovede k Suchdolské léčivé studánce a Soudní bráně, kde křížová cesta, po které jsme šly, začíná první kapličkou. Tak zajímavou křížovou cestu, okružní, jsem ještě neviděla. Dostávám zde zabrat a loučím se s Marií Lurdskou, ne proto, že bychom ztratily tolik času, ale proto, že cesta, zakreslená v mapě, v realitě neexistuje. Chvilku běhám s mobilem sem a tam, oči upřené na displej, uvědomím si nepřesnost nákresu a vyšlapanou cestičku objevím.

V 15:50 zahlédneme poslední zastávku dnešní pouti, kapli Panny Marie Lurdské v Suchém Dole. Na schodišti před ní trojice puberťáků hází šišky na schody, seberou je a hází další. Helena si nechá vysvětlit pravidla této hry – je potřeba hodit šišku na určený schod tak, aby na něm po dopadu zůstala a neskutálela se níž. Začíná se od nejnižšího schodu a postupně je potřeba „ošiškovat“ každý jednotlivý schod. Vyhrává ten, kdo se nejdřív dostane na schod nejvyšší. Hru si vymyslela trojice sama. Konstatujeme, že dnešní mládež nebude přece jen tak hrozně zkažená, když se dokáže takhle zabavit i bez mobilů. Aspoň nějaká naděje.

Zbývají nám poslední dva kilometry, podle map 34 minut a autobus jede za 35 minut. Ujišťuji Helču, že jsem vždycky rychlejší než mapy, ovšem s výjimkou skalních měst a roklí. Pro jistotu stejně nasadíme ke strhujícímu finiši. Vím, že autobus jede z jedničky, a taky díky mapě vím, kde na náměstí se zastávka s tímto číslem nachází.

Čtyři kilometry do Bezděkova se dnes už nekonají a domlouváme se, že někdy pojedeme na prohlídku Broumovského kláštera (moc se mi loni líbila, neopakovatelný genius loci), zastavíme se v dřevěném hřbitovním kostele a objevíme ještě skály kolem Božanovského Špičáku. Autobus opustíme po pěti minutách jízdy u železniční stanice Police nad Metují, odkud nás v 16.44 odveze vlak do Starkoče. Tady ještě jednou přestupujeme a po příjezdu do Hradce v 17:55 musíme skoro hodinu čekat na vlak. Poměr razítek zůstává stejný (21/35), aspoň ty kilometry zase poskočily (150/270), i když z celkově našmatlaných 18,5 kilometrů do svatojakubské smím započítat pouze 13.

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete