Svatojakubská východočeská - výlet sedmý

Řečany nad Labem – Záboří nad Labem (27. 4. 2025)

Netrvalo dlouho a objevuju další kousek. Ne, ještě dnes nedotáhnu tu stovku, ale nevadí. Už se jen čtyřikrát vyspinkám a zase půjdu podle mušle. Stačilo se jen zmínit na vycházce před Žanetou a hned mám parťačku, v tuto chvíli ještě netuším, jaké pikle (obvyklé i neobvyklé) spolu ukujeme.

V osm nula nula mě nabírá do auta. Navigace na mobilu nastavená, tak se nemusím vůbec o nic starat. Jenže hned za kruhákem to začíná: silnice na Dobrou Vodu je stále zavřená a navigace o tom nemá tušení. Volíme tedy cestu přes Nechanice, ale v Nechanicích jsme znovu vyvedeny z konceptu, protože narazíme na další uzavírku a objížďku. Ptám se Žanety, jestli chce jet až přes Bydžov nebo po silničkách mezi vesnicemi. Prý když nepojedeme po polňačce, je jí to asi úplně jedno. Děkuji pěkně! Doufám, že důvěru ve mně vloženou nezklamete.

Beru, co mi navigace nabídne, a vnímám jako výzvu, abychom se do Řečan nad Labem vůbec dostaly. Projíždíme přes Kladruby nad Labem, vidíme (a jedno dokonce potkáváme na silnici) dvojspřeží, všude plno aut, stánky, zahradní stany… Z okna si prohlížím i zajímavou stavbu vodárenské věže, kterou mám v plánu zapsat do seznamu zdolaných rozhleden – ovšem dneska ne. Pro dnešní den mám úplně jiné cíle. Zpětně si vygooglím, že se zde konal Rudolfův pohár, některé disciplíny byly dokonce zařazeny do Světového poháru.

V Řečanech vystupujeme docela vykulené. Čekaly jsme malou vlakovou zastávku, nikoliv tak velké nádraží. Hodíme batohy na záda a v 9:09 se vydáváme za dobrodružstvím. Sice nám cesta trvala trošku déle, ale i tak bychom měly vlak v Záboří ve 13:58 s přehledem stihnout. Musíme se dostat přes koleje. Obejít nádraží? V mapě to vypadá, jako by modrá značka vedla podchodem – a opravdu tam i vede, což si musím jako dobrou raritu vyfotit, pak ještě přejdeme silnici a modrá odbočuje doleva. Ale my bychom, brána je otevřená, to mohly vzít tady rovně, taková zkratka. Žaneta však o žádné zkratce dneska už nechce ani slyšet, a navíc – říká – bych si stejně vyčítala, že jsem nešla přesně po značce a ještě by hrozilo, že ji sem za měsíc poženu znovu, abych ulevila svému svědomí.

Dobrá, žádný zkratky. Za motorestem Na Samotě a s ním sousedící nejspíš pěstírnou a prodejnou stromků (Neleň pro zeleň se píše na plotě) zaplujeme do lesa a pak se nám v chůzi pokračuje lépe. Nejprve míjíme Černý rybník, poté další jménem Pazderna. Na jeho břehu stojí pár stanů, několik dřevěných chatiček a jsme svědky rybářského triumfu – pán se hrdě fotí s obrovským kaprem, který bezmocně naprázdno otevírá tlamičku. Fešák! Myslíme toho kapra… Za rybníkem vstupujeme na silnici, která nás dovede až na náves do Zdechovic. Procházíme kolem dalšího asi sadu nebo spíš školky, kde se střídají okrasné a ovocné stromky, možná to ještě patří k nelení zeleni. Musíme si vyfotit neopakovatelné chvaletické panorama.

Stánek se zmrzlinou je zavřený, ale i tak si odložíme batohy na lavičku a míříme ke svatojakubskému kastlíku. Vydolujeme notýsky na razítka, Žanetě se nepovede první otisk, ani druhý, takže jednu stránku vytrhává, ale finální třetí otisk razítka je naprosto dokonalý. Mně stačí to, co chytnu na první dobrou. Kdybych měla opravovat každý první pokus, tak neustále klečím ve startovním bloku a místo pohlednic sbírám promarněné starty. Dodáme tělu tekutiny a v mezičase u nás přibrzdí auto. Únos?

To sotva, co by s náma kdo dělal? Řidič se zdvořile ptá, kudy na Kutnou Horu, když tam je silnice zavřená. Omluvíme se, poradit totiž nedokážeme. Samy jsme bojovaly se zavřenými silnicemi, a nejednou. Zdejší infocentrum prodává sice turistické vizitky, ale je zavřené, a já si dávám předsevzetí, že sem někdy zajedu a Žanetě vizitky do sbírky opatřím. Určitě budou prodávat pohlednice (do mé sbírky) a razítko by mohli mít také jiné, než je k dispozici v kastlíku.

