Toulky po Lubelském vojvodství 1. část

Polsko – náš soused. Hlavní město Waršava. Rozloha je téměř čtyřikrát větší než rozloha naší země. Žije v ní 38,5 milionů obyvatel. Co si ještě o Polsku ze školy pamatujeme? Někdo nic, někdo víc. Vzhledem k tomu, že nebydlím od hranic s Polskem daleko, bylo pro mě Polsko symbolem burz, tržišť a sobotních výletů za nákupy. Znala jsem z něj jen tři městečka v pohraničí. A jednou se nám podařilo zajet na zájezd do Krakowa a solného dolu Wieliczka.

Vždy na konci roku se nám dostanou do schránky katalogy cestovních kanceláří, se kterými jsme již v minulosti cestovali, aby nás nalákaly na další zájezdy. V roce 2018 jsme byli na jednom takovém krátkém zájezdě v Rakousku, na kterém dělal průvodce manželův bývalý učitel zeměpisu. Byli jsme jím nadšeni. Zájezd měl perfektně připravený. Nenudili jsme se ani chvilku. V autobuse nás lákal již na další rok a nabízel nám tři zájezdy. Zjistili jsme, že pro danou cestovní kancelář připravuje každoročně poznávací zájezdy – do Polska, na Slovensko a právě jednodenní do Rakouska. Očekávali jsme na konci roku nový katalog a s napětím jsme si jej prohlíželi, jestli tam slibovanou nabídku zájezdů najdeme. Rozhodli jsme se právě pro Polsko. Proč tu zemi nepoznat i jinak než s nákupní taškou v ruce? A navíc cílem zájezdu bylo Lubelské vojvodství, které se nachází na východě Polska až u hranic s Ukrajinou, kam si určitě sami jen tak výlet neuděláme. Bylo rozhodnuto, objednali jsme čtyřdenní zájezd do neznáma.

Bohužel kolikrát se stane, že si něco naplánujete a ono se pak všechno změní. Abych to neprodlužovala zbytečným povídáním, nakonec jsem v červenci 2019 vyrazila na zájezd s kamarádkou. Manžel jet nemohl a prosil mě, abych zájezd nerušila a jela aspoň já. A nutno říci, že i když mi to bylo líto, s kamarádkou jsme si tu krátkou dovolenou velmi užily.

Autobus byl téměř plný. Zjistili jsme, že pan průvodce pořádá a jezdí na tyto zájezdy už 20 let a s ním jeho stálá klientela. V minulosti projeli Polsko tak, aby byli každý rok na jiném místě. Tentokrát jsme tedy vyrazili na východ. Než jsme dojeli do Lubelského vojvodství, udělali jsme ještě první zastávku na území Mazovského vojvodství ve městě RADOM.

Když jsme procházeli jeho historickým centrem, působilo na nás jako naše menší městečko, kam jsme spolu s kamarádkou chodily na gymnázium. Od průvodce jsme se ale dozvěděli, že je to velké město s 220 tisíci obyvateli a je okresním městem. Je střediskem vzdělanosti, nachází se v něm spousta středních škol, uměleckých i vysokých škol. Při naší pěší prohlídce jsme si prohlédli gotický kostel sv. Jana Křtitele, náměstí s radnicí nebo Krakowskou bránu. Dostali jsme nějaké volno na svačinu, toho jsme okamžitě s kamarádkou využily a šly na kafíčko. A co by bylo kafíčko bez dobrotky. Vyzkoušely jsme polskou specialitu – SERNIK. Je to vlastně tvarohový koláč velmi podobný cheescaku. A chutnal opravdu skvěle. Po této krátké pauzičce jsme se vydaly zpět k autobusu. Cestou jsme si ještě koupily pohled města na památku.

Z Radomi jsme pokračovali v cestě na východ. Naší druhou zastávkou bylo město PULAWY. Procházku městem jsme zde nedělali. Naším cílem byl PALÁC CZARTORYSKICH, ve kterém jsme měli komentovanou prohlídku v polštině. Nutno říci, že většina našich lidí opravdu celému výkladu rozuměla. Asi krom mě. Já mám s polštinou problém. Časy, kdy jsme každou sobotu a neděli koukali na polské večerníčky, jsou už dávno pryč. A vzhledem k rozšíření televizních stanic po revoluci už není třeba koukat na zahraniční filmy na „Poláku“, jak jsme tomu s oblibou říkali. A jelikož na nákupy vyrážím jen těsně za naše hranice, jsem rozmazlená tím, že polští trhovci se mnou mluví zásadně česky. Naštěstí kamarádka je na tom s polštinou podstatně lépe a občas mi něco přeložila, čemu jsem nebyla schopna sama porozumět. A tak to bylo po celou dobu zájezdu.

Palác Czartoryskich je bývalá rezidence rodiny Czartoryskich – k dispozici je prohlídka muzea s pozoruhodnými rodinnými sbírkami, které souvisejí s historií Polska. Palác obklopuje rozsáhlý park s řadou dalších historických budov. My jsme se zašli podívat ještě do Sibylina chrámu – kruhové stavby postavené podle modelu starověkého chrámu Vesta v italském Tivoli. Uvnitř budovy byla výstava obrazů. Prohlídka paláce i parku se nám moc líbila a jelikož se blížil večer a byli jsme na cestě již od brzkých ranních hodin, těšili jsme se už na ubytování v hotelu a na večeři. Hlavně jsme byli zvědaví, jaké polské lahůdky nám předloží. Unavení a hladoví jsme dojeli do hotelu ve městě Lublin.

LUBLIN – je hlavním střediskem, chceme-li hlavním městem, Lubelského vojvodství. Je to krásné historické a zároveň moderní město, kde žije 340 tisíc obyvatel. Na místě dnešního města prý stála osada již v 5. století, ale první písemná zmínka o městě je z roku 1224. Ve městě je spousta krásných historických budov – hrad, kostely, věže. Město je dnes především kulturním centrem východního Polska. Je zde množství galerií, muzeí, kromě původní staré katolické univerzity, jsou zde také další tři s převážně přírodovědným zaměřením. Ve městě se pořádají kulturní festivaly. Atraktivním místem města je Litevské náměstí s multimediální fontánou. Některá zajímavá místa jsme v Lublinu navštívili a určitě Vám o nich ještě povím.

Hned druhý den ráno po výtečné snídani nás autobus zavezl k místnímu hradu. LUBLINSKY HRAD je dominantou města. Byl postaven již ve 12. století, později k němu byly přistavěny další části. Ve 14. století byl na přání Kazimíra Velkého hrad přestavěn do gotické podoby, byla k němu přistavěna kaple sv. Trojice a hrad byl obehnán hradbami. Dále byl několikrát přestavován. Nynější podobu má z 19. století, a to novogotickou. Od 19. století byl používán více než 100 let jako vězení. Nejprve jako carské vězení, pak si ho gestapo změnilo na mučírnu. Po druhé světové válce sloužil hrad ještě deset let totalitnímu režimu k internaci politických vězňů. Na věžích hradu je možné vidět sekyry, které tam byly instalovány v období, kdy hrad plnil úlohu věznice. Sekyry jsou tam ponechány, aby připomínaly tuto neslavnou dobu hradu. Až v roce 1954 byl hrad opraven a o tři roky později začal sloužit jako Lublinské muzeum. Dnes slouží jako jedna z jeho poboček.

Navštívili jsme Kapli svaté Trojice, zvanou také Hradní kaplí. Paní průvodkyně byla z naší výpravy nadšená. Náš pan průvodce ji ubezpečil, že pokud bude mluvit pomalu, že jí budeme rozumět a nepotřebujeme tlumočníka. Řekla nám, že jsme první česká výprava, kterou na zámku zažila a požádala nás o společnou fotku, aby ji měla na památku. Vzhledem k tomu, že do Lublinu je to z hranic asi 80 km, jsou tam zvyklí na výpravy z Ukrajiny nebo Běloruska. V kapli jsou k vidění hlavně vzácné fresky, které jsou považovány za nejhezčí historické nástěnné malby v Polsku. Jsou hierarchicky uspořádány od znázornění Boha v nejvyšší části, pak jsou obrazy ze života Marie a Ježíše a apoštolů až po přechod mezi nebem a zemí. Prohlídka byla velmi zajímavá. O to smutnější byla prohlídka prostor Hradní věže, kde bylo původně vězení. Spousty dopisů od vězňů domů a dopisů od soudů vězňům dokumentovaly ono strašné období polské historie.

Po návštěvě hradu jsme vyrazili každý sám ještě v rámci svého volna na procházku po krásné historické části Lublinu. Prošli jsme se malebnými uličkami, museli jsme projít různými historickými branami města. Na závěr jsme se osvěžili v cukrárně, abychom se pak vrátili k autobusu, který nás měl odvézt k dalšímu cíli. Na chvíli jsme Lublin opustili, abychom se do něj zase vrátili.

Palka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete