Záboří nad Labem – Nové Dvory – Malešov (4. 8. 2025)

V tradičním čase 7:00 nastupuji do Žanetina taxíku a první zastávkou jsou Zdechovice. Závazek, že sem Žanetě zajedu, si zase musela splnit sama. Ani tato zastávka nás nedokáže natolik zdržet, abychom přesně dle plánu neparkovaly u nádraží v Záboří nad Labem minutu před půl desátou.

Obdivujeme místní kostel sv. Prokopa, minimálně z čelního pohledu opravený. Za kostelem opustíme asfaltku a procházíme krásnou kvetoucí loukou. Přecházíme řeku – na Labe je to nějaký malý, asi proto, že se tok jmenuje Doubrava. Po jejím proudu jdeme asi čtvrt hodiny a dorazíme k soutoku s Labem. S pravým Labem.

Podejdeme koleje a po chvíli si vykračujeme podél Labe a ani se nám nechce věřit, jaký je to volej. Posloucháme přírodu, pozorujeme kačeny a notnou chvíli strávíme diskusí o tom, zda na protějším břehu může nebo nemůže stát volavka. Mám v batohu ještě místo na rozšíření povinné poutnicko-turistické výbavy o dalekohled?

Měníme žlutou značku za červenou, široko daleko pole, lučiny a remízky, ale jako v přírodě bychom si připadaly, jen pokud bychom neměly uši. Každých pět minut po nedalekých kolejích prosviští vlak – nepoznáme směr, typ ani to, jestli v Záboří staví nebo ne, ale několikrát nám hukot železného oře přeruší vážnou diskusi. Žaneta je taková moje podpora, bez níž se neobejdu. Řeknu, že mám vstupenky do světničky B. Martinů do Poličky, ona řekne, že potřebuje na mapě setřít Devět Skal a Hlinsko, a vysype z rukávu termín, kdy vyrazíme. Prostě já předložím problém a ona po mně mrskne řešení.

Momentálně jsme se musely smířit s tím, že zdolat Moravskoslezskou nebude tak jednoduché, protože to je prostě daleko, ale hned jsme našly náhradní program: společně si dáme Žitavskou, Liberecko je tady za rohem. A až projdeme všech šest našich, vydáme se… podél Rýna, ta je totiž skoro bezbariérová a můžeme vyrazit na vozíčku. Jen v jednom se nedokážeme dohodnout, která z nás bude sedět a která kámošku tlačit.

Mezitím si všímáme barevně obsypaných stromů, špendlíky! Žluté! Mňam, chutnají skvěle, rveme celou dlaň z každého stromu a za ušima se nám dělají boule. Po patnácti minutách se naše nohy dotknou asfaltu. Kde se vzal, tu se vzal, vyrostl tady v zatáčce malý domeček a před domečkem postává starší pán. Na další dlouhé minuty nás zabaví úvahy o tom, jak se asi pánovi v takovém domečku žije, když mu neustále vlaky jezdí pod okny. Ani polední klid nedodržují, možná snad v noci by mohly mezi jednotlivými spoji být delší prodlevy. Ale na odpověď rozhodně nečekáme.

Rozjímáme o životě, vlacích a žlutých a červených sladkých kuličkách, cesta utíká a v 10:05 stojíme v naprosto mrtvé vesnici Svatá Kateřina. Kostel svaté Kateřiny kolem sebe má lešení, v obci nás ale ještě o trošku víc zaujme Kateřinský rybník. Nad rybníkem, totiž nad jeho okrajem paralelně se silnicí, vede lávka. Kdyby vedla třeba prostředkem rybníka, to by se pochopit dalo. Nerozumíme smyslu tohoto architektonického díla a tak mě vykolejilo, že jsem nestihla pořídit fotku. Jde o lávku, která se svými 130 metry vůbec nic neznamená, ale stejně přemýšlím, dokonce o cestě, která vede opačným směrem. Kdybych měla jít, zvolila bych jasně danou, logicky zdůvodněnou silnici, přízemní, ale neodmyslitelnou, nebo bych se vznášela nad rybníkem po cestě, o jejímž významu naprosto pochybuji a jejíž existence mi nedává ani nejmenší smysl? Proč to řeším, když se za dvě minuty zase spojí? Proč mě ten obraz tolik přitahuje? Obsahuje symboliku tisíce drobných výhybek na životní pouti, které člověk učiní podvědomě, nebo ji tam vidím jenom já?

Svatí nás pronásledují i v další obci, Svatém Mikuláši, kam nás zavede silnice, na níž opět porušíme svůj špendlíkový slib, dokonce potkáme modré. Musíme uznat, že ty předchozí byly chutnější, možná už je to ale také tím, že jsme úplně nacpané. Nejdřív se ale musíme napojit na hlavní silniční tah, cesta nedisponuje chodníkem, naštěstí by měla trvat asi jen deset minut. Těsně vpravo u silnice je pás trávy s lipovým dvojřadím, taková skoro alej, nejspíš se chodí po trávě mezi stromy. A i kdyby ne, my si tam cestu nacházíme. Kudy jinudy by asi turisti po červené chodili? Středem silnice? Opravdu šlo jen o necelý kilometr a vítá nás Kačina.

Prvně vyřídíme pokladnu – Žaneta tady má vizitku, já koupím Michalce do sbírky minci (když jsme tady byli v prosinci, neměli) a obě si musíme otisknout razítka. Naproti zámku zpozorujeme u trsu vzrostlé levandule lavičku. Usadíme se a vyložíme krabičky a kocháme se nádherným zámkem na dosah, krásnou levandulí na dočuch a ještě kromě žaludků a duší dostaneme krmení i pro mozky. U vedlejší lavičky stojí nejspíš průvodkyně s dvojicí mladých a sype na ně jednu informaci o zámeckém parku a jeho historii za druhou.

Nejdřív vyschne informační zdroj, skupinka se naší lavičce vzdaluje, po chvíli usoudíme (při pohledu na hodinky), že i my bychom se měly vydat na další cestu. Z původní asfaltky se zákazem vjezdu odbočíme asi po dvaceti minutách na úzkou pěšinku, lemovanou stromy. Zastavíme se na pár minut u Meteorologické stanice U Hrušky (je-li provaz tvrdý, mrzne; apod.) a v pravé poledne jsme již na dohled Novým Dvorům.

Zamíříme rovnou do restaurace U Hájků, obsluha uspokojí naše potřeby (vydá razítko). Chci Žanetě ukázat kostel s lešením místo střechy – a docházejí mi slova, jen zakoktám, že před necelými dvěma měsíci na střeše nebylo nic a teď je už věžička krásně vidět. Šikovní chlapi tam nahoře makají.

S koupí jízdenek nemám problém. Řeknu: Dva plné do Kutné Hory na autobusák, zaplatím a spokojeně se vezeme. Poučuji Žanetu, že tudy by vážně jít nechtěla, a já zdolávám tenhle úsek svatojakubské už podruhé. Poprvé sama, pěšky, nyní se s ní líně vezu – znamená to, že pouť ve dvou bývá snazší.

Nejkratší cestou si to namíříme do informačního centra, Žaneta vybere vizitky, dá si razítka (osobně jsem v této instituci prosta jakýchkoliv potřeb). IC nám tak jako tak zabere deset minut, prozkoumáme rozcestník i mapu, abychom mohly vyrazit správným směrem. Míjíme Vlašský dvůr a rozhodneme se zkrátit si cestu přes Breüerovy sady. Nádherný pohled z teras na kutnohorské panorama nás natolik uchvátí, že se kocháme a couráme a vůbec nás nezajímá, že na svatojakubskou se přes park nedostaneme. To zjistíme až po deseti minutách samého jé – krása – koukej – to je – vidíš? 

Následuje cesta, během níž z úst vypustíme další slova obdivu. Procházíme sice lesem, místy na říčku Vrchlici koukáme shora, místy jdeme téměř vedle ní. Nemůžu bez povšimnutí minout skalní reliéf Emila Fridy, kterého známe pod pseudonymem Jaroslav Vrchlický. Asi i bez nápovědy pochopíte, odkud má své umělecké jméno, tak se mu tady líbilo! A my se mu nedivíme. Sotva jsme vkročily do lesa, mírně se setmělo, stromy nejsou nikterak košaté, ale naše zraky neustále přitahuje břečťan, který se vine nejen u země po kmeni, ale obrůstá i větve v korunách. Zvláštní. Pozoruhodné. Tajuplné!

Potkáváme několik bývalých mlýnů, někdy zachovalé, jindy jen ruiny, nebo dokonce i objekty očividně rekonstruované, občas přelétneme očima infotabuli podél naučné stezky. Po 30 asfaltových minutách se vracíme k nezpevněné cestě. Údivem nám padá brada – tam jako máme jít? Krása přírody je náhle vystřídána adrenalinem: tunel je částečně zastřešen průhledným plastem, asi kvůli světlu. Pro nás, místních poměrů neznalé, je ale zpestřením. Někteří říkají ubohý zůstatek přírody tomu, co se Žanetou označujeme krása a nádhera, vše je relativní. Z tunelu vstupujeme na rozbahněnou cestu.

Vrchlické vodopády, vrchol naší cesty, kolik měsíců se sem chystáme? Žaneta jen koukla na fotky na internetu a věděla, že sem prostě musí, já jsem to věděla i bez obrázků (žádná magie, prostě tudy vede značka). Musíme vyfotit úzký, asi 6 metrů vysoký vodopád ze všech úhlů. Bezhlavě se vrhám do proudu, přeskakuji po kamenech…  Fotky nakonec ulovíme takové, na nichž je obraz snad ještě působivější než realita. Pančava to rozhodně není, ale taky ji nikdo nečekal.

14:40, mohly bychom teoreticky stihnout autobus v 16:00. Záleží však na tom, jestli nám osud nenabídne nějaké krásné piknikové místo. Krásně tady je, ale skoro nadpozemsky, jakoby nedotknutelně a neuchopitelně, protože za celou cestu od Kačiny nebylo kde složit unavené kosti. Po pár minutách míjíme ještě jeden vodopád, nižší a širší, nemusíme nikam skákat, jen sejdeme dva schůdky. Netušíme, jak se ocitáme na silnici u hráze Velkého rybníka. Hezký, ale sednout zase není kde. Jdeme dál. S nadějí v každé buňce svého těla se obracím k mapě – žádné odpočinkové místo nebo turistický přístřešek nás nečeká, jen jeden jediný vyhlídkový bod.

Vyhlídkové místo málem neobjevíme, proč máme seskakovat z cesty kamsi dolů? Moc mapě nedůvěřujeme, ale když už jdeme okolo… Vykoukneme mezi stromy a oněmíme úžasem. Srdce plesá a rozplýváme se nad nádherou místa. Stojíme na skalním výběžku nad Velkým rybníkem, pod námi jen skála, příkře se svažující do rybníka. Chvilku se vzájemně ujišťujeme, jestli je ta druhá v pohodě, a každá samozřejmě projevuje ochotu pokračovat v cestě, kdyby ta druhá chtěla. Pravdou je, že při tom připravujeme piknik a hledáme pohodlnou pozici.

Vůkol panuje klid, jedinkrát někdo projde po pěšině a jednou zaslechneme hlasy z druhé strany rybníka. Paprika, hroznové víno, švestky, rajčata, sušenky, grilované klobásky… Nohou (jen jednou, na druhé si pěvně sedím, aby mě gravitace neposlala dolů) klátím ve vzduchu, žádné zábradlí neruší výhled.

Souznění nejen s někým blízkým, ale i s prostředím, pocit naprostého uvolnění i důvěry. Lze okamžik, kdy se čas i pravidla rozplynou v pocitu pohody, nazvat bezmeznou důvěrou? Nic netrvá věčně – i když… někdy by se člověk vůbec nezlobil.

Obcházíme trojúhelníkovou chatovou osadu, nejdřív po jedné odvěsně nad rybníkem, poté po druhé po silnici, úzká asfaltová cesta nás vede po kraji lesa, poté mezi několika málo chatkami. Míříme na autobusovou zastávku na návsi. Zajdeme se podívat k zámku. Udivuje mě kaplička přímo na nádvoří, musím si tu raritu vyfotit. Pozoruhodnost stavby zopakuju asi třikrát a nebyla by to Žaneta, aby mě nevrátila na zem – prozaicky a věcně mě informuje, že přece jasná studna.

Ve čtvrt na pět, nejspíš z důvodu dostatku času, rozhoduji, že zkusím naproti kostelu jít na poštu, zdá se mi, že svítí. Otevřeno! A ani tam není fronta, jenom jeden pán. Žaneta čeká venku, dokáže totiž téměř v každém jetelovém porostu najít čtyřlístek. A u kostela jetel roste. Razítko by tady mít neměli, ale když mi dnešní den daroval tolik emocí, na památku se zeptám na místní pohled. Stojím na poště, paní za přepážkou je značně nervózní, protože má nějaký problém, něco bylo špatně naskladněno, vyskladněno nebo zafakturováno, přítel na telefonu jí radí, ale marně – všechno odepsat a pak zase zaevidovat nebo jak? Ona vyplňuje pracovní dobu, OK, ale na mě venku čeká sluníčko. Nečeká, přišlo mě zkontrolovat, ne, nestalo se mi nic, nezapomněla jsem se tady. Chvilku se mnou stojí vevnitř, ale na paní za přepážkou nemá nervy, odchází zpět do jetele.

Čas utíká, poštovní úřednice mi už třikrát řekla, abych chviličku vydržela. Dvacet let vydržet nehodlám. Nakonec na ni houknu: „Jen jsem se chtěla zeptat, zda máte místní pohledy.“ Takže jsem tady čekala zbytečně? Další zákaznice mi říká, že pod poštou v obchůdku by pohlednice mít měli, děkuji, odcházím a Žanetě říkám, že se na obchůdek můžu víš co, stačilo, vždyť já ten pohled nepotřebuju, za 15 minut jede autobus, tak abychom ho náhodou nezmeškaly.

Nestihnu si ani uvědomit, zda jsem naštvaná, zklamaná nebo vlastně v pohodě, protože pohlednice měly být bonusem, a přijde megabonus od Žanety. Podává mi čtyřlístek. Našla ho, zatímco jsem se snažila realizovat na poště. Pro štěstí a mám si ho nalepit do deníčku k razítku z Nových Dvorů, na které jsem původně neudělala chlívek (protože neexistovalo). Vlepím ho na rubovou stránku a nad ním je místo přesně na vylisovaný čtyřlístek.

Polykám slzy, Etna po erupci. Už nemám sílu ani na to krásné. Jetelové gesto od Žanety je poslední kapkou, která naplnila mé kompetence vnímat, prožívat, nasávat. Ptám se, jestli si čtyřlístek nechce nalepit ona. Zazubí se od ucha k uchu a naprosto bezelstně vytahuje cosi z dokladů: „Hele, já mám taky. Našla jsem dva.“ Koukám, zírám, čumím. Jak jí to můžu oplatit? Kolem Rýna tlačím já.

Deset minut zbývá do odjezdu. Jsem připravena, vím, že Záboří je tarifní pásmo 7. Hrdě, sebevědomě tedy hlásím řidiči: „Dvakrát Záboří nad Labem, pásmo 7.“ „To je hezký, že pásmo sedm, ale to mě úplně nezajímá, jakou časovou platnost chcete?“ Sakra, co je zase tohle? Vítejte v realitě. Rychle otevřu mobil, mrknu na čas odjezdu a příjezdu. Hodina a šest minut, to radši devadesátiminutovou… Tu za padesát, radí aplikace.

Jako ve snách se ocitáme v Záboří nad Labem, autíčko na nás poslušně čeká a domů se vracíme plné superlativů, které budeme dlouho zpracovávat. Razítka už mám téměř zajištěná (31/36) a zbývající kilometry jsou spíš k smíchu (233/270).