Najdeme i rozcestník a poprosím Žanetu (jak bych to dnes dělala bez spolupoutníka?), aby pořídila fotku rozcestníku – musí být vidět žlutá značka, palec nahoru a Májka od Hamé. Za to dostanu do projektu Turistika pro život 5 bodů a takové rozcestníky máme před sebou ještě dva. Opouštíme civilizaci a ani si nevybavuji, že cesta vedla takhle do kopce. Šli jsme k Obřím postelím v prosinci s rodinou, právě kvůli volně dostupnému razítku.

Ani Žaneta ve skalním útvaru žádné lože přesvědčivě nevidí, ačkoli vylezeme vyšlapanou cestičkou co nejblíže. Usadíme se na chvilku k nedalekému stolečku a nechám si ukázat fotky ze včerejšího výletu, o kterém mi Žaneta cestou vykládala. Připomínám, že krásný kus přírody v hlavním městě skrývá taky Prokopské údolí, a následuje další výměna cestovatelských tipů. Když se zvedneme, nestačím se zorientovat a chci se vydat zpátky, místo abychom pokračovaly k „májkovému“ rozcestníku a dalšímu kastlíku s razítkem. Naštěstí mám parťačku, která mě včas usměrní.

Vyřídíme fotku i otisk razítka a několikrát stihnu zdůraznit, že dále máme pokračovat po zelené. Přečteme si ceduli o gabrovém výchozu, který máme mít přímo za zády, ovšem ani nevíme, co máme vidět – skrz stromy nevidíme vůbec nic. Pátrání po gabrovi, gabře nebo gabru vzdáváme dřív, než ho některá z nás stačí navrhnout, a pokračujeme v cestě. Pohodlná pěšina jde rovně, ale zelená odbočuje, aby se jen pozdravila ve vrcholu pomyslného trojúhelníku se žlutou u rozcestníku V Paloukách, a pak se zase vrací na původní širokou cestu. Nechápeme proč, rovně by se šlo mnohem pohodlněji. Dokonce ani onen rozcestník, poslední, který potřebuju vyfotit s paštikou, nemůžeme najít.

Rozhlížíme se obě na všechny strany, ale to, že stojíme u stromu, na němž jsou přibity směrovky, si uvědomíme až po chvíli. Do trávy se mé dvorní fotografce nechce, já se ráda obětuju, však to nemusí být úplný detail. Část rozcestníku zakrývají větve, ale musí jim to stačit. Zatím nikdy mi neodmítli uznat palcové fotky. Kdyby jim na stránkách fungovalo určování polohy, stačilo by jen odpípnout návštěvu a nemusela bych blbnout před objektivem.

Zdejší les je protkán poměrně velkým množstvím cestiček a stezek, zdá se nám ale, že turistická značka nevede vždy těmi nejpřívětivějšími úseky. Občas musíme obcházet kaluže a blátivé úseky, ale na druhou stranu nejde o nic nezdolatelného. Přiznám se, že po deštích minulých dnů jsem čekala horší cesty. Napojujeme se na silnici, kterou vzápětí zase opouštíme cestou, která odděluje les po pravé ruce a třešňový sad po levé. Sad očividně už dlouho nikdo neopečovává, stromy proschlé, ale kdybych vymyslela lepší (pozdější) termín, určitě bych si neodpustila ochutnávku. Minule jsem litovala borůvek a jahod, dnes třešní. Žaneta jen tak ledabyle prohlásí, že až najdeme další společný volný termín, bude listopad, a borůvky, jahody i třešně už budou pasé. Když nám nebude souzeno bio občerstvení, vezmeme si větší svačinu.

Obdivujeme rozkvetlé a masivně pučící žluté keře, občas krásu doladí bílý hloh, stále se držíme cesty, která kopíruje sad. Dojdeme až k včelímu úlu, podle mého vyrobeného z kastle autobusu nebo náklaďáku, a uvědomím si, že jsem dlouho neviděla značku. „Kde je ta modrá?“ Můj vážný dotaz Žanetu rozesměje a smích ji drží docela dlouho. Mně zase dlouho trvá, než pochopím, že se směje mnou poptávané barvě. Není to tak dávno, co jsem zdůrazňovala, že modrá končí a dále putujeme po zelené. No jo, no, ale neviděla jsem ani zelenou.

Vytáhnu mobil, mrknu do mapy a koukám, že jsme před koncem sadu měly odbočit vpravo. Ani jedna z nás si však nevybavuje, že bychom míjely jakoukoli cestu nebo odbočku. Rozloučíme se s včeličkami a vracíme se zpátky. Nakonec dostávám pochvalu, že jsem si všimla docela brzo, že jdeme špatně, vracet se musíme asi 300 metrů. Značka je schovaná, proto jsme si jí nevšimly (a taky jsme možná byly zabrány do družného hovoru).

Nadáváme trošku, cesta podél sadu byla pohodlnější, minimum terénních nerovností, zatímco tahle úzká vypadá, jako by ji rozrylo stádo divokých prasat. Když o nich mluvíme, prudký pohyb kousek před námi rozřízne lesní porost a málem vyjekneme strachy – potkat divočáka fakt nechceme. Uff, naštěstí přes cestu přeběhne srnka, možná ještě vyplašenější než my dvě dohromady. Snažím se pozorně sledovat značení, abychom zase nesešly z cesty, najednou máchnu rukou (málem vyrazím svému doprovodu zuby) a jen ze mě vypadne: „Tam!“ Žaneta se lekne, že zase někde něco skáče, ačkoli jsem tímhle gestem chtěla říct: zelená značka odbočuje doleva. Slíbím, že se na příště vyvaruju prudkých pohybů a nejednoznačných informací, aniž bych tušila, jak takový slib můžu dodržet.

Dle vrstevnic v mapě máme mírně klesat, s cestou jsme zase o něco míň spokojené – rozrytý vlhký terén trvá, objevují se v něm i šutry a větve, stromy nad hlavami se naklánějí. Kdyby foukalo, asi bychom cestu tudy vzdaly. S Boubínským pralesem se dělají takový cavyky a tady, v Pardubickém kraji, je těch pralesních porostů hned několik. Líčím Žanetě Meandry Struhy a klidně si procházku někdy zopakuju. Jakmile dokončím svatojakubské putování, můžu se vydat po těch úsecích, které mi nejvíc utkví v paměti.

Doklesáme středem malé mýtiny a napojíme se na širokou polní cestu. Kdybychom se nevracely od včelína, přišly bychom určitě po ní, i mapy nám dávají za pravdu. Ale to bychom neviděly srnku a nekochaly bychom se pralesem. A nešly bychom po značené. Zdá se mi to, nebo slyším hlasy? Přibližují se. Zatím jsme potkaly jen čtyři lidi, všichni venčili psy. Teď nás míjí dva cyklisté, zahlédnou zelenou značku a mají radost, že se konečně našli. Říkala jsem, že je tady tolik cestiček, že není nic těžkého ztratit se. A pak zase najít.

Blížíme se k Bernardovu, otevírá se krásný pohled do kraje a my se snažíme odhadnout, zda támhle to město bude Kutná Hora nebo ne. Něco se tam tyčí, mohla by to být Barbora? A támhle asi bude Záboří, možná Týnec, ten je hned vedle. Ale není to na Kutnou Horu moc blízko? Proč blízko? Vždyť ze Záboří je to dvacet kilometrů. A ta svatojakubská se určitě zase klikatí, takže vzdušnou čarou to bude tak polovina. Jistotu nemáme, ale vlastně je to jedno, hlavně, že se nám líbí.

Jaký máme čas, zajímá Žanetu. Krásný, 12:12. Žanetino cože nejdřív pochopím jako zděšení, protože plánovaný vlak nestíháme, ale poté mi vysvětlí, že rozhodně nemá pocit, že už jdeme tři hodiny. No jo, už máme 11 kilometrů, jsme tedy téměř v cíli. A výlet se nám líbí hned ještě víc než doposud.

Bernardov disponuje obecním úřadem, je sice zavřený, ale doma mi to nedá a podívám se do seznamu, abych zjistila, že pohled z této obce ve sbírce nemám. Příště abych si vybírala trasu nejen podle razítek, ale taky podle obcí, kterými budeme procházet! Nebo to nechám na příští rok, svatojakubskou východočeskou už budu mít zmáknutou, tak začnu jezdit po obecních úřadech. Kdysi jsem objížděla úřady v okolí na kole, a když jsme někam jeli na výlet, koukala jsem, které obce cestou mi chybí a kde by případně měli otevřeno.

Aspoň křížek a zvoničku si vyfotím, vydoluju z batohu jablko a pouštíme se do poslední čtveřice kilometrů. Když opouštíme asfaltku, u zelené značky na pouličním osvětlení je připsáno: 1 km les. Znamená to, že les se táhne v délce jednoho kilometru? Nebo že cesta k lesu trvá jeden kilometr? Každopádně, lesík by se ještě jednou hodil, protože dodržujeme pitný režim.

Stále se držíme zelené (i když modrá nás provázela přes půlku Bernardova), která kličkuje lesem sem a tam, ale ani mě nenapadne zmiňovat jakoukoliv zkratku. Čas nás netlačí a jde se velmi příjemně. Cestu nám zkříží ještě jedna srnka a zničehonic Žaneta zůstane stát a začne šeptat. Pozorujeme nádhernou ještěrku, která se vyhřívá na sluníčku. Opatrně našlapujeme, abychom ji nevyplašily. Soutěžíme, kdo pořídí hezčí fotku a o prvenství se svorně podělíme...

Zdržíme se ještě u památného dubu letního a rázem přicházíme do cílové destinace. Na nádraží zbývá poslední kilometr. Půjdeme se podívat ještě ke kostelu? Čas máme. Žaneta se těší na relax na lavičce na sluníčku, kostel odmítá, ovšem z dobrého důvodu – kolem kostela vede svatojakubská do Kutné Hory, takže ho za tři dny uvidíme. Dobře, jdeme tedy na nádraží. Ale na hřbitov se mrknu, abych s ním příště neprudila.

Cestou narazíme na zastávku náhradní autobusové dopravy, copak je nějaká výluka? Na Idosu nic nepsali. Tak snad případné info bude vyvěšené na nádraží. Nenajdeme nic. Lavičky stojí ve stínu, tak se usadíme na vyhřátém betonovém podstavci sloupu. Vytáhneme svačinku. Natáhneme nožky a doufáme, že nám někdo řekne, jestli jede vlak nebo bus. Po svačině se zvednu a jdu se podívat aspoň, kterým směrem pojedeme – vlaky z druhé strany nás tedy nemusí zajímat. Projíždí tudy LeoExpres, RegioJet, nákladní vlak s auty i cisternami, ale žádný nezastavuje. Snad zastaví aspoň ten, který by měl přijet na první nástupiště. A co ten pán, postávající na druhém? Mírně nás znervózňuje, ale zůstáváme sedět na místě. Za šest minut by měl přijet, ale informaci stále nikdo nepotvrdil. Funguje tady vůbec rozhlas? Na prvním nástupišti se objeví paní s malým klučinou. Ta určitě ví, odkud to jede – teda pokud jen nepřivedla kluka podívat se na mašinku.

Pochybnosti rozptýlí hlášení o příjezdu vlaku do Pardubic a České Třebové na nástupiště číslo jedna kolej dva vlevo od staniční budovy. Přesunujeme se z pravé strany na levou, pán nepoužije podchod, seskočí a jda přes koleje k nám, volá: „Tam kolij?!“ Podle přízvuku cizinec. Se Žandou odkýveme, že tady na tu kolej, tak přeběhne. Naštěstí tam ještě stojí ona maminka s chlapcem. Ta se ho zeptá Kolín? A pán zopakuje již jednou položený dotaz: „Tam kolij?“ Paní vysvětluje, že na Kolín vlak jede tam, kde prvně stál, tu že Pardubice… Pán se vyděsí, že ne Pardubice, ale Kolij. Málem jsme ho posadily do špatného vlaku, ale rozhodně ne schválně. Máme pocit, že se musíme omluvit a hlavně vysvětlit té paní, že nejsme krávy pitomé, jen hluché. Chlapík ještě dostane od maminky informaci, že na Kolín to jede za deset minut, pokrčí rameny a zapluje do podchodu.

Nastoupíme do vlaku a průvodčí k nám dorazí teprve po dvou zastávkách. Co mu trvá tak dlouho? Jako by uměl číst myšlenky, říká: „Zkouším, jak to vyjde nejlevněji.“ „No, určitě přes IREDO,“ radím mu zkušeně. „To jsem ještě nezkoušel.“ Příště tedy rovnou říct to kouzelné slůvko začínající na měkké I. No, v Kutné Hoře to bude spíš PID, tam už IREDO nezasahuje. Zaplatím, sbalím jízdenku a už se vystupuje. Řečany nad Labem.

Nejdřív zkonzultujeme, kudy se vrátíme domů, abychom zase nenarazily na objížďky a uzavírky, Žaneta mě ještě popoveze k hospodě. Až tudy půjdu s Míšou do Kladrub na koníky, bude ještě zavřená (a když to otočím, budou mít zavřeno v Semíně), takže razítko se hodí. A pak už hurá domů. Cestou ani jedna uzavírka. V Suché poznáváme semafor, na kterém jsme čekaly ráno, a pak následovala objížďka. Takže ve čtvrtek to vezmeme tudy na Přelouč. Dnešek mě posunul na 92/270 kilometrů a 16/35 razítek, v obou položkách už jsem za třetinou.

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete