Svatojakubská východočeská – výlet patnáctý

Libná – Zdoňov (21. 7. 2025)

Nemůžu si odpustit ani ten kratičký kousek na začátku. I proto, že mi zrušili autobus do Městce Králové a za jeden den nestihnu veřejnou dopravou Soběšín. Někdo tam pro mě musí přijet autem. Někdy. Jestli chci odškrtnout zase kousek svatojakubské, buď nějak rozpůlím Soběšín, nebo se vydám do Ádru. V té rychlosti se mi nechce náročně kombinovat a přemýšlet, jedu do Adršpachu.

V 7:18 vyrážím, jednodenní jízdenka je super. Stačí přiložit kartu – ještěže si člověk vždy zkontroluje, kolik platí. 490 je nějak moc. Poprosím řidiče, že chci za dvě stovky pro jednoho, ne skupinovou. V Hradci chytím vlak a před výstupem ve Starkoči si skočím na záchod. Potkám vyplašeného mladíčka, který se ptá, kterým směrem šla průvodčí. Než se stačím zeptat, co se stalo, mladík s vyděšeným výrazem je fuč. Tipuju to při nejmenším na kolaps kámoše nebo zapomenuté zavazadlo. Když lezu z toalety, uslyším jen: „Ježíšmarjá! To jsem se lekla!“ Nemám pocit, že bych vypadala hůř než obvykle, ale asi si fandím. „Odkud jste se prosim Vás vyloupla?!“ Paní si patrně nevšimla, že stojí těsně vedle WC. Stát o dva kroky víc vpravo, tak jsem ji dveřma sejmula.

Ke dveřím se dere i vyděšený lítací mladík, nenapadne mě se ptát, zda sehnal průvodčí. V závěsu za ním je ještě jeden jeho vrstevník. A ten „můj“ známý povídá: „Hele, hned tady na vedlejší koleji stojí vlak na Broumov, snad nám neujede. A je docela prázdnej, neboj, sedneme si.“ Mám nutkání se smát, protože chlapec nejspíš plašil, že vlak nepočká. Netuší totiž, že ve Starkoči téměř nikdy nikdo svou cestu nekončí a všichni spěchají na ten přípoj.

Jedou tedy dál stejným vlakem. Nenapadne mě nic lepšího, než chlapce následovat. Znamená to udělat pár kroků na konec vlaku do Broumova, seskočit do kolejiště, vyskočit na nástupiště, zatímco ostatní normální cestující obchází vlak předem bezbariérově. Jen já jsem se musela nechat strhnout. To jsem se držela těch pravých! Snad je brzy setřesu. Při přestupu v Teplicích udržuji od mladíků odstup, ačkoli máme stejnou cestu.

Když hlásí příští zastávka Teplice nad Metují-město, nakloní se ke mně přes uličku turistka: „Prosím Vás, nevíte, tady se vystupuje, když chceme do skal?“ „Myslím, že blíž to máte až z další, Teplice nad Metují-skály,“ usměju se. „Teda pokud nemyslíte Adršpašské skály.“ Asi působím jako místní znalec, protože za chvíli se mě ptá tatínek od rodiny, jestli do Adršpašských se vystupuje v Adršpachu nebo v Horním Adršpachu. „V Adršpachu a vystoupíte téměř naproti pokladně. Z Horního byste to měli dál.“ Roli odborníka si užívám, proč jen mě za fachmana nikdo nepovažoval v Poděbradech?

Když všechny přespolní a neznalé vysadím na příslušných zastávkách, nastává čas, abych dala znamení, že chci zastavit v Horním Adršpachu. V 9:55 zapínám turistiku na hodinkách, našteluju hůlky a po pěti minutách se snažím vyfotit kostel, který z jednoho pohledu kazí dráty a z druhého pohledu zakrývá strom. Škoda, moc stavebních objektů dneska uprostřed lesů nepotkám. Vykračuji si se svými turistickými holemi ve svižném tempu, po zhruba deseti minutách odbočuji doprava a opouštím civilizaci. Cesta začíná mírně stoupat, předjíždí mě nejprve tatínek s klukem v sedačce na nosiči a chvilku po něm i starší pán na elektrokole.

Další kontrolní bod mám vytyčen až za hodinu a půl na turistickém hraničním přechodu Libná CZ/PL. Podle aktuální situace bych toho bodu měla dosáhnout místo v 11:30 už v 11:05. Jenže… to by nesměly kolem cesty růst maliny. Zase! Tak krásné! A tak sladké! Cyklisté přede mnou se zastavili, stojí uprostřed cesty, nejspíš se taky chystají sbírat ten červený poklad. Záhy je dojdu a pochopím, že maliny neřeší, dohadují se, kudy dál.

Starší z nich mě osloví: „Teda, paní, Vy máte tempo! S Váma bych nestačil držet krok. Kam jste se tak rozběhla?“ „Přes Libnou a Křížový vrch zpátky do Adršpachu.“ „Tam je prý krásně. Nevíte, na ten Křížovej se dá na kole?“ Omlouvám se, nevím, ale projevím důvěru v jejich cyklistické schopnosti. Tatínek se usměje, pohodí hlavou k „zátěži“ vzadu na kole a zatváří se unaveně a vyděšeně… Popřejeme si vzájemně šťastnou cestu, oni ještě chvilku koukají do mapy a já se po pár krocích opět nechám zdržet sladkými plody.

Těch malin tady teda je! Kam se hrabe minulá cesta kolem Sionu! Dneska dokonce nejsou opršené a rozmočené! Luxus! A jestli jsem luxusem nazvala i minulé maliny, beru tento výrok zpět. Nebo teď jde o luxus na druhou. Asi toho moc nestihnu, ale dokud mám trochu místa v žaludku, nedokážu jít dál bez povšimnutí. Není to znamení? Dát se na výrobu marmelády a prodávat ji jako svatojakubskou? Ale nepasírovat! Jen ať tam ta zrníčka zůstanou, jako symbol zpoždění, špatného počasí, ztracených značek, klíšťat… Určitě však musí být sladká. Jakubský džem pro každý den! Džem svatého Jakuba – sladce skřípe vám huba. S takovým sloganem se to bude prodávat úplně samo.

Mohla bych jít stále po pohodlné cyklostezce, ovšem k rozcestníku na hranicích, kde přesně začíná východočeská svatojakubská, bych se stejně kilometr vracela a pak ho šla zpátky, abych na křižovatce mohla pokračovat dál. Kilometrová zkratka se přímo na hraničním hřebeni napojuje na zelenou značku, na Stezku Českem. Je v mapě zanesena jako přerušovaná pěšina, žádné značení, a už vůbec ne cyklostezka. To asi nebude už tak pohodlná procházka, ale kilometr nepůjdu věčnost. Snad. Pořád ještě oproti itineráři mám pár minut náskok, ale je vidět, že maliny se na čase stráveném na prvním úseku podepsaly.

Do Zdoňova dojdu určitě, pak už se můj další program od svatojakubské odklání: zdolat Křížový vrch kvůli fotce s palcem a pak odehrát geofun. Pokud bych nestíhala, poslední jmenovanou aktivitu prostě oželím. To, že jsem opustila cyklostezku, poznávám okamžitě – cesta vyježděná technikou přes louku, porostlá vlhkou trávou a navíc z ní odbíhají různé odbočky. Musím se soustředit na mapu, abych se neztratila. Obávám se, že mezi stromy, mezi nimiž záhy mizím, nebude úplně silný signál a přesné GPS. Pak se budu těžko hledat. V 10:53 se napojuji přes veškeré své obavy na zelenou značku a okamžitě mě přivítá i varovná cedule Pozor! Státní hranice. Pět minut si vykračuji po rovině, překračuji kořeny a občas seberu nějakou borůvku. Občas místo borůvky utrhnu jagodu, jak cestička kličkuje po hranici.

V jednu chvíli mě přestávají borůvky i hraniční kameny zajímat, nevěřícně jen koukám před sebe. To jako myslí vážně značiči turistických tras? Takovej krpál dolů? Vždyť mi ujedou cvičky a tady se pomoci nedovolám. Mí známí cyklisti mě tady určitě nenajdou a jiného živáčka jsem dosud nepotkala. I kdybych měla mít hodinu zpoždění, nedá se v tomto úseku dělat nic jiného, než opatrně klouzat, hůlky mi spíš překážejí a přidržuji se pařezů a kořenů. Jedinkrát se otočím za sebe a cítím obrovskou úlevu, že tudy nemusím jít nahoru.

Pod kopcem potkám rozcestník, ale jak jsem měla jít doprava, žádná cesta tudy nevede. Pořádně si prostuduji směrovky a pochopím, že ten pravý rozcestník (Libná, CZ/PL) musím hledat ještě o pár metrů dál. Teda spíše výše. Nechtěla bych ten kopec lézt nahoru, ale nic jiného mi nezbývá. Naštěstí výstup trvá pouhou minutu. V 11:06 fotím první kontrolní bod svého svatojakubského itineráře s náskokem 25 minut. Opět si vykračuji po cyklostezce, ne zcela opuštěné. Frmol podél Labe ovšem zdejší trasa zdaleka netrumfne.

V Libné si prohlédnu sochu sv. Jana Nepomuckého a Vlčí mohylu a opouštím civilizaci a zpevněný povrch. Po luční cestě už jsem dnes ušla kus cesty, tráva už není od rosy. Podle značení stále kopíruju Stezku Českem – až se rozhodnu ji zdolat, můžu si tenhle kousek rovnou odečíst. Zdoňov, bus si můžu odfajfkovat ve 12:06. Takový symbolický návrat k začátku (ačkoli mi ještě tři části chybí). Ne, nebudu měnit plány, sice asi není úplně košér, že jsem cestu zdolala na přeskáčku… Ale jako že bych si jen kvůli tomu nezasloužila certifikát? Tak to se budu hádat. Teda… až budu mít cestu skutečně zkompletovanou, do posledního milimetru. Neříkala jsem náhodou, že mi o žádný certifikát nejde?

Podél silnice si to vyšlapuju a hlídám si odbočku po žluté, když se otevře okno a zavolá na mě jakási paní. Milá. Určitě hodná. „Dobrý den, můžu Vám nabídnout vodu? Nebo potřebujete něco jiného?“ Šokovaně se na ni podívám a zakoktám, že moc děkuju a všechno je v pořádku. Tento zážitek nemůžu dostat z hlavy. Zrovna nedávno mi Žaneta říkala o existenci dobrovolníků, kteří podél Stezky Českem nabízejí pomoc. Tohle určitě musel být jeden z andělů, snad jsem paní moc nezklamala tím, že jsem pomoc nepřijala. Ale copak já jsem nějaký poutník nebo stezkař? Každou noc po putování se ukládám do vlastní pohodlné postele, vybírám si vhodné počasí, a když nemám chuť, tak nikam nejdu.

Silnici opouštím po žluté a ve 12:35 spočinu na lavičce u kaple sv. Jana Nepomuckého. Zakousnu nějaké sousto, dodám tělu tekutiny, pořídím fotku s palcem a začínám stoupat. V mapě mě zaujaly Zdoňovské menhiry, ale u kamenů je na můj vkus příliš živo. Nikdy jsem o tomto kruhu neslyšela, asi to bude jeden z těch novodobých, jeho průzkumu se vzdávám. Potkávám stále více lidí, slyším stále méně češtinu, šplhám se stále víc do kopce a pociťuji konsekventní zkracování dechu. Kam já na ty eufemismy chodím? Proč neřeknu rovnou, že dech mi došel už pod kopcem?! U dalšího rozcestníku pochopím, že doteď bylo stoupání jen taková srandička. Kam až oko dohlédne, táhnou se přede mnou schody. Hůlky jsou mi nyní spíš na obtíž, ale můžu být ráda, že mám ten (údajně) nejlehčí model.

Sice ještě nejsem nahoře, ale je mi jasné, že toto místo za návštěvu stálo a že sem ještě někdy zavítám, určitě budu mít komu toto magické místo ukázat. Nejen kvůli litinovým deskám ze 17. století, které jsou umístěny ve skále, ale také kvůli nádhernému rozhledu do kraje. Pak mě čeká už jen po žluté sestup do Adršpachu, získání soutěžního razítka v nádražní pokladně a rozhodnutí, že zdolám i tu geohru. Jenže na to se musím pořádně napít a zásoby se křížovým výstupem záhadně ztenčily. Naštěstí si můžu u stánků vybrat a půllitr malinovky do mě zahučí jako nic.

Mám toho za sebou dnes už docela dost, nenechala jsem se odradit varováním, že tato hra obsahuje náročný výstup. Zatímco kolem Křížového vrchu panoval docela čilý ruch, cestou ke zřícenině Adršpach, kam mě hra Strašidelný les vede, potkám minimum turistů. Stejným směrem jako já nejde nikdo. Přestože tudy nevede svatojakubská, budu návštěvu Křížového vrchu i zříceniny Adršpach (s nádherným výhledem zase jiným směrem) mít s logem hřebenatky spojený a tato dvě místa budu všem doporučovat k návštěvě – nemusíte si dělat rezervaci jako do zdejších skal, nemusíte se prodírat davem milovníků přírody a ty schody mi tam nahoře určitě odpustíte.

Ze 4 svatojakubských kilometrů se dnes stalo 21, hodinky mi hlásí, že jsem překonala dosavadní rekord převýšení, a když se snažím zjistit, kolik schodů jsem zdolala, dostane se mi pochvaly od AI. Když otevírám ledničku a všimnu si suvenýru z nedávné návštěvy Belgie, jen tak z legrace se zeptám umělé inteligence, zda si za ten výkon zasloužím belgickou pralinku. Odpoví mi, že pokud jsem vylezla k rozcestníku Libná, zdolala Křížový vrch a pokořila zříceninu Adršpach v jeden jediný den, zasloužím si celou krabičku pralinek.

Žádné razítko do svatojakubské sbírky dnes nepřibylo, kilometrové skóre se navýšilo pouze nepatrně (211/270), ale aspoň jsem pochopila, že AI opravdu rozumí životu a mou důvěru si plně zaslouží. Ještě bych ráda andělce u stezky poděkovala, nakukuji do skupiny Stezka Českem na FB. V diskusi pod prvním příspěvkem se hádají o gramáž výbavy, jiný kriticky řeší, proč jde paní stezku v šatech a teniskách… Co je to za blbou dobu? Místo aby lidi sdíleli radost, furt mají potřebu někoho hejtovat. Děkuji za skupinu těch, co mám kolem sebe fyzicky.

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete