Svatojakubská východočeská – výlet dvanáctý

Soběšín – Vlašim, naopak (15. 6. 2025)

Sice jsem se pořádně nevyspala, z oslavy kamarádů jsme se vrátili po jedenácté večer, ale kdy se mi zase bude chtít jet tak daleko? Pouštím se na samý konec východočeské, do Vlašimi. Musím zvolit reverzní variantu, jednak kvůli dopravě (z Vlašimi bych se blbě dostávala domů), jednak kvůli razítku (ve Vlašimi je IC otevřené v neděli pouze do 16:00). Kvůli tomu, abych směla šlapat 4 hodiny, musím nastavit budík na 4:55, v 5:23 sedět v buse a na cestě tam strávit čtyři hodiny a na cestě zpět dokonce čtyři a půl. Prostě blázen. Nic víc, nic míň.

Řidiči autobusu do Prahy, ve kterém sedí dva lidé a tři lidé přistupují se mnou, sdělím číslo tarifní zóny IREDO Kolína (749), bez níž by mi nemohl jízdenku prodat. Ráda bych zabrala, ale nepodaří se, snad proto, že na druhé zastávce v Městci Králové vystupuji v 6:00 a za osm minut mám pokračovat dále. Dneska není nejsložitější ujít 15 kilometrů, ale neztratit se cestou.

V 6:42 se ocitám v Poděbradech a do 7:10 mám čas. Hned posnídám jeden ze dvou bramboráků, které zbyly ze včerejšího oběda (nedávno jsem o nich mluvila a doma mě dnes pustili na výlet pod podmínkou, že včera byly bramboráky k obědu). Projdu se po lázeňském parku, obejdu fontánu a nastoupím.

V 7:26 mě čeká v Kolíně nelehký úkol, koupit si jízdenku PID do Vlašimi. Bohužel strávím asi 30 minut zjištěním, že mám smůlu. Pokladní mi sice chce prodat pidku, ale… „Tak chcete ten lístek? Jede Vám to teda až v devět.“ „V devět? Vždyť v 8:01 jede autobus.“ „No jo, ale já vám prodám lístek leda na vlak.“ „Vždyť jste říkala, že PID platí i na autobusy.“ „Ale možná ne na všechny. Víte co, budete mít určitě lepší, když si koupíte jízdenku v autobuse.“ Poděkuju a čekám, že mi aspoň pokladní řekne, že nemám zač (když fakt nemám), ale ani nezabučí. A tak odcházím se svým životním krédem: Kde jsou lidi, budou problémy. A kde je technika, budou problémy taky. Nedozrál čas přiznat si krutou pravdu? Totiž: Kde jsem já, budou problémy?

Vylezu před nádraží, na nejbližší lavičku odložím batoh, voucher si můžu strčit… někam, kde ho nepomačkám, neúspěch musím zapít a taky kouknu, z jakého nástupiště mi autobus do Uhlířských Janovic jede. Z pětky. Výborně. Zaráží mě, že dle itineráře mám ještě přestupovat v Uhlířských Janovicích, ale IDOS mi ukazuje, že autobus jede až do Vlašimi… Co je zase todle?

Na ukazateli svítí 8:01 Uhlířské Janovice, nerozumím. Nerozumím ani kalkulátoru ceny jízdenek PID, vychází milná cena, než říkala paní pokladní. A jak projíždím tarify a jízdenky, upoutá mě Krajská s platností 24 hodin, všechna vnější pásma bez Prahy. Prahu nepotřebuju, chci tuhle jízdenku.

Na zastávku přijde ještě jeden pán, a dokonce už tu stojí autobus s otevřenými dveřmi. Řidič telefonuje a pán čeká. Zařadím se za pána, určitě je místní a znalý, na rozdíl ode mne. Na autobuse svítí Uhlířské Janovice. Čtyři minuty před odjezdem řidič zavírá dveře, což mě i pána probere a oba se hneme směrem ke dveřím. Otevřou se a řidič místo pozdravu zahartusí: „Tak jedete, nebo ne?“ Pán vysvětluje, že nenastupoval, protože nechtěl rušit řidiče při telefonování, a já honem dodávám, že jako cizinec jsem se řídila podle pána. Ten se zasměje, prohodí něco o hodně blbém rozhodnutí a žádá jízdenku do Suchdola.

Ptám se řidiče, jestli mi prodá krajskou celodenní za 140. „Ty vole, co to je?“ Položil řečnickou otázku a druhým dotazem se obrací na odložený mobil: „Jak prodám krajskou celodenní?“ Přítel na telefonu neví, nikdy to neprodával, celodenní snad stojí 240. Vmísím se do hovoru, za 240 platí i pro Prahu. Řidič mezitím hledá na displeji a hlásá: „Nekecá, krajská za 140, tak já to zkusím.“ Vyjede jízdenka, řidič si prohlíží jízdenku, se kterou se nikdy nesetkal. „Fakt, platí na všechna vnější tarifní pásma.“ Děkuji a ještě mě napadne se zeptat, jestli jede až do Vlašimi. „Jasně.“ „Tak já bych chtěla vystoupit U Kozla.“ „Tak já bych chtěl, abyste si zazvonila,“ odpovídá mi s úsměvem.

Usadím se a do minuty řidič odjíždí. Kvůli dvěma cestujícím. To nejhorší mám za sebou, chvilku koukám z okna, chvilku dřímám. Když se ozve: příští zastávka Vlašim, restaurace U Kozla, zazvoním a v 9:52 děkuji řidiči za svezení a přeji mu hezký den.

Cestou k zámku mě zdrží Husův sbor. Kostel je otevřený, nemůžu nenakouknout a nestačím se divit – v rozích kostela stojí skříně s prosklenými okýnky, které slouží k ukládání uren. To už je skoro jako v Itálii! Nejkratší cestou mířím na IC, koupím pár pohledů, vyřídím razítka, půjčím si klíče od záchodu, pořídím fotky. Vlašimský park si pamatuju, je rozlehlý. Jen to málo, co vidím cestou, mě nadchne, ale odolám pokušení courat tu do aleluja a dojít na nejkrásnější vyhlídku. Mám před sebou cestu a jen třicet minut rezervu k vlaku, dalším už bych se domů nedostala. Naznačovala jsem včera Michalovi, že se může stát, že zůstanu někde trčet a zavolám si taxíka… Ale to je až to nejkrajnější řešení.

Stavím se v Bille pro něco k jídlu. Vody mám plnou lahev a vždycky si ještě přivezu domů, to nemá cenu. Nebudu si dělat batoh těžším, ne? Teď už se jen potřebuju vymotat z města a trefit most přes vodu. Nejprve si to štráduju podél hlavní silnice, ale včas se ujistím, že jdu blbě. Pak už míjím koupaliště, dopravní hřiště a po chvíli končí zpevněná cesta. Proužek stromů lemuje pěšinu podél vody, jde se mi docela špatně. Nemůžu se nějak dostat do tempa a taky psychicky si chůzi moc neužívám. Asi jsem potřebovala déle spát, ale zařídit to nešlo.

Kontrolním bodem jsem zvolila Čechov, lávku, kam se dostanu v 11:20, tedy o 10 minut dřív než v itineráři. Z lávky si fotím pohled na Blanici. Zamrazí mě, ne krásou vodního toku, ale hrůzou. Zaslechnu podivné přerývané zvuky, jako by někdo jel na pérovací čtyřkolce a skákal přes kameny. Čtyřkolka se ale na úzkou cestu nevejde a žádné kameny tady neleží. Zvuky sílí, otočím se čelem k očekávanému nebezpečí. Mírně se vykloním doleva, poté doprava.

Duté zvuky se přibližují a připomínají dusot. Přidává se frkání. Sotva stačím uskočit a zatáhnout zvědavě vystrčenou hlavu. Kolem se prožene kůň. Letí jako šílenec, bez sedla, bez uzdy, bez jezdce. Čekám, že za ním někdo poběží. Nic. Ticho. Váhám, než vykročím po úzké cestě, a přemýšlím, kam budu uskakovat, když se kůň otočí a poběží zpátky. Svatojakubský poutník utrpěl zranění po nevyhnutelné srážce se splašeným koněm! To bude veselo na novinkách!

Jdu a natahuju uši, ale neslyším nic než stromy, ptáčky, šustění batohu a občasné cvaknutí jedné z jeho přezek. Lesní cestou, kde každý můj krok zní nezvykle hlasitě, jdu vpřed. Ten nespoutaný kůň jakoby mě nakopl. Vlastně ani nevím, zda jsem cítila rozmrzelost, únavu nebo něco mezi tím, každopádně už to neřeším. Koňská kopyta mi svým rytmem vrátila sílu a odhodlání. Užít si chci celou cestu. Nebyly všechny cesty ideální, ale i na „vraha“ v lese u Chvalkovic vzpomínám teď už s úsměvem. Nikdy mě nenapadlo, že se dá hlava přenastavit jedním klikem… Možná jen opít cereální houskou z vlašimské Billy.

Pokud mě nesejme kůň, mohla bych ve čtvrt na jednu dorazit do Hrádku. Nejprve však míjím kapličku, dokonce vidím i avizovanou studnu, ale ke kontaktu s vodou se neodhodlám. Nechce se mi nacvičovat divadlo, na lavičce u kapličky sedí dvojice ruku v ruce, rameno na rameni (a umístění dalších orgánů radši nezkoumám). Udělám jen rychle fotky, ne toho párečku, ale kapličky s krásným obrazem panny Marie Hrádecké. Po dalších pěti minutách přicházím do Hrádku.

 Na moji počest se rozezní zvon a vítá mě otevřený kostel sv. Matouše. Smeknu a usadím se na židli v chládku zdí kostelních, zavírám oči. Existuji a nemusím nic dělat, nic cítit, nic chtít. Ale udržet takové rozpoložení déle se mi nedaří. Když už tak sedím, mohla bych něco zakousnout. Cosi mi ale brání cpát se tváří v tvář oltáři. Vyjdu zpět do žáru.

Po asi pěti minutách chůze vidím další kapličku. Posadím se a vydolovaný bramborák do mě bleskurychle zahučí. Snažím se vyzkoušet zdejší pumpu, leč moc se mi nedaří. Kohout povolen, ze všech sil zapumpováno, voda mi není souzena. Nechám tady aspoň putovní kamínek, abych odlehčila batohu.

Jak se mi doposud dobře šlo podél značek, teď mám pocit, že se ztratily. Nebo si vzaly dovolenou. Opakovaně ověřuji v mapě, že jdu stále po modré, ale rozhodně nelze mluvit o udržované turistické cestě. Popadané stromy – to není novinka, ale tudy jako by nikdo nechodil. Kde jsou všichni turisti a poutníci? Najednou se objeví modrá značka trochu stranou, takže nabývám dojmu, že v terénu vzhledem k situaci s popadanými stromy trasu přeznačili, ovšem do poslední aktualizace map se toto přeznačení nedostalo.

S příchodem do civilizace se v Libeži ve 13:00 rozhodnu pro rychlý odpočinek u dětského hřiště – nohy nahoru, pořádně se napiju, odložím další kamínek, který najdu při hledání propisky, abych načrtla poznámky. Můžu si to dovolit, pořád mám patnáctiminutový náskok.

Vyfotím nejen pomník padlým, ale také krásnou kapličku Nejsvětější Trojice. Mrtvo. Nedělní odpoledne stane se pro mnohé chvílí volna… Radši jdu běhat po lese než na golf. A ještě s Rudlou. Trochu života do putování přinese trampská osada Černá skála, kterou následně procházím. U chatiček visí čerstvě vyprané voňavé prádlo, občas míjím turisty nebo cyklisty, ovšem pramen s cedulkou pitná voda zde ve mně důvěru nevzbudí. Jen se opláchnu a namočím si klobouk.

Další studánka s pitnou vodou je u skalního útvaru Černá skála, kde najdu také ohniště s posezením – stařešinové osady asi sedávají na měkkém – zdá se mi to, nebo jde fakt o sedadlo z autobusu? ReUse v praxi. Ve 13:45 podcházím po staré silnici dálniční most u odpočívky Všechlapy a následuje úsek vyloženě nepříjemný. Helča by dneska asi prskala, většinou mám pod nohama asfalt, ale tady mě rozčilují mnohem víc zvuky. Představte si, že jdete, chcete rozjímat (od čeho jiného jako svatojakubská cesta je), ale nemůžete se na své myšlenky soustředit, protože uí, uí, frnk, vžum… jedno auto za druhým. Nevidíte je sice, od D1 vás dělí proužek stromů, možná je tam instalován i plot, ovšem nikoliv zvukotěsná zeď.

Přistihnu se opakovaně zírat do mapy v přesvědčení, že čím víc zírám, tím rychleji dojdu k rozcestníku Dolany, u nějž bych se od dálnice měla odklánět. Odkláním se sice, ovšem po silnici, navíc mám problém za mostem. Federální kriminální ústředna pátrá. Ztratila se červená značka, naposledy viděna právě na onom mostě. Nikde nic, cesta asi vede po silnici, navíc v kopci a dvojité serpentinovité zatáčce. Auta jezdí jako o závod a cesta je naprosto nepřehledná. Ze zatáčky, téměř vracečky, řidič pěšího spatří na poslední chvíli. To je můj konec, tady určitě dojde k tragédii. Opět otevírám mapu. Trasa ale po silnici nemá vést. Vrátit se k mostu…

Někde tady musí být značka, v ohybu zatáčky nekopíruje silnici, ale uhýbá, aby se za chvilku zase spojila se silnicí, taková zkratka zkrátka. Asi by se ten kousek dal dojít po silnici, ale vážně se provozu v tomto místě bojím. Tady, přesně tady má vést cesta. Rozhrnu vysokou trávu a šáší… Vyskočí na mě uzounký pruh, který se odhadem před sto lety možná tvářil jako cestička. Dech mi vyrazí nejen stav cesty, ale i ten prudký kopec, který přede mnou zničehonic vyrostl. Tu cestičku neviděl nikdo sto let. A dnes, dnes se ukázala zrovna mně. Vítej zpět, svatojakubská, jsi spokojená, jak mě zkoušíš?

Zbývá mi poslední kousek, nadechnu se a jen silou vůle se nezastavuji a nehledám plíce. Cítím každý sval na pažích, teď se opravdu vzpírám na hůlkách. Možná jsem přece jen měla jít po silnici, stoupání by bylo mírnější. Ale tady mě nemůže srazit žádné auto, ani kolo by se na cestičku nevešlo, dokonce i kůň by tu zůstal zapasovaný mezi bujnou vegetací. Ale červenou značku tady někdo nakreslil! Sice možná už kdysi dávno, ale její zbytky jsou jasně identifikovatelné.

Utrpení výstupu končí po pěti minutách, musím se napít a zakusuju poslední housku. Prosmýknu se podél svodidel, udělám pár kroků po silnici a hned z ní odbočuju po zpevněné cestě do lesa. Stín vítám nadšeně a při životě mě drží představa, jak si v Soběšíně U Pudilů dám točenou limču. Na jídlo pomyšlení nemám, ale v lahvi si šetřím posledních pár kapek vody… Zatím jsem nikdy netrpěla nedostatkem tekutých zásob, pravda, většinou jsem kromě litru a půl měla v batohu ještě nějakou sedmičku. Teď, v den, kdy je asi největší vedro ze všech mých putovacích dnů, jsem si ji nevzala. Blbec! Od České Skalice po Kutnou Horu je terén spíše rovinatý, ale dnes – nahoru, dolů, nahoru, dolů a vlastně celou cestu. Chtěla jsem mít co nejlehčí batoh.

Počítám s tím, že si něco v případě nouze koupím. Ovšem dneska nebylo ani kde, od Billy ve Vlašimi jsem nepotkala žádné občerstvení, večerku ani hospodu. Ale Pudilovi vypadají podle mapy krásně. Seš dobrá, říkám si, když se zastavuji na soběšínském mostě a pozoruji, jak si posádky lodí poradí s jezem. Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá. Je 14:50, vlak odjíždí v 15:39 a na zastávku chůze trvá sedm minut. Předpoklad počítal s tím, že se k vlaku dobelhám v půl čtvrté s vyplazeným jazykem – tak aspoň druhou půlku předpokladu se mi podařilo splnit.

Zbytek sluncem vařené vody si nechám, až mi půjde opravdu o život, ale teď se vydávám k Pudilům. Na terase sedí čtyři chlapíci, ale branka je zamčená a cedule se mi vysmívá: v neděli otevřeno od 17:00. V jinou dobu se má zvonit, je-li někdo přítomen, hosta neodmítne. Doprošovat se nebudu! Kdyby fakt nebylo zbytí, ale v mapě vidím ještě jeden kiosek.

Bylo-li hledání značek peklem a hledání vody očistcem, musí být kiosek U Marka rájem! Objednám si čepovanou bezinkovou limonádu do půllitru, cítím, jak mě probouzí k životu, a dokonce vidím, jak se mými rozpálenými póry odpařuje. Hlad kupodivu nemám, žízeň se mi podařilo zahnat a sedět tady jen tak se mi nechce. Skloním se nad řeku, opláchnu se a na hlavu narazím mokrý klobouk, rozloučím se se spolustolujícími a přesouvám se na vlakovou zastávku.

Dojdu ke kostelu a poté k vlaku. V jízdním řádu ověřím, že něco pojede, sednu si na lavičku a čekám. Odevzdaná, otupělá, ale neskutečně obohacena. V 15:39 nastoupím, bez problémů v Ledečku přestoupím na další vlak, v Kolíně koupím něco k jídlu a vodu.

Ještě chvilku počítám a u pokladny a požaduji nákup IREDO jízdenky z Chlumce nad Cidlinou (zóna 170) do Hořic (510). Pán kouká hodně tázavě, a tak s vysvětlením příliš neotálím: Do Chlumce mi ještě platí celodenní pidka, tak proč bych si měla kupovat jízdenku z Kolína? Chápe. Když ve čtvrt na devět přijedu domů, už mám spočítanou statistiku: 175/290 a 25/35.