Smiřice – Lochenice (22. 7. 2025)

Ani nevím, zda to vůbec sepisovat, když trasu jsem započítala na cykloetapě a jde jen o „opravku“ – ale zase byla překvapivě adrenalinová. Radka mi říká, že se mnou je to vždycky dobrodružství.

No a já bych nebyla já, kdybych nekombinovala a nenaplánovala víc věcí naráz. Občas si připadám jako šílenec, který z jednoho dne vytříská to, co normální lidi z celého týdne. Pro představu: V půl osmé sedám s Míšou do autobusu, dojedeme do Hradce Králové. Na pokladně na hlavním nádraží dostaneme soutěžní razítko do karty veřejné dopravy KHK, nastoupíme do vlaku a vystoupíme na Slezském Předměstí, kde získáme další razítko. Odtud pěšky do Labyrintu divadla Drak – chtěla jsem tam spíš já než Míša, jednak jsem vyhrála vstupenky, jednak jsem tam nikdy nebyla a jednak se návštěvou zapojím do soutěže Hraj kraj.

Expozice je plná loutek, interaktivních věcí, takže si návštěvu užijeme, pěšky pokračujeme do infocentra, kde potřebuju soutěžní razítko královských věnných měst. Váháme, jestli počkáme, jak se vyvine počasí, nebo dojdeme i v případné průtrži mračen na hranolky Faency fries a schováme se až tam. Od okamžiku, kdy jsme vylezly z Labyrintu, nad námi visí děsivé černo, ale Míša rozhodne, že jdeme.

Hranolky si vychutnáme, jsou jedny z nejlepších, co jsem kdy jedla, a když jedu s Míšou do Hradce, jsou právě Faency fries odměnou za něco, resp. za cokoliv. Od hranolek máme dalších deset minut na terminál, Míša v půl jedné odjede domů a já mám ve 13:15 sraz s Radkou. Černo stále hrozí, ale voda se zatím z nebes nesnáší. Ve 12:49 zvoní telefon. Radka se ptá, kde jsem. Na nádraží, ale ještě máš čas. Prý jestli nemám u sebe nůžky. Ne, jenom nůž, rybičku, takovou tu legendární. Cože? Tkaničky? To nevím, jestli zvládne. Dobrá, počkám. Nic mi nedochází, ale Radka mi to vysvětlí. Možná se zdrží, protože se potřebuje stavit v obchodě pro nůžky.

Koupíme jízdenky a vyrážíme vlakem ve 13:33. Cesta trvá sice jen jedenáct minut, ale když vystupujeme v Smiřicích, už rozumím všemu kolem nůžek, dokonce došlo i na moji rybičku. Totiž: Ráďa si oblíbila pohodlné tenisky, které ovšem mají neskutečně dlouhé tkaničky, které ji rozčilují. Ale příšerně, takže štvou. Dokonce i to štvou je slabé slovo. Protože ty boty má moc ráda, kupuje si stejné, se stejnými vopruzujícími tkaničkami. Tkaničky následně ustřihne, její chlap je „zataví“ zapalovačem a tyto následně Radku přestanou rozčilovat.

Dneska ji ale stejnou věc jako dlouhé tkaničky učinila prodavačka v papírnictví. Tvrdila, že nůžky, které jí prodává, bez problémů ustřihnou i tkaničky u bot. Ráďa to zkouší ve vlaku, ale nůžky jen žvejkají, žvejkají a nestříhají. Vidoucí Radčino čiré zoufalství z nevyhraného tkaničkového zápasu, vylovím z kapsičky svého červeného batohu produkt značky Mikov z nerezové oceli s tím, že horší než nůžky z papíráku to prostě být nemůže.

Radka naměří, ukáže, já šmiknu, čtyřikrát zopakováno. Připadám si jako by můj batoh byl kouzelným pytlem z Malého televizního kabaretu – stačí zalovit a přání je splněno. Za pomoc s tkaničkami využívám Radku a dostávám soutěžní razítka ze smiřické nádražní pokladny. I když, Radka by mi razítko vyzvedla, i kdyby si po tkaničkách šlapala.

Po čtyřech měsících si opět sedáme do kavárny. Pro mě je to „naše“ kavárna, s nikým jiným sem totiž nechodím. Razítko mám z minula, ale domácí limonádou nepohrdnu. Mám ji dokonce s dvojitým ledem – Radka si zase zapomene říct, že led nechce, a tak jí nabídnu, ať mi ho přihodí. Výměnou mi sebere mátu a citron. Ujišťuje se, zda opravdu z Lochenic nemá jet radši autobusem. Ne! Michal dnes bude fungovat konečně jako Uber, před úřadem nás naloží, Radku vysadí v Hradci u terminálu a mě až v podhůří Vysokých Tater, když jsem rodinu zlákala na halušky. Už nic neměňme, ono taky není úplně od věci občas ty plány nechat dojít do konce podle nalajnovaného. Jde jen o to, abychom v Lochenicích opravdu byly včas. Máme pak před sebou ještě hodně dlouhou štreku.

Předám Radce želví suvenýry, kterými zásobuji její sbírku, a ona mně pohledy, které zase sbírám já. Přemýšlím, která z nás je větší pošuk: majitelka 48 tisíc českých geografických pohlednic, které se nesmí opakovat, nebo majitelka minimálně dvou tisíc želv nezohledňujících materiál, účel ani duplikování? Každý člověk je svým způsobem blázen…

Pokec v kavárně zakončíme a ve 14:40 se dáme na pochod. Smiřický park procházíme tak nějak automaticky. Za Tyršovým mostem musíme po červené uhnout doprava mezi stromy. Most se pro mě právě teď stává symbolem návaznosti a proplouvání, ovšem takový spíše „jing“. Minule jsme po něm s Radkou přišly do Smiřic, dnes po něm odcházíme, a když jsme přes Smiřice jeli s Michalem, cesta přes tenhle most nevedla vůbec.

Jsme zvědavé, v uplynulých dnech docela pršelo, nemám představu, jestli mě nakonec Radka nebude proklínat. Zatím neproklíná, zatím se směje. Pětiminutová cesta mezi stromy uteče strašně rychle, pak se chvilku motáme a hledáme v rákosí. Nakonec Radce vysvětlím, že značku sice nevidíme, ale po cestě, která se ztrácí, podél vody jít nesmíme. Musíme se vydat doleva odbočkou, která se vypařila úplně. Po krásné asfaltové silnici bychom se k patníku dostaly po čtyřech minutách, takhle jsme čas zdvojnásobily – ale přesně dodržujeme trasu.

U patníku (14:55) se letmo dotkneme silnice a přímo k ní je vytyčena kolmá polňačka, která nás povede dál, pořád rovně. Rovně myslím bez zatáček, nikoli bez zvlnění na cestě. Těch prohlubní je docela dost, nemůžeme jít vedle sebe, často se oddělujeme a každá zkouší louži obejít jinudy. Dokud se nám daří s menšími výhybkami, je to úsměvné. Mám pocit, jako bychom tančily sambu. Ne v kapkách deště, ale v kapkách po pořádné průtrži mračen. Louže se postupně zvětšují a houstnou, a jestliže jsme začínaly rytmickou sambou, končíme divokým Montyho čardášem na břehu moře. Některé kaluže se totiž rozprostírají přes celou cestu a musíme se vyklouzat na travnatý pás na okraji pole a balancovat na něm jako na kladině. Z jazykového hlediska by se mi líbilo tvrdit, že jsme tančily loužáky (po vzoru ploužáky, jen odvozené od louže).

Ani nevím, nač se mě Radka ptala… Místo odpovědi ji lehce chytám za ruku a popostrčím na bezpečnější „stopu“, okomentujeme ty kaluže a pak už ani ona netuší, co bylo obsahem jejího dotazu. Zasmějeme se tomu, ale něco mi říká, že zrovna teď si povídat nemáme, máme mlčet, být tu jedna pro druhou a soustředit se na kroky nejen své, ale i té druhé, soustředit se na společnou cestu.

Po čtyřiceti minutách se zblátadoloužová cesta odklání doleva, ale značku na ní nevidíme. Není to poprvé, co si se mnou turistické značky hrají na schovávanou, myslím, že zrovna červené ze všech nejradši. Vím, že se mám držet Labe, tak holt půjdeme rovně – jenže ono tak úplně není kudy. Pole zde končí a to, co vidím směrem, kterým bychom se měly vydat dál, nelze rozhodně nazvat cestou, ani loukou, ani trávníkem. Nevěřícně zírám na zaplevelenou mez, možná kus úhoru, co já vím.

Radka hledá rozcestník, podle mapy tady žádný ani stát nemá, a když se mě vážně zeptá: „Pavlo, a kam teda?“ jen natáhnu ruku. Vyseknu přitom zkroušený provinilý obličej a ještě se studem o dobrých dvacet čísel scvrknu tak, že Thálii za tuto sezónu mám v kapse. Radka se podívá za mojí napřaženou rukou a za roli nevěřícího Tomáše jí náleží Český lev.

Než stačím cokoliv navrhnout, projeví Radka naději, že se nemýlím, a rozhodně vkročí mezi kopřivy, mumlajíc jakousi magickou formulku. Teprve později mi dojde, že ta formulka zněla: Když myslíš. Teď bohužel nemyslím, teď to vím. Naštěstí nám zpod nohou vymizely všechny kaluže, naneštěstí byly vystřídány mokrým porostem, který s každým dalším krokem dosahuje výš a výš, momentálně mě ty nejvyšší kusy šlehají někde u kolen.

Zeleň kolem necesty se zahušťuje, objevují se stromy a pak se bylinné patro zase ztrácí, jsme v lese. Jak je to možné? V mapě žádný les není! Jo, to asi bude tenhle zelený proužek podél Labe. Jenže i tady pršelo. Terén se svažuje směrem k řece, hlína po dešti občas klouže a já si nadávám, že Radka už se mnou určitě nikdy nikam nepůjde. Kromě kavárny, tam bylo bezpečno.

Uklidňuje mě sice, že za celý svůj život byla zvyklá chodit, že jí to nevadí. Tak hlavně, že ji neštvou tkaničky, to by i na ni možná bylo moc. Když se proplétáme větývkami, poučuje mě, že jí vždycky vysvětlovali, že větve se tomu za tebou držet nemají, protože v momentě, kdy si ji „předáváte“, nemusí to klapnout a ty mu spíš ublížíš, ale že takové jednání většinou všichni považovali za neslušné. Zkoušíme obě varianty, mám pocit, že musím jít první a chránit svou svěřenkyni (když jsem ten vedoucí) před případným nebezpečím. Před sebou zahlédnu první opravdovou překážku – stromek přes cestu, který se nedá obejít.

Upozorním Radku, určitě ne kvůli tomu, že si myslím, že je slepá, podávám jí při překračování ruku, ale poradí si sama s úsměvem: „To je dobrý prosim Tě.“ Ten nahoře Radčin úsměv musel pochopit jako žádost o další překážky, jinak si nedokážu vysvětlit fakt, že na trase dlouhé 2,5 km potkáme ještě další tři povalené kmeny. Jeden z nich je velké sousto i pro mě, je nepřekročitelný. Přes kmen nejprve přehodím pravou nohu, dosednu obkročmo a snažím se švihem zvednout levou nohu. Radka jakožto rozumná, vzdělaná a zkušená dodržuje pravidla silničního provozu o bezpečné vzdálenosti, čímž si zachrání svůj obličej od mého kopance.

Pozoruje mě a z jejího obličeje odezírám ty matematicko-analytické procesy, které se jí odehrávají v hlavě – jak přesně fázuje jednotlivé kroky a plánuje postup pro překonání stromu. Mám pocit, že si i prohlédla okolí, jestli by se překážka třeba nedala obejít. Je mi stydno, když sleduju, k jakým akrobatickým výkonům nutím nebohou seniorku. Omlouvám se, že jsem to opravdu netušila, a zároveň přemýšlím, jak by asi vyváděl Michal, kdyby se tady ocitl během naší prvomájové vyjížďky s kolem, kdybych tehdy trvala na dodržování svatojakubské stopy.

Moje putování má vlastně jasnou strukturu a je plné nejjemnějších znamení a drobností, které prostě takhle mají být, Radka mě totiž nezabije ani za takovouhle cestu. Dokonce se i směje, když si postěžuju, že jsem úplně zapomněla dělat fotky a nemám co dát do svého vyprávění. Kdybych ji zachytila v momentě překonávání nejstatnějšího stromu, mohla by se cítit jako Věra Čáslavská… Kupodivu mě nechce zabít ani za tyhle kecy. Tak aspoň musím vyfotit cestu, ten věčný leitmotiv. Otevírám ikonu foťáku a chci ťuknout, když v tom mi ujede noha. Pád naštěstí vybalancuju, ale mobil schovávám. Karma je zdarma, dnešní etapa má zajisté sloužit k tomu, abych trénovala slohový útvar líčení, žádné fotky, jen popis, a ten musí být. A ta karma? Fakt funguje, jediná fotka z cesty lesem a je rozmazaná, ráda bych věděla proč.

Stejně ještě jednu fotku udělat musím, a sice v okamžiku, kdy se rozestoupí stromy kolem nás a my jasně vidíme, jak malý kousíček půdy (ne, dneska nemůžu říct pevné půdy) nás dělí od utonutí. Ric pic žbluňk. Upřímně? V tomhle Labi bych se utopit nechtěla. Ani koupat. Sice mi moje kamarádka asi moc nevěří, když jí slibuju, že za deset minut bude most a civilizace, když to říkám už potřetí a furt nic. Prvně totiž mapa ukazovala 13 minut a já číslovku zmenšila, pak mapa hlásila přesnou desítku a naposledy to bylo 8 minut, což se zaokrouhluje nahoru.  

Za odměnu Radce slibuju rozcestník a hned za ním onen most, který nás skokem dostane do civilizace. Silnice, most, ale rozcestník žádný. Aj, aj, aj… chudák malej, kdo mu to udělal? Rozcestník je pokácen úplně stejně jako čtyři stromy cestou, smutný pohled. Vandal nebo příroda? Těžko říct.

Hurá asfalt, žádné větve a těsně za mostem odbočuje doleva cyklostezka a po ní pokračuje svatojakubská, kterou opouštíme. Takže poslední odchylka od trasy napravena, úleva se ve mně mísí s čímsi, co neumím pojmenovat. Vděk? Za to, že smím mít plány, že se smím mýlit a že se smím poučit? Nebo možná za to, že se Radce nic nestalo a že si brzo sednu někam, kde nebudou kaluže a bahno.

Po žluté dorazíme před obecní úřad v nádherně vypočítaném čase: 16:22. Odlehčíme na chvilku zádům, doluji z batohu sešity na svatojakubské razítko a rozhoduji, že nebudeme čekat do půl, zkusíme vzít za dveře dřív, kdyby tam náhodou někdo už seděl. Taky občas chodím do práce s předstihem. Zvedám hlavu a pocit spokojenosti a vděku je ten tam: „To si jako vážně ze mě dělají pr.el?“ Na Radčin tázavý pohled jen máchnu rukou tak prudce, že málem vysklím okno. Za ním jako trest hodný Erbenovy Polednice výsměšně visí cedule: DOVOLENÁ, od 21. do 25. 7. 2025. V naprostém zoufalství se ptám Radky, jestli je opravdu dneska 22. To není možný, vždyť jsem ještě na úřad psala a ptala se, jestli budou mít otevříno, abych sem Radku netáhla zbytečně! A odepsali mi, že 22. 7. bude úřad otevřen v obvyklé úřední hodiny. Takže někdy znovu a lépe.  

Rozhlížím se, jestli náhodou nedorazil Michal… Všimnu si, že dveře v budově obecního úřadu jsou otevřené. Ha! To se musí zkusit. Vlezeme do tajuplné chodby, chvilku vyhodnocujeme míru bezpečí pro další postup a nakonec rázně zaklepu a ještě rázněji vezmu za kliku, očekávajíc, že bude zamčeno. Cvak. Vpadnu do místnosti jako Ilja Muromec a jsem téměř šokována pohledem na muže za stolem.

„Dobrý den,“ začnu koktat: „já si uvědomuju, že máte dovolenou, ale dveře byly otevřené…“ Pán se usměje od ucha k uchu: „Ale dneska nemáme dovolenou, jenom ve čtvrtek.“ Dneska jeden šok za druhým. „Ale máte tam ceduli,“ rozmáchnu se širokým gestem a průvan od mé paže zvedne pár papírů na stole. „To paní kolegyně,“ omluvně pokrčí rameny muž a zeptá se, co si přeju. První slovo, které se mi dere na jazyk, je klid, ale kvůli tomu tady nejsem.

Když s rozervaným nitrem, které ještě nestihlo zpracovat zklamání z cedule a už musí zpracovávat nadšení z razítka, opouštím budovu úřadu, uvědomuju si, že obecní úřady navštívené s Radkou vždycky musí mít nějaké speciální kouzlo. Z myšlenek mě vytrhne troubení, právě přijíždí multivan T5. Když se rozjedeme, Michal si neodpustí zvědavou otázku: „Máš to razítko?“ Radka se rozchechtá a já se zmůžu jenom na vysílené: „Hádej!“ 

Do svatojakubské sbírky dnes přibylo jedno (29/36), kilometrové skóre se nenavýšilo ani o jediný centimetr (211/270). Ale ty zážitky opět balzamují moji duši.