Školu jsem jako děcko mívala ráda. Těšívala jsem se do školy a někdy jsem nemohla ani dospat. Ale přesto ne všechny vzpomínky jsou světlé. Byla jsem vzorná žákyně – ano, někdo tomu říká šprt, ale já si to nemyslím. Byla jsem premiantkou na základce i gymplu a jsem na to hrdá.

Ráda jsem četla, ale že bych se nějak moc učila, to ne. Naopak měla jsem plno dalších aktivit – hrála jsem od 1. třídy házenou, jezdila hrát na flétnu, to mi ale v kombinaci s házenou dlouho nevydrželo. Házená mi zabírala veškerý volný  čas.
                                                                                                                        
Měla jsem ráda všechny předměty, i když hudební výchova a výtvarka byly ty méně oblíbené. Zpívat umím, ale falešně:-). A to jsem zpívala ve sboru, ale asi se to tam ztratilo.                                                                   

No a kreslení – tak na to jsem talent neměla a nemám.  Nemám fantazii, a pokud mě náhodou něco osvítí, neumím to přenést na papír. Prostě každý má talent na něco. Jak říkám, nejsem dokonalá, ale jsem spokojená. Vzpomínám si na hodinu výtvarné výchovy na základce, asi 5. třída. Měli jsme si přinést obrázek zvířátka a nakreslit ho podle předlohy. Přinesla jsem si pohlednici zrzavého koťátka.

Moc jsem se snažila a musím říct, že se mi to tenkrát moc povedlo. Má spolužačka vedle mě neměla obrázek, a tak nakreslila také to koťátko. Velký rozdíl mezi našimi výkresy nebyl. Byla jsem hrozně hrdá na svůj výtvor. Pan učitel nás ke konci hodiny obcházel a známkoval naše díla. Podíval se na výkres spolužačky a dal jí jedničku. Poté kouknul na můj výtvor, řekl něco o obkreslování a dal mi dvojku. Tenkrát jsem plakala a bylo mi to moc líto. Prostě ne vždy vítězí pravda a spravedlnost. A tak jsem na výtvarnou výchovu úplně zanevřela a rozvíjela se v jiných oborech. Škoda, třeba jsem mohla být velká umělkyně.