MDŽ nebo Den matek?
Pampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Rebarborový koláč - nejoblíbenější recepty
Hrajte s námi SUDOKU online !
Večer co večer chodívám venčit našeho čtyřnohého mazlíka, psa Bena. „Bene, kde jsi, jdeme na procházku!“ Tak tuto větu už nemusím ani říkat. Ben, sotva vidí, že beru do ruky vodítko, stojí u dveří a nadšeně mává ocáskem. Co bych za to dala, kdyby takto šťastně běžel můj syn, když ho například pošlu s odpadky. „Ale pes jde pro svou vlastní potřebu a dítěti nepořádek prostě nevadí,“ mudruji a jdu.
U pošty u nás na sídlišti jsem svědkem následující scény: Přímo u prosklené stěny nedávno zrekonstruované poštovní pobočky stojí dva mladíci. Jeden zvrací a druhý ho podpírá. Starší žena ve věku mé mámy, možná o nějaký rok mladší, se zastaví a ptá se kluků, jestli nepotřebují pomoct. Ten méně indisponovaný, který podpírá toho více indisponovaného, ale spustí: „Co čumíš, bábo, pi.. jedna, zdechni!!!“ Přestože jsem na podobné výrazy už zvyklá, je mi z opilých kluků také nevolno. Nejradši bych se k nim připojila a zúčastnila se hromadného zvracení. Nikoli ale z alkoholu, nýbrž z nich. Celou scénu sledují i dvě slečny, k mladíkům asi nepatřící. Ty se kření, jak to „bábě kluci nandali“. A jediná, kdo se může paní zastat, jsem tu v tuto chvíli já. Zvažuji své síly a síly těch čtyř mladých, s prominutím „parchantů“. Rozhodně bych šancí moc neměla. A přesto utrousím něco v tom smyslu, že kdo neumí pít, ať nepije a raději se učí. Cítím v pohledu starší ženy vděk. Tak přece, přece se jí někdo alespoň slovem zastal. Paní jde stejným směrem, kterým vede naše venčící trasa. A tak jdu vlastně s ní.
„Víte, já už
jsem stará, ale vůbec se mi to nelíbí. Když jedu autobusem, stojím, mladí sedí
a drze se mi dívají do očí. Když se mi zamotá v hlavě nebo autobus cukne,
bojím se, abych neupadla. Ne proto, že bych si ublížila. Já se bojím, abych na
nějaké to sedící děcko nespadla a náhodou bych jim třeba nerozbila ty krabičky,
co mají těmi káblíky přidělané k uším. Asi to je drahé, že?“
Tak já sice znám MP trojky i MP čtyřky, ale přesto si připadám stará. Stará proto, že můj syn chodí do deváté třídy a jako jediný, zdá se, z celé třídy nebere žádné drogy. Stará na to, že dvě jeho spolužačky už byly na potratu a já dosud žádný, chválabohu, nezažila. V jejich věku jsem si psala deníček, četla knihy Karla Maye a také dívčí románky Stanislava Rudolfa. Byla jsem nepolíbená a šťastná. A taky jsem zdravila všechny známé dospělé. Dnes, když potkám spolužáka mého syna, tak občas hádám: „Pozdraví, nepozdraví? Bude dělat, že si zavazuje tkaničku, nebo prohodí nějaké to sprosté slovo, když je s holkou?“
„Jsem taky stará…“, říkám paní, která by mi mohla být mámou.
„Nepovídejte, vy?“ diví se. „Kolik vám je roků? Třicet?“
„Je mi, milá paní, už čtyřicet. Ale to není o letech. Já, stejně tak, jako vy, pamatuji dobu, kdy se lidi ještě měli rádi. Tu dobu, kdy pomohl člověk neznámému člověku na ulici, když byl v nesnázích. A ten druhý, představte si, za pomoc poděkoval! A matně si vzpomínám, že když jsem byla malá a nechala si na pískovišti hračky, ony tam po mém návratu ještě byly. Zkuste si to dnes. Jako holka jsem si rozložila deku před panelákem na trávníku a má máma se nebála, že se píchnu o jehlu, kterou tam vyhodili narkomani.“ Paní mě chvilku poslouchala, a pak přikývla. Byla před svým domem. Sklonila se k Benovi a podrbala psa za uchem. Ten se k ní přitiskl, jako by ji už dávno znal. Dal jí tak najevo svůj vděk. Rozloučila jsem se s paní jako s dávnou kamarádkou. Co na tom, že má na svém kontě o pár křížků víc? Pamatuje, stejně jako já, tu dobu, kdy k sobě lidi byli hodnější.
Cestou domů jsem se zastavila u několika břízek. Jednou jsem pod břízkou v tom místě našla krásný křemenáč. „A nyní houby rostou, spravím si náladu,“ napadlo mě. A tak jsem odbočila z cesty mezi krásné stromy s bíle dekorovanou kůrou. A co myslíte, že jsem našla? Dvě lahve od alkoholu, jednu stříkačku a jeden, zřejmě použitý, prezervativ. Kdepak houby, ty už dnes neletí…
ChytráŽena.cz
 |
 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 |
