Umístěnka...

K napsání této úvahy mne inspirovala poznámka jedné z mých čtenářek, která vzpomenula dobu, kdy měli absolventi škol vstup do života  usnadněn umístěnkou. Tedy pro nepamětníky, papírem, na kterém bylo napsáno, kde a jakou práci máte zajištěnu. Pravda, ve srovnání s dnešní štrapácí se sháněním zaměstnání, zcela jistě výhoda, ale...

Ne vždy byl  umístěný nadšen s tím, kam jej instituce vysílají, či s tím, jaká práce se nabízí. Pak nastal boj o získání „tlačenky“, kterážto by zajistila místo výhodnější, lépe placené a hlavně prosím v Praze, či jiném velkém městě, pokud možno blízko maminčině zástěře. Jen považte, jak v Chalupářích se staral tatínek Josef Vinklář o místo pro svého syna Jiřího Schmitzera, čemuž pobaveně přihlížel pravý otec posledně jmenovaného, jemuž přiřkl pan režisér roli dědečka téhož. To se mi ale povedla kostrbatá věta, že áno. Vraťme se k mé vlastní zkušenosti, náhodou v těchto dnech šedesát let staré. Podařilo se mi ukončit dvouletý „mistrák“, studium průmyslové školy, určené pro v oboru či jinde vyučené mladé muže a ženy. Ta byla v naší třídě jen jedna, ale po prvním roce nás opustila z docela prozaického důvodu - vdala se.  Měli jsme mezi sebou i poloprofesionálního fotbalistu, ligového hokejistu i někdejšího typografa - již tehdy točícího se kolem funkcí v ostravském Baníku.      

Rušné dva roky, pamětníci vědí, že byla v roce 1953 měna a končil lístkový systém. Intenzivní studium nás mělo připravit na náročnou provozní a řídící práci - leč, jak uvedu dále, ne vždy se to podařilo. S vysvědčením přinesl náš nezapomenutelný třídní, familiérně  nazývaný Vojta, složku, ze které vybalil již vzpomenuté umístěnky. „Mám je seřazeny podle základního platu a budu je dávat podle prospěchu,“ prohlásil a jal se konat. Pozor, teď se budu poněkud vytahovat. Byl jsem na řadě první a má umístěnka měla tučně vytištěný nástupní plat 1.650,- Kčs. Na tehdejší dobu plat víc než slušný, i když ani jako studenti jsme na tom nebyli špatně. Měli jsme statut „podnikových stipendistů“, před měnou měsíčně šest a půl tisíce korun, po měně odpovídající pětinu. Studenti čtyřletého studia, kteří do školy přicházeli z tehdy tuším devíti či desítiletek dostávali jen asi čtvrtinu toho, co my. No, ale zato končili maturitou, kterou jsme mnozí z nás pak dodělávali v pozdějších letech ve večerním, v mém případě dokonce jen dálkovým /do školy jednou za 14 dní/ v roce prvním a externím /do školy jen ke zkouškám/ v roce druhém.

Tady jsem zbytečně odbočil, stejně mi ta maturita byla „plat prtná“. Mnozí mí spolužáci byli úspěšnější, dva se stali lety zdatnými inženýry, jeden dokonce personálním náměstkem velkého podniku, další udělali kariéru vojenskou, holt, jak šel život, docházelo ke změnám.  Zpět k té umístěnce. Plat, to by šlo, funkce, pojal mne děs a hrůza. Stálo tam, černé na bílém: „Technolog zápustkového kování“. Že nemáte šajna /nevíte, kde se vzalo toto slovo?/ oč tady jde. Tak to jste na tom, jako já tehdy. Naprosto nic neříkající představa, co mne vlastně čeká na budoucím pracovišti, kterým byla kovárna v  mém mateřském závodě č.3 Staré ocelárně. Věděl jsem, kde se nachází, to ano, jednou jsme tam byli na exkurzi, obdivovali jsme tam mohutné buchary, vedle v lisovně  výrobu lodních hřídelů a vzorky dávné válečné výroby, ocelové pláty obložení válečných lodí, v nich zaražené náboje lodních děl, které zde byly také vystaveny. 
Ale kování v zápustkách? Za celé dva roky byla  této disciplině věnována  maximálně jedna dvouhodina a pokud jsem si pamatoval, hlavně se zde mluvilo a řešilo to, jak z plátu kujné a dobře tažné oceli vyrobit vidle. To by byl tak úkol pro hamerské kladivo, jaké lze spatřit třeba v rožnovském skanzenu. Kdož jste tam nebyli, neváhejte... Opět poněkud krátím... Mým spásným andělem se stal nejvyšší šéf Staré ocelárny, inženýr Jonáš, který se se mnou loučil dva roky zpátky při odchodu do školy. S poznámkou „co je to za blbost?“ přetrhl umístěnku vejpůl, prohlásil, že někdejší vyučený tavič, tedy já, nepatří do žádné kovárny, ale zpátky k pecím, dal mi, při stejném platu honosnou funkci „asistenta vrchního mistra“ s tím, že se zavádí chozrasčot - tedy sledování nákladů na tunu oceli, formuláře že mi tam dají a mám to na triku, protože vrchní mistr na to nemá ani čas, ani hlavu a ani náladu. Po shlédnutí těch formulářů a tabulek k nim náležejících jsem se svému nadřízenému nedivil. Ani jeho tvrzení, že „takovou hovadinu museli vymýšlet aspoň čtyři, protože jeden by to rozhodně nesvedl“.    

Počet neodhadl, na podnikovém ředitelství bylo pro ten chozrasčot zřízeno jedno velké oddělení, které se, jak jsem zjistil v následných měsících, vyžívalo v požadování hlášení, rozborů, výkazů, přehledů, atd., atd., atd. Na další období, snad dojde někdy čas. Nebyl jsem sám, komu umístěnka nesedla. Na našich občasných setkáních spolužáků, to po šedesáti letech plánujeme na konec tohoto měsíce, dává přítel Jožka B. k dobru příhodu, která jej čekala na jeho pracovišti, myslím, že ve strojírenském podniku někde na Slovácku. Měl se stát konstruktérem a také se mu to později povedlo, nebyli jsme v naší třídě žádná „vořezávátka“. Jeho budoucí šéf jej poslal do dílny, ať nakreslí frézu, měl, chudák naivní, na mysli technický výkres. No a náš milý kamarád to pojal jako akademický malíř a vyvedl dokonalý portrét frézy - jak pravil „dokonce jsem to vystínoval“. Jak dlouho potom jeho šéfa omejvali, to už neuvedl.  

Tak takhle jsme startovali do života my, studenti někdejší třídy h-2 vítkovické průmyslovky, škola ještě stojí, nás ale nějak ubývá, co se dá dělat, že? A jak to bylo u Vás, milé přítelkyně, přátelé?