Zápisky z letošní dovolené 2

V úterý ráno jsem všechny probudila brzy a popoháněla je, abychom včas stihli loď. Chtěla jsem si totiž splnit svůj další sen – plavbu lodí ze Zvíkova na Orlík. Před více než 25 lety jsem byla na stejném místě s rodiči jako dítě školou povinné, tak jsem to chtěla dopřát také svým dětem. (A sobě samozřejmě).
Zvíkov nebyl od Bernartic daleko, nebylo kde zabloudit. Parkoviště jsme našli poměrně snadno. Hrklo ve mně ale jako v hodinách, když mi na parkovišti chlapík řekl, že do přístaviště je to ještě půl kilometru. Loď odjížděla za pár minut, tak jsme přidali do kroku. A stihli jsme to! Plavba po Orlické přehradě ze Zvíkova na Orlík trvá asi 50 minut. Cestou se kocháte okolními skálami, lesy, chatičkami. Projedete pod Žďákovským mostem, který je tak nechvalně známý ve spojitosti s aférou Orlických vražd. A když přijíždíte k Orlíku, vítá Vás pohled na zámek Orlík, krásně se vyjímající na skále nad přehradou. Prohlídky Orlíku jsem se nechtěla vzdát, tak jsme se domluvili, že já půjdu s Honzíkem na první prohlídku a manžel pohlídá Vašíka venku a pak by šel on a já zůstanu s dětmi venku. Měla jsem strach, že Vašík bude vyrušovat, a že ho neuklidníme. Prohlídka zámku byla moc pěkná. Historie velmi zajímavá a průvodkyně se opravdu snažila o hezký výklad. Leč ve skupině bylo 45 lidí včetně malých dětí, které neustále vyrušovaly.

Bylo mi to velmi líto. Tak já nechala své dítě venku a tady mě ruší ostatní? Kde je nějaká soudnost těch rodičů? Manžel nakonec na prohlídku ani nešel. Nechtěl jít sám a rozhodli jsme se, že stihneme loď zpět, protože další by jela až za dvě hodiny. A v okolí zámku jsme nenacházeli vhodný program na tak dlouhou dobu. Měli jsme štěstí, že jsme se na loď vůbec dostali. Už tak jsme stáli v dlouhé frontě a spoustu lidí už plavčíci na loď nevzali.

Zvíkov je zřícenina hradu a vstup je bez průvodce. Byla jsem moc ráda, že se můžeme jít podívat všichni. Manžel si prohlídku užil, podrobně četl všechny popisky a vysvětlivky. Já jsem procházela hrad s dětmi, a tak jsme spolu četli jen to, co nás opravdu zajímalo. I tak to byla moc hezká prohlídka, velmi zajímavá. Navzdory Honzíkovým řečem, že má opět šlapat do schodů, jsme vystoupali i na vyhlídkovou věž a opět koukli na okolní krajinu hezky shora. Celý výletní den jsme zakončili v motorestu dobrým obědem. Večer jsme svým hostitelům opět povyprávěli, co jsme viděli a těšili se na příští den v Táboře. Děti o ničem jiném ani nemluvily, neboť je čekala nejen další ZOO, ale také muzeum lega, do kterého se náš Honzík vyzbrojil svým veškerým kapesným, které dostal od babiček na cestu.

Ještě že Jana jela Táborem před námi. Měla jsem pocit, že jestli nám na některé křižovatce ujede, tak se ztratíme. Na nějakém sídlišti jsme vyzvedli jejího přítele s dcerkou a pokračovali nejprve pryč z Tábora do obce Větrovy. Tamější ZOO je úplně jiná, než jak znáte třeba z Ostravy, z Olomouce nebo z Dvora Králové. Není to žádný vypěstěný park, jak jsme z těchto ostatních zahrad zvyklí. Při vstupu jsem si říkala, že to bude rychlovka, že je to malinké. Od pokladny vidíte jen spoustu pletitových ohrad a klecí a máte pocit, že to je všechno. No nazdar, říkali jsme si. Na otevřené pláni a sluníčko opět pálelo. Ta otevřená pláň však ale náhle končila a dostali jsme se do lesa, kde už bylo o poznání příjemněji. Druhů zvířat bylo v zoo spoustu, od papoušků, pštrosů, zeber, šelem – lvů, tygrů a jaguára, až po jaky a bizony. Je to opravdu maličká zahrada, která původně byla snad jen záchrannou stanicí raněných zvířat a ohrožených druhů, ale i její návštěva stála za to. A protože už bylo dávno po poledni, děti začaly škemrat o jídlo. Odjeli jsme tedy do centra Tábora, abychom nakrmily hladové děti a prohlédli si také toto historické město.

Děti se tak těšily do muzea lega, že odhlasovaly jeho návštěvu ještě před obědem. Tam nás čekalo ale veliké zklamání. Vstupné v muzeu daleko překročilo všechny ostatní vstupy, které jsme dosud platili. Nejsem žádný škrt a s utrácením na dovolené samozřejmě počítám, protože se jedu dívat a ne sedět na chatě na zadku. Ale když srovnám 130 Kč vstupného za dospělého v muzeu lega, kde se koukám na zapůjčené modely, kterých zase není až tak mnoho a 100 Kč za vstup do zoo, kde zaměstnávají ošetřovatele, kupují pro zvířata krmení, zkrátka je to o něčem jiném. O vysokém vstupném jsem samozřejmě věděla již z internetu, ale spíš mě zklamalo to, že reklama na internetu byla jako nafouknutá bublina. Expozice byla sice systematicky uspořádaná podle jednotlivých témat, ale spoustu mi tam toho z řad lega chybělo. Do muzea jsem šla hlavně kvůli Honzíka a manžela, protože jsem si v letáčku přečetla, že tam bude expozice věnovaná Star Wars. Pod jejich lákadlem, že tam bude laserová show, jsem si představovala při nejmenším, že tam budou blikat světla kolem modelů a bude hrát hudba z filmu. Ne, nic! Jediný rozdíl byl v tom, že za všemi ostatními exponáty byly bílé zdi, tak za těmi ze star wars byly tapety s motivy vesmíru. Byla jsem opravdu zklamaná. Také výběr zboží v jejich obchůdku byl velmi malý a o atraktivních cenách nemůže být ani řeč. Každý ten kousek, co tam byl, pořídíte přes internet levněji i včetně poštovného.

A tak trochu rozpačití, ale rádi, že se to líbilo aspoň dětem, jsme vyrazili hledat nějakou hospůdku, kde bychom se aspoň dobře najedli. To se nám povedlo po pár minutách. Najedli jsme se přímo na náměstí v historickém centru Tábora. Po obědě nás Janin přítel provedl tedy tou historickou částí města, malebnými, úzkými uličkami, až nás dovedl k Bechyňské bráně. Další věž, další výzva! V Bechyňské věži je malé muzeum, které bylo také velmi zajímavé a vyhlídka z věže byla opět úžasná. Nakonec jsme vraceli podél řeky a pak zase přes centrum k autu. Cestou jsme se ještě prošli malou botanickou zahradou, která patří k místní zemědělské škole. Společný den jsme ukončili v Bernarticích v hospůdce na pivu.

Polovina týdne byla za námi. Tak rychle letí čas snad jen na dovolené. Usínala jsem s tím, že jsem se těšila na další den, na který jsme si naplánovali město Písek. Ale o tom až příště.

Čtěte také 1. část: Zápisky z letošní dovolené 1