Svatojakubská východočeská - výlet osmý

Jaroměř – Pardubice (1. 5. 2025)

Měly jsme se Žanetou skončit mezi kutnohorskými permoníky, bohužel onemocněla. Dvě etapy má rezervované ona, jednu Helena, další dvě musí kvůli razítkům proběhnout ve všední den, moc toho nezbývá – buď Police, nebo cyklotrasa.

A protože je První máj – lásky čas, ptám se manžela, zda chce jet se mnou. Na kolo. Po cyklostezce. Svatojakubskou úplně nezdůrazňuju. Dcera je u kamarádky, manžel chvilku přemýšlí, že nemůžeme na kolo bez dítěte, ale když mi vzápětí vylíčí, jaký vymyslel příští prodloužený cyklovíkend, klidně z prvomájové vyjížďky dceru omluvím.

V osm vyrážíme do Jaroměře, kde zaparkujeme u vlakového nádraží, a bez jakýchkoliv průtahů v 8:40 šlápneme do pedálů. První zastávka, kterou Michal dle mých požadavků nastavil, je až rozhledna ve Vysoké nad Labem. Máme před sebou pěkný kus cesty a je to první svatojakubské putování, při němž nemám trasu plně pod kontrolou. Na druhou stranu se zase nebudu muset pořád koukat do mapy, neboť vedoucí výpravy nejsem já. Jak tak sleduju šéfa, dochází mi, že se dnes nebudu příliš kochat, a fotit každičký patník, křížek nebo zajímavý strom taky nepřipadá v úvahu. Mohla jsem vyrazit sama, nevyrazila. Na druhou stranu, část okolo Hradce znám docela dobře na kole, dokonce i na koloběžce, a kromě asfaltu, stromů a téměř stojatého Labe ani není co fotit. Každopádně by byl hřích, absolvovat tento kus pěšky.

Přibližujeme se do Smiřic a Michal mi oznamuje, že máme dobrý čas a do Holohlav ke kostelu zajedeme teď (potřebuju fotku s palcem). Původní plán říkal, že cestou domů tam přibrzdíme autem. Jde o necelé čtyři kilometry. Splněno, můžeme se vrátit na Labskou cyklostezku. Příjezd k rozhledně je avizován v 11:00. Teď máme půl desáté. V centru Smiřic rychle vyfotím kapli Zjevení Páně.

Nemám čas zkontrolovat, zda se držíme svatojakubské, ale vsadím svoje boty, že Lochenice neprotíná. V některých místech se pěší s mušlí od cyklotrasy odchyluje. Už se vidím, jak večer porovnávám mapu cesty z hodinek se značením svatojakubské. Vzpomínka na „opočíneckou nápravu“ mě nejprve naštve, třeba budu muset jet celou trasu znovu. Život už mě naučil i v tom špatném nacházet něco dobrého, nebo aspoň něco, co nebude zatěžovat moje svědomí výčitkami. Ne, nebudu naštvaná, že část cesty jedu nejspíš po jiné cestě, ale… svatojakubská pouť je plná symbolů, tak si z etapy Jaroměř – Pardubice udělám symbol, třeba vlastního života. Odchylky od trasy nechť symbolizují chyby, kterých jsem se dopustila (na to by nestačilo ani celých 270 kilometrů) a ty se můžu později snažit symbolicky napravit. Geniální nápad, že?

Jsem tak zabraná do vlastních myšlenek, že mi úplně uteklo, že se blížíme Hradci. Nepotřebuju řešit, po kterém břehu svatojakubská vede, tady mám prochozeny oba dva, až někde k fakultce. Mohla jsem vyfotit majestátní budovu muzea, napadá mě, ale teď už ji zakrývají stromy. Místo muzea vyfotím Hučák, Bílou věž i svatého Ducha. A ještě s rozcestníkem na kandelábru.

Jakmile mineme fakultní nemocnici, přestávám se orientovat. Jen tuším, že ty baráčky asi budou ještě patřit pod Hradec a že jsme vyjeli nejspíš ze svatojakubské, k vodě jsme se totiž stáčet neměli. Ale rozhledna je vidět hezky, působí motivačně, už tam za chvíli musíme dorazit. Cyklistů dnes vyrazilo hodně a po hladkém asfaltovém povrchu se prohání i mnoho bruslařů. Vyhýbáme se taky pejskařům a jeden jediný karambol způsobí dítě, resp. za ním jedoucí cyklistka. Aby kličkujícího začátečníka nesrazila, prudce zastaví a cyklista za ní to peprně okomentuje. Já stihnu tak tak dobrzdit za Michalem, sice se vůbec nic nestalo, ale moje domněnka, že tento úsek cyklostezky je nějaký úzký, je tím potvrzena.

Druhým náznakem malého dispozičního prostoru této komunikace je bruslařka, kterou lze předjet pouze v místech rozšířených. Její dlouhé nohy kmitají mezi oběma krajnicemi a srazit ji nechceme my ani další dvojice cyklistů. Když mám pocit, že jsem jí ujela dostatečně daleko, zastavím a vyfotím si rozhlednu. Než mobil strčím do brašničky, frnk, frnk, špatně předjetelná bruslařka už je zase přede mnou. To opravdu naštve. A ještě víc mě naštve, když mi Michal ukazuje druhou rozhlednu, tu opravdovou. Musela jsem podruhé čekat na vhodné místo k předjetí bruslařky jen proto, že jsem si vyfotila vysílač?!

V 10:57 odbočujeme dle směrovky rozhledna. Michal počká u parkoviště, vleču se do schodů sama. Na rozhlednu nebylo v plánu vylézt, už ji máme ve sbírce zdolaných. Ani obyčejné razítko nepotřebuji, ptám se jen po svatojakubském. Slečna na chvilku znejistí a rozhlíží se. Jestli mi řekne, že ho mají na úřadě… tak… tak si tam budu muset někdy zajet. Naštěstí ho najde. Dochází mi, že jsem dneska nevybavená – jak nemám svůj červený batoh, nemám razítkovou barvu, náplast, akutol, vlhčené ubrousky, prostě nic. Kousek historické náplasti bych našla v brašně na kole, snad je použitelná. Dnes fakt nemám pocit, že absolvuju svatojakubskou pouť. Však jsem vlastně turista, dokonce cykloturista, tak co?

Ptám se Michala, jestli pojedeme přes Opatovice, tam vede cyklostezka, nebo po silnici přes vesnice. Tam je vedena cyklotrasa. „Ne,“ odpovím na jeho dotaz, zda potřebuju něco v Opatovicích. Jsem ráda, že po průzkumu mapy potvrdí trasu přes Bukovinu a Dříteč, tudy je totiž tažena svatojakubská. Teď až pod Kunětickou horu tedy pocit, že svatojakubsky putuji, mít můžu, dokonce i musím. Pokusím se koukat kolem sebe a zahlédnout aspoň jeden patník, ale z pohledu ze sedla se mi to dnes podařilo jedinkrát. Že by patníky chyběly, o tom silně pochybuji.

Nekonečně dlouho jedeme po docela frekventované silnici, chudáci poutníci. Tuhle část bych pěšky opravdu jít nechtěla. Teprve když míjíme ceduli Bukovina nad Labem a dále jsou značené Dříteč a Němčice, věřím, že opravdu jedeme po svatojakubské. Po silnici bez krajnice poutníci pochodují asi pět kilometrů. To nechceš. Možná proto žádného poutníka nepotkáváme. Je půl dvanácté, nejvyšší čas na oběd, se kterým se dnes nepočítá. Mám s sebou jen jablko, domluvili jsme se, že nebudeme nic tahat. Kdybychom umírali hlady, něco si koupíme, ale zatím jedeme v takovém tempu, že když projíždíme kolem stánku s občerstvením, ani nestihnu poznat, jestli mají otevřeno. Poutníci nejspíš nechodili z toho důvodu, aby cestou snědli vše, co potkají. Každopádně bez jídla člověk vydrží snad až měsíc, kór když na sobě má takové zásoby jako já.

Němčice máme za zády a hrad, který dominuje zdejší krajině, se schoval. Projedeme jedno neplacené parkoviště a šlapeme ještě výš do kopečka na placené, kde máme v plánu zamknout kola a na pokladnu pro razítko vyběhnout po svých, protože kola tam nesmí. Michal už vyhlíží místo, kde kola zamkneme, a já prudce brzdím – zahlédla jsem totiž malovaný kamínek. Krásný, s levandulí, za odměnu. Pak se v kopci už nerozjedu, potupně musím kolo k parkovišti dotlačit. S sebou klíče, mobil, sešit na razítka, bundu si tu nechci nechávat, ani helmu. Pro jistotu beru i tachometry. Rychle popadnu nedávno vzpomínané jablko, dokonalé kyselé osvěžení.

Koušu samozřejmě za chůze. S palcem vyfotím hradní studnu, na pokladně poprosíme o razítko a chvilku se zdržíme na vyhlídce – poslední putovací dny mám štěstí na komíny: minule Chvaletice, teď před námi čmoudí Opatovice nad Labem. Ani mi nestačily uschnout zpod helmy propocené vlasy a už odemykáme své oře a vyrážíme dál. Pokud jsem pochopila Michala dobře, zase se odpojíme od svatého Jakuba, který jde lesem kolem perníkové chaloupky a přes obec Ráby, zatímco cyklotrasa vede zadem.

Po silnici zbývá značeno sedm kilometrů, Michal říká něco o patnácti. Ujišťuju se, že bychom mohli stihnout otevřené infocentrum v Pardubicích. V Brozanech se napojujeme zpět na svatojakubskou trasu, po chvíli se opět přimykáme k Labi a já poznávám parkoviště, kde jsem u Lindy v autě nechala deštník. Znamená to tedy, že právě napravuji nesprávně absolvovaný kus, který nás Nix táhl po pěší cestičce kolem vody, ačkoli jsem ho za špatně ušlý nepovažovala? Zároveň jsem pod Michalovým vedením vytvořila další kilometry požadující nápravu. Vítejte v Absurdistánu! Než se stačím vzpamatovat, čekáme na červenou na semaforu před hlavním nádražím. Kola nezamykáme, Michal je pohlídá a já jdu koupit jízdenky.

Jedeme k informačnímu centru, Michal čeká venku na lavičce, než se protlačím k razítku, a spekuluje nad mapou. Vymyslel ještě objížďku Pardubic, přece nebudeme hodinu čekat na lavičce! To jsou nápady! „Hele, tak to rovnou můžeme ještě na jedno íčko,“ říkám kousavě, ale Michal asi nechce rozumět. Koukne do mapy a automatické mlýny jsou okamžitě zahrnuty do trasy. Pojedeme kolem nich stejně, tedy po druhém břehu, tak není problém. Odjedeme pak ze zastávky Pardubice-centrum. Loni ji teprve otevřeli, a jestli si dobře pamatuji, těsně před otevřením se tam srazily dva vlaky a byli i nějací mrtví. Snad to dnes bude jinak.

Přes automatické mlýny a kolem zámku se dostáváme znovu na cyklostezku, po níž jsme už jednou jeli. Na tachometru se ukazuje cifra 72, ale do svatojakubského putování započítávám pouze 42 kilometrů, které dělí dle oficiální kilometráže Jaroměř a Pardubice. Nesmím vlastně započítat podruhé 2 km z Černožic do Smiřic, takže jen 40! Skvěle, mám za sebou první stovku a téměř můžu slavit i dosažení poloviny celkové vzdálenosti. A polovinu razítek taky!

Statistiky se opět posunuly obě: 132/270 kilometrů a 18/35 razítek.

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete