Na mapě je sice maličký, ale dohání to strategickým významem. Z jeho skály lze kontrolovat spojení mezi Středozemním mořem a Atlantikem. V minulosti se o něj svedlo mnoho bitev, v současnosti ho však obléhají zejména turisté, obchodníci a opičí gangy. Takový je Gibraltar, jediná kolonie v Evropě, do které jsem zavítal netradičně na Vánoce.

Stará legenda praví, že Gibraltar bude britský, dokud na jeho skále zůstane aspoň jedna opice. Odjíždíte z prosluněné Andalusie a jakmile se přiblížíte ke gibraltarské skále, v tu chvíli se objeví šedé mračno přinášející kapky a k nim vítr jako z anglického dokumentu. Na každém rohu míjíte červené telefonní budky jako v Británii.

Celý tento státeček, který však není úplně státem, ač má vlastní libru, má rozlohu 6,5 kilometru čtverečního. Menší je snad už jen Monako nebo Vatikán. A je to vlastně jen skála v moři, na jejímž úpatí se rozkládá nevelké městečko s cca 30 000 obyvateli. Vešlo se sem ale mezinárodní letiště považované za jedno z nejnebezpečnějších na světě. To proto, že tu bývají velmi prudké nárazy větru. Letištní dráha křižuje navíc hlavní příjezdovou silnici ze Španělska, pojmenovanou po Winstonu Churchillovi. Snad jen na Gibraltaru tak můžete spatřit zvláštní dopravní značku, jež nabádá „Dej přednost letadlu“. Když totiž semafor zasvítí rudě, prožene se vám před autem vzlétající nebo přistávající boxing nebo třeba airbus. Pak světla ukážou zase zelenou a vy můžete pokračovat v cestě do města nebo z města.

Byl prosinec, křesťanský svět měl už za pár dní oslavit další výročí narození Ježíška, takže malagské ulice zdobily kromě palem a pomerančovníků se sytě oranžovými plody i všelijaké vánoční dekorace a světýlka. Vzduch byl vyhřátý na nějakých patnáct stupňů nad nulou. To už ale míváme v Česku poslední dobou v prosinci občas také.

Kdybyste se ptali, co tady máte všechno vidět, odpověď by byla jednoduchá. No přece tu skálu, ostře špičatou, zčásti strmou a zčásti zarostlou jakousi vegetací. Nic jiného tady v podstatě není. Tak vzhůru!

Tradují se tři obvyklé způsoby, jak se tam dostat. Máte-li hodně času, můžete se nahoru vydat pěšky. Druhou možností je lanovka a třetí tour s dodávkou a výkladem jejího řidiče. Svézt se dá i autobusem, ale jen kousek. Průvodce nás nakonec přesvědčil, že se nám jeho služby vyplatí. A tak jsme se nasoukali do jeho dodávky ještě s dvěma páry lidí ovládajícími různé jazyky.

Gibraltar je jediným místem v Evropě, kde žijí divoké opice. Zůstává záhadou, jak se sem vlastně dostaly. Jsou to magoti bezocasí, jinak zvaní makakové magoti, jejichž domovem je severní Afrika, zejména Maroko. Někdo tvrdí, že je sem dovlekli Maurové, někdo, že britská vojenská posádka, ale existují i pověsti, že sem opičáci dorazili sami podzemním tunelem, který ovšem nikdy nikdo neobjevil.

Prakticky po celém skalisku se tak rozprostírá jedna velká přírodní rezervace plná opic, které pozbyly plachost. Žije tu totiž asi 240 jedinců rozdělených do cca 70 rodin, které se vzájemně nesnáší. Občas si říkám, že je to trochu jako u nás na sídlišti. Místní je zde chodí krmit na vyhrazený plac pro hostinu.

Makakové díky krmení vědí, že nahoře na skále najdou něco k snědku, a nemají potřebu scházet dolů do města a terorizovat jeho obyvatele.

 Na skálu se ale nechodí a nejezdí jen za setkáním s opicemi, takže jsem nejdříve chvíli zíral na krápníkové útvary v jeskyni svatého Michaela, a poté jsem kráčel po ochozu nazvaném Skywalk, odkud jsou nejlepší gibraltarské výhledy. Tuhle stezku v oblacích otevřeli na ostrém kamenném hřebeni skály v roce 2018. Je to i architektonicky zajímavý počin využívající vrstvené sklo, takže se při procházce můžete kochat sešupy pod nohama. Prosklený chodník má prý nosnost pěti asijských slonů, což je zhruba 300 turistů.

V restauraci jsme si pak dali fis and chips. V gibraltarských domácnostech si ale jinak připravují spíše špenátové koláče nebo cizrnové palačinky. Alespoň tak nám to říkal náš průvodce. Z ostrova jsem odjížděl bohatý o další zážitky.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10