V Ostroměři ze zpožděného vlaku čekáme na jiný zpožděný, v Chlumci i tak stihnu získat další nádražní razítko a v 10:40 nastupuji do autobusu, který mě veze do neznáma. Řidič nejdřív zkouší prodat mi dvě jízdenky (jako když jsem jela do Prahy na jaře), nedaří se mu, a tak nakonec vyhrkne: „Vykašlu se na ty jejich pitomý pásma a prodám vám to za čtyřicet korun“. Vyděláme na tom oba, říkám, a u řidiče myslím úsporu časovou. On se ale zasměje, že on z toho teda nic mít nebude. Snad ani průšvih. 

V 11:43 vystupuji v Nových Dvorech, ani se moc nemotám a spěchám do Církvic – jak mě později poučí paní průvodkyně, Církvice jsou blbě, protože Jakub tu byl mnohem dřív než Církvice. Za 40 minut bych měla dojít ke kostelu, půl hodiny avizují na prohlídku a pak uvidíme, jestli se vracet na autobus nebo dojít na vlak a přemístit se do Kutné Hory. Sprintem bych svůj posun vpřed nenazvala, ale zase si nepředstavujte žádnou šouračku. 

         

Projdu celou obcí po chodníku, musím sledovat mapu, na tomto úseku nejsou umístěny ani svatojakubské patníky, ani turistické značky jakékoliv barvy. Cesta pokračuje vyšlapanou pěšinkou, nezdá se příliš udržovaná, ale je plně funkční, dovede mě podél Ovčáreckého rybníka do Jakuba. Oproti plánu v mapách jsem ušetřila pět minut, uvidíme, co se s tím pak dá dělat. 

Když stojím před vchodem do kostela a vytahuji sešity a peněženku, otevírají se dveře. Ven míří skupinka pěti seniorek, z nichž jedna chrlí informace. Když mě zmerčí, probodává mě pohledem od hlavy k patě a ptá se: „Co byste si přála?“ Vybalím na ni vše bez okolků: svatojakubské razítko, pohled a ráda bych si prohlídla kostel. „Prohlídla kostel? Záleží na tom, máte-li tak hodinu a půl až dvě hodiny čas.“ Touto informací jsem naprosto odzbrojena, četla jsem, že prohlídka je tak na půl hodiny. Kde prý jsem četla takový nesmysl? Na stránkách sedlecké farnosti. „Jo, paní, za třicet minut to zvládne potentát ze Sedlce, co vám vrazí do ruky text, to pak jo, ale já…“ odmlčí se a do hovoru vstupuje jiná žena: paní průvodkyně má neskutečné množství informací a chce je všechny předat. 

Průvodkyně se obrací na skupinku: Chvilku počkejte, vyřídím tady paní a pak můžeme na věž. Toho využívám: „Smím s Váma na věž?“ „Jestli se nebojíte…“ Beru dva pohledy, všimnu si, že mají i turistickou vizitku, o které Žaneta tvrdila, že neexistuje, tisknu i razítko na papírek (protože k vizitce je také razítko žádoucí), platím vstupné a dostanu účtenku na 236 korun. Moment! Nezdá se mi to? Vždyť mám maturitu z matematiky… Na účtence je započítané dvakrát vstupné za stovku. Paní průvodkyně možná byla skvělá na dějepis, ale v matice si, hádám, trošku zaplavala. Moje krevní skupina, rozumím jí a samozřejmě (po úpravě) i odpouštím. 

Než vůbec stoupneme na první schod, jsem zavalena spoustou informací podaných tak naléhavě a dokonale, že už teď koukám s otevřenou pusou a tichým wow. Rekonstrukce kompletně ruční práce, zvony zazděné v tajné půdní místnosti a dřevěný zastřešený most až na kůr z tvrze, která byla přesně támhle, co stojí ten traktor. Prostě informační smršť, paní je očividně srdcařka a vysvětluje nám, že je asi jediná, kdo v dnešní době do práce chodí ne pro peníze, ale z lásky k místu. Až se mi zase někdy nebude chtít do práce, budu si na ni muset se závistí vzpomenout. Opravdu si všechno nelze zapamatovat, ale atmosféra výkladu a energie, kterou paní průvodkyně srší, jsou hodně chytlavé. Je už 12:30, když opouštíme kůr, a to nás čeká ještě tajná půda a dva krásné zvony.  

Všechno opravdu vymakané, dozvídáme se, jak dlouho objížděl restaurátor lesy v republice, než našel ten správný dub (nebo buk?), z nějž udělal hlavní trám – vše opracovával ručně tady u kostela. V každé větě paní průvodkyně je ukryt nějaký úžasný, jinde nemyslitelný detail, když jsme pak přímo pod zvony, dostane se nám barvitého líčení slávy, která se zde konala, když mechanicky, pouze za pomocí dřevěného rumpálu a soustavy kladek byly nové zvony (ten větší 800kg) umisťovány do věže. Poznamenám si i odkaz na web, kde je doposud umístěno video. Drahnou dobu setrváváme ještě před kostelem, musíme si představit pětici soch ve výklencích (manželka jednoho vrahouna je zaplatila a zařídila, aby odčinila svého manžela). 

Copak já, já se přizpůsobím, ale dámy upozorňují, že musí na autobus, který jim samozřejmě už ujel, stejně jako mně ujede bus v Nových Dvorech a právě teď slyším i vlak. Mrknu do mapy a říkám si, že do Kutné Hory to není zas tak daleko. A duchovní potravy jsem teď načerpala na tři další poutě. Ještě se rozhlídnu po Nových Dvorech, stejně sem přijdu znovu, od Kačiny. Doma se pak mrknu, jestli je reálné se Žanetou jít pěšky Záboří – Nové Dvory, chytit autobus a dojet do Jakuba (Žaneta nechce vizitky z míst, kde nebyla) – ale žádná prohlídka! – sednout na vlak a vystoupit až ve městě. Dneska si totiž odbudu tu táhlou nudnou pasáž ze Sedlce do centra Kutné Hory. 

Moji pozornost upoutá novodvorský kostel sv. Martina, kterému chybí střecha. Kolem ní je postaveno lešení. To si musím vyfotit. Jasný symbol mé vlastní cesty, rýsuje se v náznacích, ale dokončená ještě zdaleka není. Ačkoli si umím představit její obrys, konkrétní detailní podoba je stále zahalena tajemstvím. Pořád sbírám dílky, z nichž tvořím mozaiku, možná bude některý dílek špatně zasazený, ale ten výsledek! Už teď aspiruje na Zlatého lva z Benátek. Děsí mě, že zase půjdu po silnici. Před mostem je naštěstí chodník a kousek za mostem paralelně se silnicí vede úzká asfaltka do zahrádkářské kolonie. 

Čeká mě přeběhnutí velmi frekventované silnice č. 38, na druhé straně vidím staveniště s aktivními dělníky a několika výstražnými cedulemi se zákazem vjezdu i vstupu. Když půjdu doleva, mám blbý směr, když půjdu doprava, dojdu sice do Kutné Hory, ovšem po silnici bez pořádné krajnice, jejíž provoz by se dal popsat bleskovým sledem citoslovcí: frnk, frnk, frnk, všum, frnk, brm… To by mě něco smetlo. Nezbude mi, než se vrátit do Nových Dvorů a jít… Kam tady jako? Na Kačinu? A až stavební práce skončí, půjdu zase záplatovat.

Pořádně prozkoumám mapu i skutečnost, těsně kolem staveniště vidím vyšlapanou pěšinku, která žádný zákaz neprotíná. Podle GPS je to ta správná, a dokonce vidím červenou – zatím se jedná pouze o třešeň s plody, které se začínají barvit. Neodolám. Podle velikosti i chuti to bude nejspíš planá třešeň, ale nejsem náročný strávník a zuby darovaného koně mám na háku.

Do Sedlce jdu přes Malín už jen po chodníku podél silnice. Klobouk jsem si měla vzít, sluníčko pořádně peče. Jak to můžou poutníci zvládat v letní sezóně, a ještě v španělském vnitrozemí?! Neumím si to představit, asi ani nechci. Pravda, neumím si ani představit, jak dotáhnu svůj plán do konce, doposud jsem neputovala za vysloveného vedra. Při nejhorším to cestou vzdám a počkám do podzimu, až zase bude příjemně.

V Malíně si přes zeď fotím malý hřbitůvek, na němž kromě kostela stojí také dřevěná zvonice. Vstup přímo z chodníku je zamčený a mě ani nenapadne hledat otevřenou branku. Mám ještě dost úkolů a netuším, kolik přesně bude potřeba času. U katedrály v Sedlci startuje jedna z her geofunu, letos jsem zatím odehrála jedinou a chci to napravit. Kdybych potkala papírnictví, mrknu se po nějakém přání na zítra pro Máru a Toma a taky potřebuju potraviny. Sedmičku vody už mám vypitou a dva suché rohlíky, co jsem sbalila doma, též padly za vlast.  

Infocentrum v Sedlci nepotřebuju, ale do katedrály aspoň strčím hlavu. Okýnko slouží pro kontrolu vstupenek a prodej suvenýrů, ale fotku ode dveří si udělat snad můžu. Vytáhnu mobil a ozve se kohoutí kokrhání. Jejda! Vycouvám, abych přestala dělat ostudu – kokrháním mi geofun dává najevo, že jsem dorazila na start hry. Ano, chci začít hrát. Seznámím se se situací, přeskáču video a další úkol zní: dojít ke kostelu sv. Jakuba, vzdálenost mi ukazuje lehce přes dva kilometry vzdušnou čarou. Super, vezmu to podél kolejí po cyklostezce, půjdu tedy po svatojakubské. Naštěstí ubíhá rychle, protože zaměstnávám hlavu myšlenkami, že zdejší parčík, resp. proužek stromů mezi kolejemi a říčkou Vrchlicí není zrovna pohledný, připadám si zde stísněně, přestože nevykazuje závratnou frekvence pohybu. Hlavní je, že mě stín stromů skryje, aspoň na půl hodiny. 

Zastavím se na infocentru pro razítko do soutěže UNESCO, koupím pár pohledů a Michalce minci, kterou snad ještě nemá, ačkoliv jsme v Kutné Hoře byli (a nejen ve Sportisimu pro mé Columbie) a jdu ke kostelu a požádám paní o obě zdejší svatojakubská razítka do poutnického deníčku). Pokračuji s geofunem před Jezuitskou kolej, k Barboře a kolem Hrádku k Vlašskému dvoru. Doporučuje navštívit expozici, ale nutně to nevyžaduje, otázku na počet trezorů tedy tipnu. Špatně sice, ale po 62 minutách úspěšně hru dokončím a na konto se mi načtou body. Předpokládaná doba hraní je skoro dvě hodiny – když jdeš na prohlídku a když nepřeskakuješ videa. Prosím? Mám se stydět? Jako že jsem podvodník? Možná, trošku, v geohrách, ale v putování to se mnou tak hrozné určitě nebude.

Na náměstí si koupím vodu a koláč a ve vedlejším papírnictví splním i další misi. Deset minut před čtvrtou dojdu na autobusové nádraží, odkud mi v 16:15 jede autobus do Kolína. Dneska snad má úplně všechno nějaké zpoždění, přesto na pokladně v Kolíně stihnu zaplatit jízdenku voucherem, v 16:48 opouštím Kolín a v 17:58 přejdu tři koleje v Ostroměři a čekám na zpožděný dopravní prostředek. Po půl sedmé jsem konečně doma a můžu si třídit pohledy. Kilometrový poměr zvyšuji na 160/270, blížím se tedy do poslední stovky! Razítka se mi povedlo navýšit na 24/35, zbývá poslední jedenáctka.   

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz