Svatojakubská východočeská – výlet dvacátý

Kácov – Soběšín (26. 8. 2025)

Ještě cestou ze Zbraslavic Žaneta povídala, že v úterý má volno a doma okoukneme, jestli je reálné těch zbývajících osm kilometrů dát za jedno odpoledne. Bez auta určitě ne. Jaké má náš rodinný rozpočet štěstí, že neřídím!

To bych byla schopna ve tři ráno jet do Opavy, jen abych ušla taky Moravskoslezskou. Kdo ví, jestli by navíc už Michal nebyl vdovec a Míša sirotek. Hned v neděli tedy zkontroluju předpověď počasí a usoudíme, že expedice NÍŠEBOS má ideální podmínky. Na dobrou noc mě políbila múza. (Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo telátko. Za Čestínem vprostřed lesů přivádí poutníky k děsu.)

13:00 převlečená do turistického odcházím z pracovny a sedám do Žandys taxi, s lehkou nohou na plynu parkujeme před třetí vedle popelnic na tříděný odpad v Kácově u nádraží.

Chvilku váháme, v mapě jsem si všimla zakreslené Čertovy vyhlídky, zkoumáme rozcestník a počítáme kilometry. Neřešitelné dilema vyřešíme tím, že se nám do kopce nechce. A že se vyhlídka jmenuje zrovna Čertova, to je určitě symbol pokušení. Ne, nepodléháme! Vezmeme to rovnou přes město. Je to kratší. Na celé trase jsem zažila už tolik odboček a experimentů, že by si ten poslední úsek možná zasloužil jít podle plánu. Odbočíme přes Baileyho most přes Sázavu, o jehož filmové historii (Tmavomodrý svět) v tuto chvíli nic netušíme.

Svatojakubská východočeská – výlet dvacátý Betonový sokl, který zabraňuje vjezdu aut, nese obří nápis sereme na lidi vzniklý lidovou tvořivostí. To je úžasný svatojakubský motiv. I když, vlastně tudy mušle neběhají. Od Bahna bahnem vede modrá k zastávce a odtamtud přes centrum červená na Soběšín. Kruh se uzavírá, na jedné z prvních etap jsem si přiznala, že jsem sobec a nemusím si kvůli tomu dělat výčitky, na posledním kousku cesty ten vzkaz tedy rezonuje jako potvrzení gnómy. Uznávám, asi mi s těmi symboly začalo hrabat.

Nádražní ulice nás dovede na poštu. Mimo okýnko stojí paní, asi vyplňovala podací lístek. Naprosto nezdvořile, až bych se chtěla hanbou propadnout, se postavím k okýnku s nachystaným sešitkem. Pak mi celá moje neotesanost dojde, s úsměvem zamumlám něco, co by při troše dobré vůle mohlo být bráno jako omluva. Předběhnutá paní mávne nad tím zoufalcem s upoceným a špinavým batohem rukou a je nad věcí. Dala mi lekci. Razítko mám a snad jako omluvu, aby si o mně aspoň paní za přepážkou nemyslela, že jsem nevychovanec, kupuju pohlednici. Žaneta krom razítka bere i vizitku, nahlas a uctivě poděkuju (koukám při tom na vyplňovací paní) a pozdravím.

Sotva vylezeme z pošty, vidíme ho. Sousoší Panny Marie a Čtrnácti svatých pomocníků. Ó jé, 15 lidí? To asi budeme dlouho prohlížet. Informační tabule je tady jen jedna. Googlila jsem před cestou dost, leč fotografickou pamětí nedisponujíce, pamatuju si minimum: z nějakého důvodu, snad netradiční pojetí, nechtěl sloup dlouho nikdo vysvětit. Zkoumáme sloup a máme spoustu otázek – proč některá postava má svatozář s hvězdičkami (a ještě si dovolují lišit se v jejich počtu), jiný jen kroužek bez hvězdiček, další jakousi vrtulku nad hlavou a zbytek vůbec nic? Zkoušíme podle textu na ceduli identifikovat všech čtrnáct pomocníků. Žaneta mi vše později přetlumočí, jakmile si vše nechá vysvětlit od své znalé kolegyně. Tak i ona došla k nějakému poznání na cestě, kde mě doprovázela. Možná dost chabá odměna. Zastavíme se ještě u místního zámku, pochválíme probíhající rekonstrukci a vezmeme útokem cukrárnu, do které nás přiláká cedule s nabídkou rakytníkové zmrzliny. Já teda rakytník nemusím, ale Žaneta na něj nedá dopustit. Zmrzlina vypadá tak lákavě, že bez váhání objednávám dvakrát velkou. Odměna za cestu, kterou máme před sebou, možná i za to nedávné utrpení před Kácovem. Už s odstupem dvou dnů se nám zdá slovo utrpení příliš nadsazené.

Jdeme po červené asi dvacet minut, přeběhneme hlavní silnici a po asfaltové cestě dojdeme k areálu Sporthotelu. Konec prázdnin, ale tady to ještě docela žije. Areál vypadá hodně dobře – bazén, lezecká věž, restaurace, hotel, chatky… a docela dost relaxujících lidí. Pohoda nejspíš bude nakažlivá.

Za hotelem odbočujeme do lesa, s údivem projdeme kolem pamětního kamene, který hlásá, že tok řeky Sázavy protíná 15. poledník. AI přitom hlásí, že Sázava 15. poledník neprotíná. Ať si každý říká, co chce, máme přece svobodu slova. Je mi to v tuto chvíli jedno, myslím pouze na ten až nehorázný klid, který se mi vkrádá do duše, když míříme vpřed úzkou, leč pořádně vyšlapanou lesní stezkou. Chvilku stoupáme, následně klesáme, poté přijde docela prudký, naštěstí však krátký výstup. Shlížíme do údolí na klidnou hladinu Sázavy, vnímáme mírumilovný hlas lesa, lehounké šumění větví, pohodu, harmonii.

Když narazíme ve čtvrt na pět na silnici, otevírá se před námi louka, za ní tušíme řeku a na druhém břehu se tyčí skalní masiv. Asi to s těmi symboly vážně přeháním, ale dnes, jako bychom po předvčerejších turbulencích opravdu už jen docházely a rovnaly rozbouřené myšlenky. V mapě jsem tentokrát objevila samoobslužný bar U Satana, dokonce i směrovka na stromě nás k němu posílá, ale jakmile k němu dojdeme, přestává mě zajímat. Existence čehokoliv nezvyklého mě dneska z nějakého záhadného důvodu nechává naprosto imunní. Neřeším, nedramatizuju, docházím.

Opět mizí asfaltový povrch a cesta míří vzhůru. Kopec, který nás čeká, přece jen vzbuzuje emoce. Navzájem si postěžujeme, kdo se prý má hnát do takového kopce, kdy je hlína pod nohama tak suchá, že boty podkluzují. Větvičky a křovíčka podél cesty rozhodně nevzbuzují takovou důvěru, abychom se jich přidržovaly, občas se musím rukou přidržet země. Netušila jsem, že do cíle dolezu po čtyřech.

Pohled na Sázavu je z tohoto kopce ještě malebnější než ten, jímž jsme se kochaly před chvílí. Čechy krásné, Čechy mé, duše má se touhou pne… S oblohou se snoubí lesní porost v několika odstínech zeleně. Ani nezalitujeme, že zrovna zde nestojí lavička – vsedě bychom viděly jen kvetoucí netýkavku, kterak se stýká s modrým nebem. Nedávno jsme jí nadávaly, že z ní prší, a dnes si říkáme, jak je krásná. Jak relativní je všechno kolem nás. Jenom Žanetu nelze relativizovat, ta je mojí pevnou oporou v blátě, v mokru, v porostu netýkavky žláznaté i na příliš nakloněné rovině, kterou zase musíme sklouzat dolů.

Pak už jen pochodujeme po zpevněné cestě, neřešíme cíl na dosah ruky, řešíme Žitavskou. Vezmu si místo červeného batohu zelený, ten větší. Nová cesta – nový batoh. Vyfotím si ještě roztomilou lavičku s mořskými živočichy na opěradle, přecházíme most nad jezem. Minule jsem pozorovala vodáky, dnes je opuštěný.

17:21, zbývá hodina. S pocitem vítězství, s pocitem, že dotáhnu sebevětší bláznivý nesmysl, když mu přiřadím nějaký vyšší (byť stejně bláznivý) smysl, naprosto ignoruji hostinec U Pudilů, který minule stejně odměřeně ignoroval moji žízeň, a jistým krokem vedu Žanetu do kiosku k Markovi na točenou bezinku. Neprotestuje. Ani Žaneta, ani Marek, ani bezinka.

Po břehu Sázavy chodí kačeny, hledají v trávě, co by strčily do zobáku, a okukují nás se stejným zaujetím, jako my je. Z drobností velké poslání – snažím se dostat na jednu fotku všechny čtyři, po chvíli zjišťujeme, že pět a pak šest. Minule jsem si zde namočila jen klobouk. Ale dnes završím své putování. Rozvazuji obřadně tkaničky, sundávám ještě obřadněji prošoupané podkolenky a vstupuji do proudu. Rychle přehodnocuju původní plán přebrodit celou řeku… Stačí, když vítězně dojdu do půlky Sázavy. Musím, protože příště na mě čeká jiná řeka (že bych posledního října vstupovala do Jizery, tomu úplně nevěřím, ale my si určitě necháme kousek na jaro), jiný potok, jiná studánka… Teda, pokud se za měsíc nedozvím, že v kiosku U Marka mají nové svatojakubské razítko.

V 18:27 kupuju poslední jízdenku na své východočeské pouti a v hlavě už mi zraje tisíc nápadů, kdy si koupím nějakou další jízdenku a kam povede. Po deseti minutách vystupujeme v Kácově. Žádný zmatený přestup, žádný stres, žádné plašení. Dokonáno. Dobojováno. Odměněno. Nastavuji navigaci a cestou domů už jen komentujeme vtipné názvy obcí na cedulích a směrovkách. Bahno je nejvíc.

Kilometrové skoré dosáhlo stropu (270/270), razítko přibylo jedno (35/36). Kilometrový poměr mě ukolébává, ten razítkový mi ovšem nedá spát… Jediný úřad v Kladrubech, čtenář moc dobře ví proč. Výzva počítala s dokonalým provedením do konce roku. Příchod roku 2026 oslavím s kompletním deníčkem, i kdybych do Kladrub měla dojít pěšky (je to podstatně míň než 270 km). Vnímavý čtenář pochopil: Bude to taková pěkná tečka za tím naším případem.

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete