Zakletý zámek Jezeří

A nyní oči otevřete a pohlédněte do oné nekonečné kotliny v současnosti. Tóny lehké a hravé hudby odezněly a nahradil je lomoz důlního rypadla. Před vámi je přízračná, apokalyptická krajina hnědouhelného povrchového dolu ČSA.

Už samotný příjezd sem, na zámek Jezeří, je poněkud odlišný od běžných návštěv památek. Nečekejte parkoviště plné zájezdových autobusů, obklopené stánky se suvenýry.

Civilizace končí osadou Černice; nenechte se odradit dopravní značkou Slepá pozemní komunikace a pokračujte lesem po asfaltové cestě ne nepodobné těm, které známe z vojenských újezdů. Krajnici prorůstá tráva a silnice náhle končí závorou, neboť míří do dolového pole. Odbočujeme na užší cestu a po chvíli přijíždíme na plácek u Staré štoly, která je pozůstatkem po středověké těžbě železné rudy. Nedaleko se nachází Hraběcí kaple, zřícenina sakrální stavby z druhé poloviny 18. století.

K zámecké bráně je to zhruba 300 metrů. V době naší návštěvy byla v rekonstrukci, takže se areál obcházel přes park, respektive jeho torzo, neboť až do 80. let minulého století se zde prováděly neadekvátní zásahy a Doly průběžně usilovaly o jeho likvidaci.

Kolem psinců a kočárovny přicházíme na vnitřní nádvoří. Působí jako kulisy k tajemným příběhům.

Není snadné domýšlet děj - princ se dostane až do věže, nalezne spící krasavici, ta po polibku procitne, pohlédne z okna....a co uvidí? Takové procitnutí jí věru nezávidím!

V bývalém Panském domě je pokladna, prodejna suvenýrů, toalety a rychlé občerstvení. Na prohlídku čekáme jen chviličku, vítáme, že probíhá v malých skupinách.

Vzhledem k tomu, že se původní mobiliář nedochoval, jsou v interiérech náznakové instalace. V tomto případě je - spíše než nábytek, obrazy či porcelán - zajímavější historie. V té je posledních 400 let uváděn rod Lobkowiczů, za nichž zámek získal barokní podobu. Od roku 1920 byl majetek svěřen JUDr. Maxmiliánu Ervínu z Lobkowicz, který působil jako diplomat ve službách Československé republiky a za války odešel do exilu ve Velké Británii. Na zámku se usídlil štáb SS a následně byl využíván pro vězeňské účely (zvláštní tábor pro prominentní vězně).

Po válce přišel zámek i panství na čas zpět do vlastnictví Lobkowiczů, tehdy zde býval hostem i ministr zahraničí Jan Masaryk. 

Po únoru, kdy se demokraticky smýšlející JUDr. Maxmilián Lobkowicz rozhodl setrvat v exilu, přechází zámek pod národní správu. Armáda a vandalové udělali své, co se dalo, bylo ukradeno a zničeno; ignorance, výmluvy na neujasněnou situaci a zákaz provádět i běžnou údržbu vedly k další devastaci zámku. Záměr je zřejmý - nechat pomalu chátrat, zpochybňovat jeho hodnotu, vmazat z mapy...prioritou je těžba.

V 80. letech geologický průzkum ukázal, že nejde jen o zámek. Odtěžení ostrohu, na kterém stojí by mohlo způsobit obrovitý sesuv krušnohorských svahů přímo do velkolomu. 

V té chvíli se začalo blýskat na lepší časy - úsilí ekologů i široké odborné veřejnosti a následné politické a legislativní změny zabránily jeho likvidaci a postupně probíhá rekonstrukce. Zámek byl zařazen na seznam 7 nejohroženějších památek Evropy, což přispěje k jeho dalšímu zviditelnění a snad i přinese finanční podporu. Že by ta pohádka měla přece jen šťastný konec?

Po prohlídce zámku vystoupáme na vyhlídku v úbočí nad zámkem. Není lepšího místa k zamyšlení nad tím, kam vede lidská chamtivost, hloupost či ignorance.

Nejde o první památku s pohnutým osudem, kterou jsme navštívili, takže si troufnu napsat, že šance na záchranu je vždycky, protože kde je vůle, je i cesta. 

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz