Černá Hora

Na rok 2015 jsme si plánovali, že bychom mohli mít tentokrát dovolenou leteckou. Jenže do jaké destinace by to bylo nejlepší a zároveň nejlacinější? Vybírali jsme dlouho, protože jsme s sebou měli brát i mladšího syna. Dítě zdarma už bylo samozřejmě ve všech hotelech obsazené a tak jsme vybrali Černou Horu.

Sepsaly se dvě smlouvy na 11 nocí v červenci, protože celé léto byly ceny stejné, příznivé a na konci prázdnin se cena lišila jen minimálně. Jedna byla pro mne, přítele a syna, druhá pro mou mamku a babičku. Na syna mi přispěla moje babička, což jsem uvítala. Když se přítelův spolupracovník dozvěděl, kam letíme a do jakého hotelu, strašil nás, ať si s sebou nezapomeneme vzít i savo a podobně, jak strašné to tam je. Údajně měli na zdech plísně, v koupelně vodu na zemi, špinavou vanu... Našli jsme si proto recenze, kde jsme nevyčetli nějaké veliké pohoršení. Žádné čistidlo jsem pochopitelně nebrala.

Většinou jsem mívala nejméně tři týdny před odjezdem už většinu věcí připravených, ale tentokrát jsem začala s přípravou až poslední týden před odjezdem. Ve stejný čas přišly pokyny na cestu. Nejvíce nás zajímalo, v kolik nám odlétá letadlo. Ze zjištění jsme moc nadšení nebyli. Náš odlet byl naplánovaný na 18.40 hodin. Říkala jsem v tu chvíli, že ztratíme jeden den, když se nebudeme moci koupat ještě v den příjezdu. Aspoň nám zbude čas na koupání při konci pobytu. To jsem si však jen myslela, realita byla úplně odlišná.

Černá Hora Kontrolovala jsem letenky a závěr byl takový, že je vše v pořádku. Bylo. Dokud nezazvonil telefon a v něm mamka s otázkou, zda jsem kontrolovala u všech datum narození. Zapomněla jsem ho zkontrolovat synovi. Narychlo se přes e-mail v cestovce zřizovala náprava. Letenky se změnily snadno, místo letenek, co znám, vynalezli pouze papír s názvem letenka. Co se týče pojištění, to si opravili na pojišťovně, kartička zůstala stejná. Naštěstí jsme ji nepotřebovali.

Každý má nárok na své odbavované zavazadlo do 15 kil a menší příruční na palubu do letadla. Pokud letí skupina, kila se sčítají. Místo pěti kufrů jsme měli pouze čtyři. Já jsem své věci naskládala do dvou polovičních kufrů. Po sečtení váhy jsme stále zůstávali v plusu.

S předstihem jsme si koupili jízdenku na vlak, která měla platnost až na letiště + zpáteční cestu. Odjížděli jsme v poledne s obalenými zavazadly a doufali jsme, že jsme nic nezapomněli. I přes velké teplo jsme si oblékli slabé kalhoty. V Praze jsme se přesunuli na zastávku autobusu s označením na letiště a do 15 minut jsme odjížděli z hlavního nádraží.

Na letiště jsme se dopravili s dostatečným předstihem. V klidu jsme se mohli najíst řízků z domova, projít letištní halu z jednoho konce na druhý i podívat se na vyhlídkovou terasu, jak letadla startují. V odbavovací části jsme čekali, až budou dvě hodiny před odletem. Tam se zobrazuje na tabuli číslo odbavovacích přepážek. Do té doby jsme si ovšem dali z automatu kávu a cappuccino a malému se koupila čokoláda. Po několika minutách však převrhl kelímek na sebe. Ihned jsme běželi na WC a snažila jsem se fleky vyprat a následně je pod fukarem vysušit. Ještě štěstí, že jsme měli kufry zatím u sebe. Převlékly se mu kalhoty za čisté, a i když venku stále panovalo horko, mohli jsme dát teplejší, protože celá hala je klimatizovaná a to nemluvím o letadle.

Když konečně zveřejnili čísla odbavovacích přepážek, stoupli jsme si do špatné fronty. Nemyslím, že bychom jeli jinam, ale na té naší odbavoval zřejmě nezkušený mladík. Jednak vedlejší fronta ubývala rychleji a jednak, když jsme přišli na řadu, nastal pro něj velký problém. 5 letenek, 4 kufry, 2 rodiny. Jak to dát dohromady? Nestačili jsme se divit, co vše vymýšlel. Dokonce i po poradě s kolegou si nevěděl rady. Jak by bylo jednoduché na 1 letenku dát všechny kufry s tím, že letenky by se připojily k sobě v počítači jako vždy. Místo toho jsme zde stáli asi 30 minut a rozdělil kufry takto: pro 3 osoby jeden kufr (necelých 15 kg) a na 2 osoby zbylé tři kufry (něco přes 17 kg). To nám ještě chtěl přebývající kilogramy nechat zaplatit. Ale když jsme mu řekli, že na 5 osob jsme hluboko v plusu, tak tedy po opětovné poradě s kolegou nám vydal doklady bez placení. Už máme něco nalétáno, ale toto jsme zažili poprvé. Do letadla se smělo vzít minimum pití i pro dítě. Před kontrolou jsme pili tak dlouho, dokud neřekli dost a vzhledem k dítěti jsme si mohli vzít větší množství.

Náš let měl 30 minut zpoždění kvůli zaplněnému vzdušnému prostoru nad Rakouskem. Další, co jsme zažili poprvé, byla zima v letadle. Celý let jsme v předních místech zmrzali. Za ta léta už jsme vyzkoušeli různá sedadla úplně předu, uprostřed, vzadu. Kamkoliv jsme si sedli, stačilo nám triko s krátkým rukávem. Tentokrát až asi do poloviny letadla bylo slyšet, že je chladno, dokonce ani vzadu nebylo nijak teplo. Poprosila jsem letušku o deku i o zatopení. Deka v letadle není k dispozici a pilot zatopil. V duchu jsem si říkala, že to není pravda. Místo toho nabízeli jídlo a pití za předražené ceny. Ty časy jsou pryč, kdy se občerstvení podávalo během letu zdarma. Když jsme přistáli, nastala úleva. Hurá, co nejrychleji z letadla pryč. Nemohla jsem se dočkat, až se doslova ohřeji díky teplému vzduchu, který venku panoval.

Po vyzvednutí zavazadel nás čekal 1,5hodinový transport do hotelu. Tam nás místo večeře čekal balíček s jídlem. Co jsme mohli dělat, než ho sníst po tak dlouhé cestě a to bylo ještě štěstí, že jsme snědli všechny řízky z domova. Po odemknutí pokoje jsme ihned zkontrolovali, v jakém stavu se pokoj nachází. Koupelna byla čistá, bez plísní, klimatizace fungovala a nenašli jsme nic, co by nám vadilo. Jen se hůře zavíral balkon díky staršímu typu hotelu.

Už byla skoro půlnoc, když jsme se vypravili hledat moře. Byli jsme zde jediní, ale bez pohledu na moře jsme nemohli jít spát. Byla to taková náplast za noční příjezd. Stravování jsme měli formou light all inclusive. V překladu to znamená lepší plná penze. Snídani ve formě švédských stolů + neomezené pití. K obědu byl výběr ze dvou jídel z menu – polévka, hlavní jídlo, zeleninový salát + neomezené nealkoholické pití + 2 deci piva nebo vína. K večeři výběr stejný jako u oběda bez polévky + dezert nebo ovoce.

Nebydleli jsme přímo v centru města Ulcinj, ale nebyl problém se tam dopravit buď po pláži a skaliskách nebo taxi. Cestovka měla v nabídce výletů i prohlídku centra, ale my jsme se třetí den složili na taxi a celé dopoledne jsme si prohlíželi obchůdky a také pevnost ve starém městě. Nedaleko pevnosti se nachází venkovní bar, u kterého stojí miniatura hodinové věže Big Benu a z chodníku lze spatřit i miniatury londýnských aut a autobusů s ještě menší hodinovou věží a telefonní budkou. Opodál se nachází přelidněná menší pláž. Skoro na jejím konci mají taxikáři stanoviště a právě odtud jsme jeli zpět do hotelu.

Ten samý den jsme zažili poprvé „písečnou bouři“. Tento název jsme používali vždy, když se zvedl vítr a poletující písek nás vyhnal na zbytek odpoledne pryč z pláže. Většinou jsme chodívali do krytého bazénu, ale také na procházku podél moře, zde tolik písek nefoukal. Došli jsme až na skalnatý výběžek, odkud bylo vidět město Ulcijn.

Naše „Velká pláž“ dlouhá 13 km si vysloužila název Velká Ulcinjská Copacabana. Díky kvalitě písku s obsahem asi 30 minerálů se doporučuje revmatikům a osobám s kloubním onemocněním. Proto jsme se stejně jako ostatní zahrabávali do písku. Akorát do horkého písku by se mělo zahrabávat na několik hodin, aby se léčivé účinky projevily. Na pláži jsme si každé ráno našli volná lehátka. Při platbě v hotelu jsme měli slunečník a 2 lehátka o 1 euro lacinější než při platbě na pláži. Mohli jsme si vybrat ze dvou míst, které patří ke komplexu. Vybrali jsme si „Belvi“, která nebyla moc přeplněna.

Nejoblíbenější činností se stalo lovení mušliček a nejlépe asi dva metry od břehu s lopatkou. Přítel se při hrabání rukama několikrát střetl s krabem. Jednoho malého chytili do potápěčských brýlí. Neustále jsme mu přidávali vodu a po důkladném prozkoumání jsme ho pustili zpět do moře. Dvakrát jsme vstávali brzy ráno a spěchali na pláž. Poprvé bylo moře dosti chladné a mohli jsme sbírat, až slunce trochu vystoupilo výše. Podruhé voda už byla teplejší a vždy jsme nacházeli mušle 2x větší než přes den. Syn střídal hledání mušlí s výrobou různých věcí z písku.

Každé ráno po pláži chodívali maskoti. S nimi se dalo vyfotografovat a odpoledne si fotografii odkoupit. Během dne pro změnu prodejci s oblečením a hlavně s občerstvením. Na konec jsme neodolali a také si koupili jeden tácek, na kterém byly kynuté koule obalené v cukru.

Posledních pár dnů se moře ohřálo tak, že jsem se nemusela ani osvěžovat, jak byla teplá.

Tři dny před odjezdem jsme navštívili ještě jednou centrum města, ale tentokrát večer a na hlavní třídě jsme procházeli obchůdky. Nedaleko tržnice jsme objevili lékárnu, kterou jsem nutně potřebovala. Z velkých veder se mi na rtech vytvořil opar.

Pobyt jsme končili tím, že jsme se ptali na maskota, který se měl účastnit i akcí pro děti, ale vzhledem k teplu ho nepoužili. Nakonec se objevil růžový slon, který obcházel hotely i děti, které tu byly na ozdravném pobytu.

Návrat se nám vůbec nelíbil. Jak se dalo předpokládat, poslední den jsme si také nezaplavali, protože v poledne jsme odjížděli na letiště. Delegátovi jsme sdělovali zážitky při odbavování v Praze a říkal, že u přepážky bude s námi, kdyby byly nějaké potíže, protože zavazadla se skupinám opravdu sčítají a tentokrát jsme dostali všechna zavazadla na jednu letenku.

Zatímco u moře jsme měli 45°C ve stínu, v Praze jsme měli pouhých 14°C a déšť.

Piskotik - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete