Svatojakubská východočeská – výlet třináctý

Červený Kostelec – Police nad Metují (18. 6. 2025)

Ta obrácená varianta, tedy chůze v protisměru (svatojakubská je asi nejspíš jednosměrná), se mi minule osvědčila, také dnes vyrážím retrospektivně. Jednak proto, že se mi v Bezděkově nad Metují nechce 40 minut čekat na otevření OÚ, a za druhé proto, že touto cestou můžu získat víc o jedno razítko do soutěže s dopravou KHK (jo, už konečně mám brožury).

V Hradci Králové stihnu sehnat i soutěžní razítko a v 10:35 sedím ve vlaku. Ještě si dopřeju vystoupení v Jaroměři, abych sehnala další soutěžní razítko, je to adrenalinový zážitek. Nádražní budova se rekonstruuje a já běhám dokola a hledám budku, kde by se prodávaly jízdenky. Šipka ukazuje doprava, ale text pod ní píše: před nádražní budovou vlevo. Jdu podle instrukcí a přes veškeré pochyby zažívám úspěch. V 11:18 naskočím do vlaku a vystupuji v Červeném Kostelci krátce po tři čtvrtě na dvanáct. Získám další soutěžní razítko a ještě počkám na autobus, který mě přiblíží k výchozímu bodu, k autobusáku. Už si jaksi zvykám, že musím mít pevný plán, abych mohla improvizovat.

Vyjdu z obydleného území, nastupuji na polňačku a říkám si, jak hezký den mě čeká. Veškerou pozornost obracím k zastavení svatojakubské cesty, netušila jsem, co si pod názvem představit. Použit v mapě je symbol patníku, ale to, co vidím, není obyčejný patník – něco jako pomník, nahoře hřebenatka a na sobě má 18 keramických „kachliček“ s výjevy poutníků, kostelů, detailů. Škoda, že k tomu dílu nezvládnu dohledat žádné informace. Pomocník GPT taky nic moc, nabízí mi jen, abych se registrovala a mohla mu poslat fotku. Zas tak to asi nehoří… Něčím mě ten objekt fascinuje, nejsem však schopna říct čím. Možná se podobá mému putování, každá kachlička trošku jiná, geometricky nedokonalá, a jedno společné téma a celek mě nutí k obdivu.

První kontrolní bod mám u rozcestníku Kostelecké Končiny, kde se objevím ve 12:50. Vezmu si první jablko a pokračuji v cestě. Deset minut náskok oproti itineráři nic neznamená, ale zdržel mě patník/nepatník. Teď už půjdu svižněji, možná proto, že výškový profil mi ukazuje klesání až do Hronova. Polní cesta podél pastviny je příjemná, potěší mě dokonce, když zahlédnu třešeň. Jupí, odměna, občerstvení, raduju se. Když se ale snažím něco utrhnout, zjišťuju, že ani na jeden plod nejsem schopna dosáhnout. Třešně mi holt někdo očesal a ani jednu jedinou červenou kuličku mi nezanechal, sobec! Nenažranec! No co, nebudu se nikoho doprošovat.

Nejspíš za to můžou nedostupné třešně a naštvání, které mi způsobily, marně hledám rozcestník Nad Zbečníkem, k němuž jsem měla dle plánu dorazit ve 13:40. Zjišťuji, že jsem ho přešla, aniž bych si ho všimla – je 13:25 a už jsem za ním. Za pět minut mám procházet kolem nějakého bunkru, ten snad neminu. Pěchotní srub T-S 5 U Křížku opravdu minout nelze, zelená značka vede v jeho těsné blízkosti.

Ve 13:50 bych měla dorazit na vlakové nádraží do Hronova, kde chci získat dnešní poslední razítko do soutěže, v itineráři s touto zacházkou nepočítám. Podle plánu mám další zastávku až na IC, a sice ve 14:40, už teď je jasné, že tam budu dřív. Takže v Polici nad Metují bych autobus v 17:20 stihnout měla (dle itineráře mám příchod v 17:45, ale už při plánování vím, že jsem rychlejší, než mi nabízejí mapy.cz). Jen nikdy netuším, kde se zakochám.

Bez problémů dostanu na nádraží razítko a městem se doplahočím na náměstí k IC. Zelenou kostku s písmenem I vidím ale na jiném baráku, než kde vím, že infocentrum sídlilo. Na nové budově ale čtu nápis, že se prostory teprve připravují, aha, takže jako dřív. Před hlavním vstupem do budovy se setkám se třemi turistkami. Vezmu za prostřední dvoukřídlé dveře… a nic. Jedna paní ze skupiny zareaguje: „To mají zavřeno?“ Hned se podívá na ceduli na levých jednokřídlých dveřích a hlasitě komentuje: „Otevřeno od jedné… ale…,“ koukne na hodinky, „jsou dvě.“ Vezme za kliku, normálně otevře a celá skupinka se nahrne dovnitř.

Protože neumím otevírat dveře, předběhly mě jiné. Obsadí pult, vybírají si vizitky a přes jejich hradbu se nedostanu ke krabici s razítky. K vizitkám patří také razítka, a tak chvilku čekám… Dovnitř jako velká voda dorazí další dvě, očividně ze stejné party. Tak to teda nee, nebudu před sebe pouštět celý autobus! Než si i zbývající ženy vyberou vizitky, poprosím, protáhnu se, otisknu, poděkuju, pozdravím a odcházím.

Na protějším rohu je večerka, s jejíž návštěvou počítám, protože jsem v batohu měla jen dvě mrkve, pár ředkviček a dvě jabka a myslím, že už mi toho moc nezbývá. Koupím si tři rohlíky a balíček sýra, nahodím batoh na záda, udělám pár fotek, osvěžím se ve vodních tryskách v chodníku, narazím na hlavu vyždímaný klobouk a pokračuju dál. Máme 14:15, všechno vyřízeno s náskokem 25 minut oproti plánu. Ke kostelu Všech svatých nezacházím, podrobně jsem ho zkoumala při minulé návštěvě Hronova, ale neodolám a nakouknu do Husova sboru, ten jsem neviděla nikdy ani zvenčí.

Po asfaltce dojdu na pomezí Velkého Dřevíče a Žabokrk, kousek od vlakové zastávky Hronov, zastávka a stále po asfaltce proti proudu Metuje dojdu až k silnici 303, kterou musím přejít. Provoz na ní docela fičí, přesně tři minuty musím čekat, než mezi auty vznikne prostor, abych silnici bezpečně přeběhla k rozcestníku Kozinek. V 15:02 si uvědomuju, že jsem sem měla dorazit až v 15:40, ale nikterak mě toto zjištění nerozčílí. Tou dobou bych, podle aktualizovaného plánu, měla žebrat o razítko na obecním úřadě v Bezděkově nad Metují. A tak aspoň na chvilku vydechnu… Nasvačím se a pak zase pokračuji v cestě.

Vyfotím budovu, která kdysi bývala mlýnem, a pustím se za červenou šipkou přes louku, kudy na první pohled snad ani žádná cesta nevede. Značení tady není kam umístit, ale při pohledu do mapy se stále cesty držím (teda, jestli to se značením v terénu není stejně jako u Vlašimi). Musím přejít Metuji po kovové děravé lávce, která má zábradlí pouze na jedné straně, přímo nad jezem. Následuje další, tentokrát dřevěná, lávka u soutoku Židovky s Metují. Pohled na krajinu je bezútěšný, rozbagrováno, rozježděno, snad to má nějaký rozumný důvod.

Za silnicí se konečně objeví ono stoupání, které už od první lávky očekávám. Asi čtvrt hodiny funím do kopce a najednou se vyloupne nejen kovová tyč s přidělanou červenou značkou, ale i kostel na obzoru. Krásné místo, ideální k rozjímání. Zastavím se, zrak zaměřený stále ke kostelu a do duše se mi vkrádá vděčnost a pokora, i když s čertovskými růžky. Blížím se k poslední mezistanici. Majestátní kostel sv. Prokopa už z dálky láká k návštěvě, a tak nejprve zamířím k němu. Dveře dokořán… Razítko je v kostele nebo na OÚ. Po krátkém váhání si otisknu razítko tady. Vůbec nemusím na úřad, pohlednici z Bezděkova ve sbírce mám. Projdu hřbitov s krásným panoramatem v pozadí, vyfotím kostel i z druhé strany a málem přehlídnu svatojakubský patník. Na úřad se vydám, ani ne tak pro pohled, ale někde uvnitř mám potřebu pochlubit se někomu, že jdu svatojakubskou cestu.

Dřív než dveře do kanceláře najdu odemčený záchod. Snad mě tam nikdo nepřekvapí… Pak teprve zaťukám na kancelář a poptávám pohlednice a neodpouštím si poznámku o tom, že jsem původně chtěla razítko, ale obsloužila jsem se v kostele. „Tam je svatojakubské.“ „Ano, to je dobře,“ usmívám se. „Vy putujete?“ Přesně na tudle otázku jsem čekala. „Ano, dneska z Kostelce do Police, ale jinak už mi chybí jen dvě etapy.“ Úřednice vyjádří údiv a obdiv, čímž pohladí moje ego, poděkuji a spokojeně odcházím, s náskokem třiceti minut. Jsem holt dobrá a pochvalu jsem si naprosto zasloužila.

Na návsi na lavičce sbalím pohlednice i sešity do batohu, klidně můžou padnout na dno, dnes už je potřebovat nebudu. Vezmu do ruky zase něco jídlu. Než opustím Bezděkov, potkám trojici s batohy a turistickými holemi, usmějeme se na sebe a pozdravíme se, ale na sdílení tras a zkušeností nedojde. U křížku odbočím doleva a za chvíli se mi opět terén pod nohama změní – z asfaltu je polňačka, tedy přesněji řečeno luční cesta, po které v protisměru jedou dva cyklisté. Vykračuji si docela svižně, nic mě neděsí a netrápí. Čas mám víc než dobrý a v 16:35 fotím patník v místě, kde polňačku nahrazuje asfaltka, patřící do katastru Radešov.

Poslední kousek, posledních dvacet minut do cíle se sice už nezbavím silnice, ale s provozem to v těchto končinách v tuto dobu naštěstí není moc žhavé. V 17:00 se posadím na lavičku na autobusovém nádraží v Polici nad Metují, ke stanovišti č. 4, odkud mi za dvacet minut jede autobus, který mě doveze na vlak. Sbalím si hůlky, sním poslední rohlík a koukám, jak k zastávce přichází další jedinci. IDOS hlásí zpoždění dvě minuty, takže když k zastávce přijede autobus a nastupují lidé, lezu za nimi.

Pípnu si jízdenku a oznámím řidiči, že se s ním svezu jenom k vlaku, řekne mi OK a já se usadím k zadním dveřím. Autobus se rozjede, ozve se hlášení o příští zastávce a mně se chce zařvat: Jakej Žďár, do pr…?! Proklínám ty tvoje ústa, proklínám Žďár nad Metují – nejdřív náves, pak hřiště, pak železniční stanice. Není pochyb, sedím v jiném autobuse. Naštěstí mám v chytrém mobilu ty internety a IDOS mi velmi rychle prozradí, že když vystoupím u železniční stanice, tam nasednu na vlak, na který jsem měla nasednout v Polici nad Metují. Definitivně se uklidním, když mi vlak ve Žďáru zastaví, když se mi povede přestoupit a dojet domů s pozměněnými statistikami:

razítková 27/35, kilometrová 192/270.

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete