Výlet na Praděd

Ráno bylo potřeba vyrazit brzy, a tak jsme si i mezi svátky přivstali, abychom stihli posnídat a před sedmou hodinou jsme už vyráželi. Do cíle jsme dorazili rychleji než jsme počítali, ale chvilku času nám zabralo najít místo, kde zaparkovat. U místa, odkud jsme chtěli vycházet, žádné parkoviště nebylo, ale nakonec jsme našli o kousek dál místo u chaty, která vypadala, že v ní zrovna nikdo není, a tak jsme zaparkovali tam. Tady se k nám přidal ještě kamarád známých a my mohli vyrazit. 

Trasu jsme vybrali z Bělé, protože tudy jsme ještě nikdo nešli a lákala nás cesta kolem Vysokého Vodopádu. Hned u hlavní cesty byla velká cedule, která ukazovala kudy jít. Trasa začínala mírným kopečkem směrem do lesa. Cestička byla dobře značená, takže se nebylo kde ztratit. Rychlejší vyrazili napřed a my se drželi více vzadu. Cesta vedla stále do kopce, ale nebyl nijak prudký, takže se dalo jít bez problému v kuse. 

Čím více jsme se blížili k Vysokému Vodopádu, tím více se nám přibližovala i první skupinka, která najednou nějak zpomalovala. Když jsme je dohnali, zjistili jsme proč. Cesta začala být náročnější, střídaly se zledovatělá místa, kameny, sníh i rozbředlé bláto s vodou. Byli jsme připraveni a měli s sebou i nesmeky, ale ty se v tomto terénu stejně nedaly pořádně použít, a tak se zahřívaly dál v batohu. 

V těchto místech se pořadí našich skupinek přehodilo a tentokráte jsme šli první my. Přeskakovali jsme kusy ledu na suchá místa a pokračovali nahoru. 

Když jsme spatřili vodopád, zjistili jsme, že není až tak velký a hlavně ne tak zamrzlý, jak jsme si představovali. V místech pod vodopádem se nám to trošičku zkomplikovalo. Na cestičce se střídaly kusy ledu a protékající voda. Nebyl tady ani jediný suchý kousek. Co teď? “Přece to nevzdáme a nevrátíme se,“ říkali jsme si. Nejbezpečnější možností bylo jít kudy protékala voda a hledat místa, kde jí bylo jen trošku, a tak jsme se všichni proměnili v kamzíky a hopsali sem a tam. Pokud bychom chtěli jít stále po pěšince, museli bychom takhle hopsat nejméně sto metrů, ale o kousek výš bylo křoví pokryté sněhem, a tak jsme zkusili doskákat tam. 

Keříky nám sahaly až pod zadek a cesta pod nimi nebyla vůbec vidět. Museli jsme našlapovat opatrně a po malinkých krůčcích, aby se nám nohy nezaklínily do kořenů a nebo nám to nepodjelo a my nesjeli mezi tím vším dolů do napůl zamrzlého potůčku. 

Po chvilce jsme zdárně dohopsali na suchou pěšinku a tady se opět ujali vedení ti rychlejší z nás. Cesta pokračovala lesem a za chvíli nás čekaly dřevěné schůdky a chvíli po nich ještě jedny. Stoupání po nich bylo po předchozím poskakování v terénu náročnější a celkově se cesta začala stupňovat. Za chvíli už začal les mírně řídnout a my se přibližovali ke Švýcarně. Tady jsme si udělali přestávku na záchod a zahřátí se teplým čajem a pak pokračovali dál. Stromů už kolem pěšinky moc nebylo a za chvíli zmizely úplně. To už jsme dorazili k asfaltové cestě na Praděd. Ta byla pokrytá menší vrstvou sněhu, která byla o hodně menší, než na kolik jsem byla v zimě v těchto místech zvyklá.

Po asi půlhodince jsme dorazili nahoru, kde nás čekal výhled do krajiny zahalené mlhou a na jasně modrém nebi na nás vykukovalo sluníčko. Chvíli jsme si užívali výhledu do okolní krajiny, ale pak už jsme museli pomalu vyrazit zpět k autu. Když jsme v lese míjeli cestičku, přes kterou jsme měli zamířit zpátky dolů kolem vodopádu, navrhla jsem, jestli raději nepůjdeme po této cestičce. Tahle trasa byla sice delší, ale bezpečnější. Kamarád známých navrhl, že by šel kolem vodopádu sám, vyzvedl jeho auto a dojel by pro nás ke konci této cestičky. Potom by nás odvezl k našem autu. Tuhle možnost  jsem ale rázně zamítla. Buď půjdeme všichni kolem vodopádu, nebo všichni po cestičce. Pro jednotlivce cesta kolem vodopádů nebyla bezpečná. Na kluzkých ledových kamenech se mohlo cokoliv stát a ještě k tomu se mělo brzy začít stmívat.

Vyrazili jsme tedy všichni po pěšince. Cesta utekla rychle a my se za chvíli vynořili na parkovišti u Videlského sedla, odkud už nás čekala cesta podél silnice. I když jsme tady měli za sebou skoro dvě třetiny zpáteční cesty, tak nám zbytek cesty začínal připadat nekonečný. Všude jen asfalt lemovaný lesy, přes které nebylo nic vidět a my tady začínali mít pocit, že k autu snad nikdy nedojdeme. Čas utíkal a sluníčka ubývalo. Když se před námi vynořila vesnička, radovali jsme se, že už jsme konečně skoro tam. No hned tak brzo to nebylo. Poslední asi jen kilometr přes vesničku, který jsme prošli za pár minut, se nám už táhl tak, jako by snad cesta neměla nikdy skončit. 

Když jsme dorazili k autům, začalo už se opravdu pomaličku stmívat, a tak bylo na čase se rozloučit s kamarádem a vyrazit zpátky domů. 

Peggy89 - čtenářka
ChytráŽena.cz