Zimní putování po Pustevnách a jejich okolí

Opět tu máme mrazivé ráno, sobotu 28. ledna 2023. Rozhodli jsme se zajet se pokochat tím, jak čaruje paní zima, na Pustevny.

Cestu jsme začali po páté hodině ranní na Pinduli. Je zde velice známá zbojnická koliba, která láká turisty na svá gastronomická překvapení. Modrá značka zde vede až na turisticky velmi vyhledávané místo na Poustevny a na Radhošť. Tolikrát jsme tudy šli, a pokaždé je cesta malinko jiná.

Na Radhošť jsme dorazili krátce před osmou hodinou ranní. Teplota zde klesala k minusovým osmi stupňům. Nikde kolem jsme nezahlédli ani nohu. Jindy turisticky hojně navštěvované Pustevny a socha pohanského boha Radegasta jako by tu byly jen pro nás. Mráz kreslil obrázky na všech příhodných plochách, štípal do tváří a v drobných krystalcích pokrýval kmeny stromů. Ledové království nás ochromilo svou kouzelnou atmosférou. Tu prohlubovalo několik psích spřežení, které jsme cestou potkali. Jako by si zde musheři z blízkého i širšího okolí dali dostaveníčko. Mohli jsme tak obdivovat mazlivé, přátelské, houževnaté a neuvěřitelně vitální psy při jejich zábavě, sportu i práci zároveň. Několik saní tu křitovalo zářivě sněžnou krajinu. Očarovaní tou nádherou jsme museli konstatovat, že jsme tuto u nás méně obvyklou disciplínu takto naživo shlédli vlastně poprvé.

Cestou z Pusteven na Čertův Mlýn jsme pak potkali tři běžkaře. Poté jsme se vydali na Kněhyni.

Kněhyně je třetí nejvyšší hora Moravskoslezských Beskyd. Vrchol Kněhyně (1256 m) je považovaný za nejkrásnější a nejméně lidskou rukou zasažený vrcholek Beskyd. Nedaleko od vrcholu se nachází Kněhyňská jeskyně, která je však veřejnosti nepřístupná.

Dále jsme pokračovali po cestě na Velkou Stolovou, kde už dlouho nikdo nebyl. V hlubokém  neprošlápnutém sněhu to bylo celkem náročné.

Vydali jsme se ještě k Bystrému vodopádu. Nejsnadněji se sem dá dostat z rozcestníku „Tanečnice – sedlo“ po zelené turistické trase. Jedná se o pro mě jednu z nejkrásnějších částí cesty. Jde o tři metry vysoký vodopád v srdci Beskyd.

Unaveni jsme pak už jen špacírovali do Kunčic na vlak. V nohách jsme měli 25 km, což v zimě úplně stačí.

Domů jsme si přinesli pár pěkných snímků, několik krásných vzpomínek a předsevzetí, že to jistě nebylo naposledy, co jsme sem v zimě vyrazili. Ona je totiž příroda v zimě stejně krásná, jako v létě nebo třeba na podzim.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10